|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Pod směšnou záminkou vetřela jsem se do jednací síně a tajně poslouchala dohady rádců. Byla to ale ztráta času, starci se jen přeli a bezúčelně dohadovali. Zklamaně jsem zamířila aspoň ke stájím, kde postávali vojáci připravení vyrazit k hranicím. Jejich velitelé tak skoupí na slovo nebyli a hlavně jejich řeč, opepřená klením a nadávkami, byla slyšet na míle daleko.
„K čemu boj, je-li marným? Jen nás všechny pobijí!“
„Přísahali jsme věrnost králi, nezapomeň, je to naše povinnost!“
„Spíš bláhovost, proti desetinásobné přesile! Ani Mairon nedokáže tažení nepřátel zastavit!“
„Udržíme-li hranice …“
„Jaké hranice? Kdo ví, kam už Norsetovo vojsko proniklo!“
„Jsi-li na pochybách, vyraz mezi prvními!“
„Raději padnout v boji! Jaký osud chystá asi Norset pro nás, vojáky Maironovi?“
„Žádné z jednotek, vyslaných na zvědy k jižní hranici, se nevrátily. Naší jedinou záchranou jsou hory.“
„Nesmysl, tam jistě číhá Norsetovo hlavní vojsko. Oni ten terén znají lépe, než my. V minulosti již dokázali mnohokrát využít nástrah horského terénu k přepadání našeho území!“
„Arnal, to byl král, ten by si dokázal s tou situací jinak poradit. Byl úskočný a prohnaný, nedal by vzniknout otevřené válce! Mairon je smělý a udatný, ale raději nás všechny pošle na smrt, než aby se vzdal!““
„Vážně? To vidím, jak si Arnal poradil. Vlezl do léčky! Cožpak před cestou nehovořil se strážkyní?“
„Jsou to čarodějnice, neradno jim věřit.“
„Na koně! Vyrazte už, remcáte tu jak vyděšené ženské!“
„A ty hlupáku, co tu šmejdíš? Zmiz mi z očí, sic ti zmaluji záda!“ To bylo na mě. Na nic jsem nečekala a prchla zpět do útrob hradu. Laškovala jsem s myšlenkou stavit se u buku a nenápadně nahlédnout do dutiny stromu, ale byl by to velký risk. A co pak, kdyby náhodou byly trny tam, kde mají, jak bych se zachovala? Čestně bych se vrátila, či zbaběle utekla tam, kam patřím?
„Ethane!“ ozvalo se hlasitě. Strachy jsem přirostla na místě. Chválabohu, byl to jen Lerot.
„Ano?“
„Král je ve svých komnatách? Spí? Je tvou povinností dlít u něj, na to jsi zapomněl?“
„Ano, teda ne,“ koktala jsem. Mám říct pravdu? Že jsem šla na drby?
„Zvolil si snad útěk? Vyrušil jsem tě?“ Rádce na mě hleděl rozčileně a vyčítavě a zprudka vešel do pokoje králova bratra. Pardon, do pokoje krále. Já se vstoupit za ním neodvážila. Sedíc na schodech, zaslechla jsem jejich tlumená slova.
„Vstaň, králi, je čas!“
„Lerote, řekni, že je to vše jen zlý sen ...“
„Na nádvoří je připravena skupina vybraných jezdců, doprovodí tě do bezpečí. Znám někoho, kdo převede vás přes močály na východní straně říše. Norset ani Sorge nečekají, že bys riskoval cestu na jimi kontrolované území. Bažinatá pole nahánějí všem hrůzu, to je ta správná cesta!“
„Nechci se schovávat! Vím, že to myslíš dobře, ale já vytrvám zde a v boji. A vůbec, kde je můj sluha?“
„Ten je již jistě pryč, potkal jsem jej na chodbě. Zdálo se, že má naspěch. Zřejmě utekl, zbabělec!“
„A myslíš, že dosáhne lesa včas? Nebojuje se tam nyní? Já …,“ odvětil Mairon tiše, „slíbil jsem jej doprovodit. Kéž by byl již v bezpečí.“
Jeho slova mi vehnala slzy do očí.
„Ty se jej ještě zastáváš? Tuším, jaké pohnutky tě vedly k tomu, zvolit si za nejbližšího pomocníka právě „jeho“, ale …“
„Lerote, to je jen má věc! Už o tom dále nebudeme mluvit! Jaká hlášení podali zvědové?“
„Z jihu nemáme žádných zpráv, v ostatních částech říše probíhají líté boje. Jen střídavé úspěchy při obraně kousků země ale konečné vítězství nezaručí.“
„Ustanovím obránce hradu a vydám se v čele svých bojovníků vstříc Norsetovi. Ať soudíš o mém činu cokoli, mé rozhodnutí to již nezvrátí. Ti, jež zůstanou za těmito zdmi, budou více v bezpečí bez mé přítomnosti. Sorge ani Norset nebaží po zemi bez poddaných, k čemu by jim byla neobdělávaná pole, prázdné stáje i kuchyně, osady bez řemeslníků. Já jsem ten cíl, ke kterému nenávist nepřátel míří, a proto mé kroky povedou pryč odsud.“
„Stal ses králem, víš to?“ pravil Lerot Maironovi takřka slavnostně.
Odpověď jsem neslyšela, zato jsem cítila takřka hmatatelně Maironovo odhodlání. Nejraději bych rozrazila dveře a objala ho za jeho odvahu. Měl mou úctu, to bezesporu. Jenže jeho úmysly se neshodovaly s mými plány. Nebylo jak zeptat se strážkyně na radu, musela jsem improvizovat. Vydat jej horalům! Jak? Jistě ta čarodějka nečekala, že ho přemluvím či přeperu.
„Tys stále zde?“ přerušil Mairon, vycházejíc z komnat, tok mých myšlenek.
„Zklamán?“ ušklíbla jsem se.
Loupnul po mně očima, stejně jsem v jeho zamračené tváři četla radost, že mě vidí. Následovala jsem ho ke shromážděným vojákům na nádvoří před stájemi. Měl krátký bojovný proslov prodchnutý šílenou odvahou a poměrně nelogickou důvěrou ve spravedlnost jejich boje. Muži mu nadšeně viseli očima na rtech a hlasitým mručením mu dávali najevo svou podporu. Úplně je zblbnul.
Nemůžu ho zastavit, budu muset jet s nimi, zatraceně. Hrad se mi jevil jako místo relativního bezpečí, ani za nic se mi nechtělo odsud pryč. Jako by to ovšem záleželo na mně …
„Ethis,“ držel ke mně Mairon řeč, jakmile jsme se ocitli chvíli v soukromí, „nemohu konat jinak, než odjet. Je mi dobře známo, co jsem ti slíbil a že opět svému slovu nedostojím. Nedělám si iluze, že bys byla ochotna chápat mé pohnutky. Jest pro mne nevýslovně těžké takto tě opustit, však nemám jiné volby. Lerot, kterému nadevše důvěřuji, odvede tě pod pláštíkem tmy tam, kam touží mířit tvé kroky. Přál bych si, abys …“
„Ne,“ přerušila jsem jej, „pojedu s tebou.“
„Cože? Co zamýšlíš? Zapomeň na vděk vůči strážkyním! Nehodlám riskovat tvůj život kvůli těm, jež nyní se skrývají, aniž by mi byly nápomocny radou!“
„Nejsem tak čestná, ani snad důvěryhodná, jak si myslíš. Stokrát mě napadlo zbaběle utéct, zneužít kohokoli či jakékoli informace k vlastní záchraně! Ale teď tě prostě neopustím, ač chceš nebo ne.“
„Co si počne tvá tvrdohlavost tváří tvář mečům nepřátel? Nevíš, do čeho se to pouštíš!“
„Důvěra vojáků v tebe připadá ti samozřejmá a té mé nevěříš? S pýchou proklamuješ přede mnou o svých zásadách, ale má povinnost připadá ti malicherná, proč?“
„Cožpak je tak těžké to pochopit? Nevěřím, že nejsou ti jasné mé důvody! Pro tvou ochranu křičím tato slova! Není to snad zřejmé?“
V tu nejnevhodnější chvíli jsem cítila, jak se mi tlačí do očí slzy, to by mi tak ještě scházelo. Jen, že mě ta vroucí Maironova slova, ač vyřčená v rozčilení, zněla jako vyznání … Ne, že bych si myslela, že je do mě blázen, ale ty ochranitelské řeči mě odzbrojily.
„Dovol mi tě doprovázet,“ pronesla jsem tiše a dost pokorně.
„Ne, to je mé poslední slovo,“ zněla stejně tichá a rozhodná odpověď.
Hleděli jsme na sebe jako dva sokové v boji, vítěz tam stál se smutkem v očích a já jsem se vzdorně otočila a odešla. Já blázen, co když jsem ho viděla naposledy…
Jakmile jsem se rozhodl, má cesta i osud ukázaly se přede mnou nad slunce jasně. Vše vsadil jsem na jedinou kartu, nezbývá mi než věřit, že zvolil jsem správně. Vyrazili jsme. Ať jsou nám bohové nakloněni!
Zdalipak je již Norset informován o naší jízdě? Snad zůstane mé tažení dlouho utajeno. Moment překvapení patří k těm několika málo výhodám, jež můžeme využít. Již není hrad na dohled, již není pro mne cesty zpět. Zdalipak jej ještě někdy uvidím? Nedělám si bláhových nadějí.
První noc, ležení v borovém lese pod ochranou vysokých skal. Ještě je klid, ještě zní táborem smích a vychloubačná bojechtivá slova. Brzy nahradí je nářek zraněných a smrtelný chropot umírajících, už nyní jej slyším. Přestal jsem být toho večera králem a stal se opět velitelem. Ti muži budou umírat pro mne, já zhynu pro svoji zem. Netřeba zde titulů. Mysl má byla rozjitřena myšlenkami na budoucí boje a sužována nejistotou, zda obstojím ve svém konání se ctí.
„Podej mi vody, chlapče,“ oslovil jsem mladíka, majícího na starost zásobovací vůz tažený dvojspřežím.
Překvapily mne pocity, jež zakusil jsem při letmém dotyku chlapcovy ruky. Už je má duše asi úplně zmatená, musím se jít vyspat a nabrat sil. Sic mě přemohou nesmyslné představy.
Ráno, téměř ještě za svítání, probudil jsem se s utkvělou myšlenkou, že vše v dobré se obrátí. Zdál se mi krásný sen, jehož děj se však rozplynul rychleji, než-li mlha nad nedalekými údolími. V paměti hřál mě však dlouho pocit pokoje, jež byl jedinou památkou na noční příběh. Pln naděje a pohody šel jsem se osvěžit vodou …
Jaký nevděk! Jaká paličatost! Ni rozum, jen svéhlavé neuposlechnutí mého rozkazu! Kdo as ležel schoulen ve voze? A já se rděl a styděl včera při libých pocitech, dotknuv se ruky toho mladíka! Hněv svázal mi ústa. Jen ruka vyslala pádnou ránu přímo na vystrčené pozadí spáče.
„Auuu!“ ozval se bolestivý výkřik, ale zjevně byl prost leknutí.
S hlavou sklopenou stála ona, neblahá, umíněně přede mnou. Necouvla, ačkoli nemohla tušit, zda ji neudeřím znovu. Nebyl jsem schopen slov, jen vztek ve mně vřel a ruka svrběla.
Já nabídl jí ochranu a ona jí přesto pohrdla!
„Ty …! Nehodný sluho! Trest, jež zasloužíš, mine tě jen proto, že by vyšla najevo tvá skutečná podoba. Ale varuji tě, jen jednou překazíš mé plány, jen jednou protivit se budeš znovu mému rozkazu a zahodím svých předsevzetí! A pak tě ani bohové přede mnou neochrání!“
Měla dosti rozumu, že mlčela.
Jak mám se teď vrhnout slepě do nelítostného boje, vědouc, že kdes za mnou jí někdo právě vráží meč do srdce! Místo vody zapil jsem hořkost rána kořalkou.
|
|
|
