Než minulost vše k smrti umiluje,
rozleť se, duchu, po archivech,
výklenky prober, nejtemnější sluje,
plátna, nad nimiž zatají dech
sám zrak a kutej v podvědomí;
ať drak rudý v stříbrné trouby duje,
ať zní hlas krve, než se zlomí,
neviděn co zřel nevidomý.
O hraně noci, té jež oslepuje,
promluv, o lačných netopýrech
tlumených slov, jejichž let vyplavuje
do očí sůl; o sdílených snech,
těch, které padly - uschlé stromy,
těch, kterým páteře dál napřimuje
nadějná míza přes pohromy;
neviděn to zřel nevidomý.
Ostnatých chvilek sbor až dostepuje,
na parket všechny v myšlených zdech
vtančí špičky, co jich jen v talentu je,
broušený smích, hroty na ňadrech,
s grácií jak Diovi hromy
metaný verš; bytí, jež nesvazuje,
radost, z níž vystavět lze dómy,
to neviděn zřel nevidomý.
Jak tokem Léthé bez zastávky pluje,
vděk za vše, ač tím neohromí,
neviděn cítí nevidomý.
|