čas od času sedmnáct bílých koní
rozechvěje kraj
v zásadě pádí vlhkým tryskem
ani se nezastaví na teplé mléko -
dusíc se kyselinou jen říhnou na pozdrav
(a taškám je to líto)
pod nimi
krása dubů souzní v upravených celcích
také sedmnáct - sladkých svící
každá sama - jak oko hurikánu - rozetmívá klid
leč knoty zhasínají, "foukni do nich" (sykne bílá stuha),
napadá sever a světlo zhasne
naprší shluk otřepaných frází
okenice roztřískají chudí duchem, a pak se vadí
komu déle vydrží dlaně (u sebe)
scházejí se ultramarínoví čerti, hrají v kostky
vsadili zlacené svícny
stolky na modlení
to že zmrzne sad
až pak se vše rozvírá - sejmutím roucha popelavé paní
sniží se obzor a zploštíš se jen ty
jdu opatrně nahý (obhlédnout škody)
v mrákotách zaostřím padlé modré z nebe
též opatrně nahé
červené u nosu
kýchneš (nachladila ses u Lurd, roso)
pak už tě nespatřím |