Ti dva se políbili před plentou
a za ní stál jsem já s duší toho mrtvého,
co se scvrknul natolik, že se vešel do rakve.
Čekali jsme na převozníka,
abych mu zaplatil za tu poslední jeho cestu,
kterou jednou podstoupí každý z nás.
A tak jsem zaplatil a ti dva se políbili
a jiní dva také…
Vidíš táto;
tvá poslední cesta je zasypána polibky,
snad jim ta láska vydrží…
Koupil jsem si nový boty táto,
černý – to abych ti,
když tě budu ten kousek ještě vyprovázet,
na tý cestě co z ní není návratu,
to abych ti nedělal ostudu.
Půjčil jsem si na ně táto,
jednou je splatím…
Jednou všechno splatím,
všechny svoje dluhy,
ty minulé i ty příští…
Ti dva se zase políbili.
Všiml sis táto? ten převozník,
co tak dychtivě natáhl dlaň
pro tu minci na poslední tvojí cestu,
jaký měl oči? Stejný jako smrt.
Ti dva se objali
a polibky už ani nepočítám,
vždyť oni patří před plentu…
Obejmul bych tě táto,
ale nevím jak se to dělá;
obejmutí patří před plentu
a tam jsme to nedělali…
Snad postačí, že objali se oni…
Věnování:
Věnováno památce mého otce, o kterém až teď vím, že jsem o vlastně skoro neznal. Celý život měl hnědé oči. Den před tím než si ho k sobě na věčnost máma zavolala zmodraly.
Tak teď už vím, že smrt má modré oči…
|