Hosté jsou zticha, jen mouchy vzduchem víří,
vypadá to, že chcípnul tady pes.
Kam jsem to, probůh, zase jenom vlez´?
Dle puchu soudě kuchař tuk krysí škvíří
a bloud za pípou pobaveně zavyje,
když říkám: "Kde je stůl pro poety?"
V ústech cvaknou zubů kastaněty,
pak s úšklebkem pronese dvě věty:
"Tak to ses splet! Ty chlastaj u Poézije..."
Zakmitá víčkem jak křídlem netopýři
a hned mne zve: "Sedni si, pij a jez!"
Já však chci být, kde mají múzy ples,
tak ptám se na ně, i když se při tom pýřím;
a krčmář vece: "Múzy? To spíš harpyje!
K půlnoci - to už jsou chlapi jetý -
- přijdou ty jejich, snad bajonety
maj v hubách, co to je za nálety!
Jo, Múzy...ty se vrtěj u Poézije!"
Začínám chápat, kam tohle všechno míří:,
splet´ jsem si lokál, až mě jímá děs,
k peklu se vydal místo do nebes;
hostinský ovšem začíná vtipem hýřit,
úsměv vřelý - samotné smrti kopie:
"Za verš ti těžko daj epolety,
jen tady zůstaň, ser na výlety
a pij! Že jsou láhve bez viněty?
Tady holt , hochu, nejseš u Poézije..."
A tak tu sedím, svou sudbou zkletý,
čekám až hospodský sklenici dolije.
Já s veršem chtěl jsem protančit léty,
objevit Snění i další světy...
"To sis měl, mladej, skočit do Poézije..."
|