|
|
|
| |
Promiňte - paní, smím si přisednout?
Jen malou chvíli.
Promiňte, paní, jen kávu si s Vámi vypiji.
Víte - paní - srdce mne bolí
a potřebuju něčí ucho.
Promiňte, paní, dlouho Vás nezdržím.
Díky za Váš čas…
Víte, život je ten největší dar
a láska - láska - láska je vítězství,
ale zvítězit znamená skončit
a konec to je smrt.
Víte, paní, milovala mne absolutní láskou,
absolutní láska je spalující a zničující.
Dnes už vím, že neuměl a nechtěl jsem jí uniknou,
dnes už vím, že jsem všechno zničil…
Nenávidím ten den, kdy jsem ji poprvé políbil,
jsem šťastný za ten den.
Nenávidím ten den, kdy jsme se poprvé milovali,
ale bez něj by byl můj život prázdný.
Byly to krásné roky,
když skloňoval jsem její jméno ve všech pádech,
když honili jsme se spolu mezi stromy,
když líbali jsme se na lavičce pod keřem,
když milovali jsme se na zapřenou v tom pokojíčku 3x2 metry,
když slibovali jsme si věčnou lásku
a vprostřed našeho bytu nebylo víc než jedna postel
a to nám stačilo.
Dnes stojím na okraji propasti a nemůžu a musím dál.
Vypil jsem láhev vína a na dně bylo dno.
Já na něm zůstal, byla to cesta do pekel
a přitom krásná byla - květinami posetá…
Neuměl jsem se koukat na její slzy, paní,
tak polykal jsem svý.
Ty její však stékaly do té láhve od vína
a já se v nich utopil.
Promiňte, paní, šeptám,
nešeptat - brečel bych.
Šeptám, přitom bych měl řvát,
stojím a přitom bych měl utíkat.
Dala mi všechno a co já?,
vzal jsem to všechno a co ona?
Dal jsem jí také všechno?,
dnes si to po kouskách beru zpátky.
Tam kde byl žár, zůstal led.
V tom ledu moje láska zamrzla.
Já na tom ledě zapaloval ohníčky.
Tak proč mi sakra nehořej.
Promiňte, paní, zdržel jsem Vás
a Vaše káva je už dávno vypitá,
do té mé desátou kostku cukru pokládám
a stále je hořká
a stále se nedá pít…
Ublížil jsem jí, paní,
zradil jsem její lásku,
zradil jsem její cit.
Vím, nemohla mi odpustit.
Odešla s ránem, paní,
odešla a nedala mi adresu
a já se vlastně ani neptal.
Plakal jsem, paní,
když řekli, že se nevrátí,
že zapomněla cestu.
Pohladil jsem ten studený mramor,
kterým ji přikryli,
pohladil jsem své srdce.
Vás však, paní, odněkud znám.
Přišla jste mi známá,
tak jsem Vás oslovil.
Vaše ruce jsou studený,
stejně jako Váš pohled,
stejně jako Váš úsměv soucitu
a přesto jste mi tak blízká;
Kam vedete mne, paní.
Bojím se jít s Vámi…
Mne nemusíš se bát, špitla ta paní.
Já lék na tvou bolest znám.
Svěř se do mých rukou
a já tě vyléčím,
já jsem tvůj lék,
já jsem tvoje Smrt.
Já, paní, ale nevím jestli chci s Vámi jít.
Já nespěchám, milý hochu
já umím čekat, lépe než kdo jiný.
A věř mi, chlapče, já se dočkám,
ať tak, či tak…
Slepě kráčím v jejich stopách,
chtíc z té cesty odbočit,
a nebo aspoň chvíli zastavit.
Čím víc jsem chtěl, tím poslušněji kráčím
a její náruč dokořán.
Tam na konci té cesty není nic,
tam jsem jen já
a vedle mne ona.
Na hrob mi dejte nápis:
"Zde leží básník,
jenž tak miloval svět,
že nemohl v něm žít."
Pod něj svíčku položte a zapalte.
Dokud bude hořet
a dokud bude hřát - budu tady s vámi
a nebudu tam sám…
Dnes od posledního soudu rozsudek mi doručili,
spolčil jsem se se smrtí a tak jsem zatracen.
Moje duše bude navždy bloudit tmou
a věčně hledat světlo,
to který jsem ztratil,
když jsem ještě žil.
Já vděčný budu za každou svíčku,
za každý světlo, kterým mi posvítíte na cestu.
Měl jsem vás rád lidé,
měl jsem rád ji,
ale absolutní láska,
je absolutní oheň
a absolutní mráz.
Já uměl jsem ji dát
a uměl jsem ji vzít,
ale život s ní,
život s ní jsem neunes.
Byl těžší, než aby se pod ním moje záda nezlomila.
Se zlomenou páteří se špatně usíná,
ale o to lépe spí…
Bylo to krátký a bylo toho málo,
bylo to krásný a dnes je toho moc.
Prach jsem byl a v prach jsem se obrátil.
Dnes každému se omlouvám
a prosím o malou svíčku za oknem,
ne pro sebe, ale pro všechny bloudící duše.
Ať zase chvíli máme za čím jít…
|
|
|