Ivan Davidkov
Poušť
Myslel jsem, že cesta k lidskému hlasu bude krátká,
ale Tuaregové spali tváří k nebi
a stan ze svítání byl jejich domovem…
Velbloudi mne odváděli dál a dál,
kde písky, své zlaté sukně pozdvižené,
se odtahovaly s mlčením.
I vidiny se odtahovaly. Odpuzoval je
můj morový dech.
Poškraboval nebe parabolou jejich skoku
a z písečných dálek pronikal k samému dnu
obzoru
řev lva – pružný a vysoký jako palma.
To voda v bezedných studních zpívala, nebo noc
vytáčela
své ohromné vřeteno písečné nitě,
upředené rukou samumu?
Nebo to pouštní růže kvetla u mých nohou
a v jejích listech bzučela včelstva mých slov?…
Bloudil jsem, jako tmavá hvězda, odpadlá z nebe.
Křídla ptáků se snažila mne rozpálit,
ale moje jiskra vždy znovu skomírala.
Šel jsem stále tak temný a podivný. A cítil jsem,
že poušť mne zahaluje
dlouhým šatem strachu a temnot.
Myslel jsem, že cesta k lidskému hlasu
se nebude tak dlouho mezi písky toulat…
Velbloudi uléhali mezi duny a moje oči
už nebyly schopné je rozlišit.
Mladá luna rudla, jako stočený ocas
šelmy.
Tam, pod lví tlapou, rozprostřen ležel den. |