I v moři bahna,
bagry rozrytém,
s vyprahlým úzkým korytem,
protékajícím rozježděnou hrází,
po níž se hnědé bláto plazí,
ač ještě nevidíme,
přesto začíná
se tvořit modrá hladina.
Až jednou všechno usadí se,
vyroste tráva, zbělá nový písek,
v rákosí načechrá si vítr perutě
a přiletí zpět bílé labutě,
příroda narýsuje vodě břehy
a prostě obnoví svůj řád,
aby nás mohla pohoupat
na letních vlnkách plných něhy.
I naše láska vidí jenom kráter,
nakladač zoufalství
jak z nejspodnějších pater
na plíce sype jí kal smutku,
marast beznaděje,
ještě se z jedné dávky neochvěje,
už zavalí ji lžíce haldou příští,
takže jen touha, přání přežít do rána
vyzní jak pustá fata morgana…
…však poslouchej!
Náš pramen ze dna prýští,
silně a urputně,
aby nám ze všech sil
tu špínu z cesty odplavil.
Až za čas nás,
vzdálené stesku, odříkání,
ponese malý člun
po lesklé vodní pláni,
vezmeš mě za ruku
a řekneš: "přec ta asanace
za roky stála
bolesti a práce!"
|