|
|
|
| |
Je nedělní poledne a výtah nejede
a tak domů musím po svých a po schodech
Je nedělní poledne a výtah nejede
a do nosu mne od sousedů praštila vůně domova.
Nevím proč, ale mám domov spojený
s vůní babiččinejch buchet.
Taky máte domov spojený s vůní?
Máte vůbec domov?
Máte vůbec něco?, kromě jistoty,
že každý další každý pokus o neposkvrněné početí poskvrněných
začíná deflorací a končí úmrtním partem v černým rámu?
Došel jsem ke dveřím u kterých sice nic nevoní,
ale zato do nich pasuje můj klíč a já najednou nevím,
jestli ho chci použít, jestli není lepší ho zahodit
a utéct někam, někam kde vůně nevoní.
V drogerii se na mne prodavačka dívala jako na blázna,
když jsem po ní chtěl „Vůni domova“ ve spreji.
Z potravin mne vyhodili; jako by bylo trestný
chtít si koupit instantní domov v prášku?
Vždyť i ta blbá polívka z pytlíku,
ze které mne bolí žaludek, je tisíckrát lepší
než suchý rohlík stokrát jinak.
Nechtějte mít domov spojený s vůní,
protože jinak je neskutečně těžký se přesvědčit,
že opravdu nevoní, zvlášť když zasouváte klíč zámku
svých domovních dveří a od sousedů vám pod nos
smrdí babiččiny buchty….
A tak jsem utekl, jenomže je neděle a výtah nejezdí
a tak musím po svejch a po schodech,
obklíčen všemi těmi vůněmi z domovů
do nichž nepasuje můj klíč…
A jak už to bývá ve spěchu, člověk má příliš mnoho rukou
a nohou a ty si vzájemně překážejí když se míjí.
Pak prý se jde vyhnout pádům.
Jen něco křuplo a trocha bolesti a nadávek nad kotníkem,
co už nikdy nebude běhat za holkama jako dřív.
Dusím se vůněmi, když se belhám se k autu
a hlavu zaměstnávám myšlenkou,
jak jenom se mi podaří sešlápnout spojku.
S propiskou v ústech se snažím odejít z tohoto světa,
protože odskákat po jedné noze je nedůstojné
a tak mi nezbývá než po vzoru hada se plazit
a z rukou rozedřených od chodníku uniká krev.
Tu propisku zahazuji, epitaf, je lépe napsat vlastní krví.
Tak jako smlouvu s Ďáblem.
Tak jako smlouvu se sebou sám.
Na cestě zpátky, potkal jsem svého nenarozeného syna,
chytil mne za ruku a tiše se ptal: „Táto kam chodí láska spát.“
Přistoupila ke mně jedna z mých budoucích dcer: „A kam umírat?“
„Láska vás trápí?“ a pohladil jsem je po hlavičkách.
„Láska je naše budoucnost táto.“
„Domů děti, domů chodí spát i umírat.“
„... a teď mi promiňte, jdu domů zemřít...“
A tak jsem pochopil k čemu jsou smlouvy sepsané vlastní krví.
K čemu jsou smlouvy zaplacené vlastním poznáním.
Je nedělní poledne a výtah nejede
a já musím po svých a po schodech…
A dál se s tebou míjet od večeře do snídaně
a dál hrát tu hru na vůně z pytlíku,
jak dlouho ještě?
jak dlouho se dá hrát,
když oba hledáme pro své vůně klíče u jiných dveří,
jak dlouho ještě bude trvat než jeden z nás napíše
na kousek zmuchlanýho papíru ten vzkaz:
„Promiň lásko, já jdu za vůní...“
Jenomže je neděle a poledne a výtah nejede
a tak odejdeme po svých
a po schodech...
|
|
|