Je noc. Jenom tak v posteli nemůžu usnout a sním. O tom, že na křídlech ptáků poletím, dřív než mě krásný muž z oblohy sestřelí.
Něco velkého, vytvořit bláznivou, složitou věc. Dokázat sobě, že jsem toho schopen, vymyslet lásku, umřít nepochopen v neznámém hrobě, nad sebou koniklec.
Mrtvý a živý v duších všech snílků, těch krásných lidí, co zlato a poklady cítí a vidí v podobě barev a chutí, lahodných trylků, duše romantiků.
Nebo jen tak, na kopci stát jako mohutný hrad, plný světel, tak chladný majestát. V dešti a zimě, ve slunci se hřát, překonat útoky nepřátel, jednou, i podruhé, tisíckrát.
To vše mohu, jsem toho schopen, žel, pouze ve snech - jen tam je možno opustit náš pevný cyklus a řád, dotknout se krajiny z blaha a ze světel, chce to jen hledat, nepřestat...
|