|
|
|
| |
Druhý pól
Cesta ještě čvachtala po nedávném dešti, ale nad vrcholky stromů již slunce zrcadlilo úsměv na její tváři. První úsměv po mnoha měsících, možná letech.Vítr mísil vůni jejích zmoklých vlasů s vůní borovic a zpíval s ptáky ve větvích.Ten samý, co pár hodin zpátky vyvrátil staletý strom.
Popotáhla si přezku velkého baťohu ,začínala se jí zařezávat do ramene.Naprosto odvykla chůzi a dlouhým túrám, ale přesto přidala do kroku.Pryč od města.Pryč od vlastní minulosti.Pryč od minulosti lidí.
Bláto stříkalo na všecky strany, ale jí to nevadilo.Vběhla do lesa a začala tančit mezi jehličnany.Batoh odhodila někde stranou a sním prozatím všecko, co jí dlouho tížilo hlavu. ,Kéž bych znala nějakou píseň, mohla bych si zpívat spolu s lesem,' pomyslela si a natáhla do mokrého mechu.Věděla, že se i v tomto okamžiku setkává temnota toho, co se událo, s temnotou toho, co je na cestě , ale pro ni v tu chvíli existovalo jen teplo a světlo, kterým jí slunce psalo do obličeje.
Odešla z města a tím se odlišila.Jaký paradox pro tu, jež se celý život snažila najít někoho podobného. Nemohla dál žít ne místě, kde se slovo jedinečnost stalo synonymem zkáze.
Byly doby, kdy výjimka znamenala něco, co není příliš běžné.Jenže časem se každý chtěl stát výjimečným, originálním.Lidé se předbíhali v možném i nemožném.Uzavírali se sami do sebe a hledali , jak být jiní něž ostatní.Pomalu se rozcházeli jednou cestou vedoucí k záhubě.A přišel den , kdy byli lidé tak odlišní, že už si neměli vůbec, co říct. Uzavírali se do svých domů s vlastní originalitou, a nebylo už nikoho, kdo by jí mohl posoudit.Přestali vycházet do ulic a vyhledávat ostatní.Nikdo nikoho neznal, ať si je od sebe dělili třeba jen 2 metry.
Ona sama s nikým nemluvila již několik let.Zkoušela navázat kontakt s mnohými, jenže jí nikdo nerozuměl.On vlastně ani nebyl nikdo ochoten ji vůbec vyslechnout , každý si jen brblal sám pro sebe v čem všem, že se vlastně liší.Stala se jediným normálním člověkem v okolí a tím byla vlastně nejjedinečnější. To si však nechtěla připustit, protože by jinak sklouzla jako ostatní.Strašný kolotoč, v němž se přestávala vyznávat.
Proto tady teď ležela v mechu naslouchaje práci mravenců.Nevěděla, kam jde, koho potká, ani co očekává. Prostě žila a nalézala radost v nepatrnostech .
Nešla dlouho, však viděla mnoho.Ze všeho dýchala dlouhá nepřítomnost člověka a ona se cítila přes největší krásy přírody osamělejší než ve městě.
A potom spatřila Dům.
Zprvu na něj hleděla nevěřícně, poté však uvěřila a posílena tou nenadálou vírou znovu zrychlila svou chůzi.
Na Domu , sic byl opravdu hezký, nebylo vlastně vesměs nic zvláštního.Tašková střecha s komínem, jenž posílal své němé pozdravy oblakům, se svažovala k dřevěné verandě.A tam se nacházelo to, co ji tak zaujalo. V průčelí verandy se skvěl starým písmem nápis VÍTEJTE.
Ať doufala v cokoliv, nápis jí vyrazil dech.Po letech bez lidského hlasu, cizí myšlenky či vřelého pohledu, jí toto připadalo neuvěřitelné.Krásně hřálo a zároveň v sobě neslo příjemný chlad po horkém dni, dýchala z něj vůně čaje, sálala z něho taková lidskost a láska, že se jí v oku objevila slza a nebyla sama.
Otevřela dveře a její kroky skřípaly na dubové podlaze.
,,Pojď dál.Káva už je na plotně, " řekl bělovlasý muž, aniž by se k ní otočil tváří.
Krása lidského hlasu ji zdolala úplně.Zhroutila se u zdi neschopna jasné myšlenky natož odpovědi.
Stařec jí však chápal, jako snad každý, kdo se pokoušel uniknout této době.Nacházel k utěšení ta správná slova a pomalu jí pomohl do křesla, jež vonělo dávnými časy.
,,Je to těžké. Pro nás všechny je to těžké, " uklidňoval ji a do hrnečku před ní nalil vonící kávu.
To jí povzbudilo, takže se brzy vzpamatovala.
,,Je, je nás víc, co už nechtějí být za každou cenu jiní? Co už nechtějí být sami ?" slova z vlastních úst jí zněla zvláštně, jakoby se zhmotnily její myšlenky. Už si naprosto odvykla řeči, mluvila pomalu a dělala často chyby.
,,Samozřejmě.Třeba to děvče, co si hraje za domem.Nebo ti dva věční šachisti ve Velkém sále.." stařec se u svých slov usmíval a vykládal vše s naprostou samozřejmostí, jakoby podobné uvítání zažil už mnohokrát.
,,Copak neznáte jejich jména ?" připadalo jí to zvláštní.Navíc se před starcem cítila jaksi nesvá, ale myslela si, že to je jen nezvykem na přítomnost druhé osoby.
,,Vlastně ani ne. Ale pojď, můžeme se jich zeptat," řekl stařec a vstal,aby jí zavedl o patro výš.
Vstoupili do veliké místnosti, prázdné, až na stůl s šachovnicí a figurkami uprostřed.
,,Zdravím vás, přátelé !" zvolal stařec a zamířil přímo ke stolu.
,,Ale, vždyť tu nikdo není.." zamumlala.
,,Já vím , jsou to jenom představy," stařec začal zvyšovat hlas, ,,Představy, stejně jako ty, tenhle život a celý tenhle širokánský svět!Všechno je jen sen, pouhý výmysl mé fantazie a jí se jednou probudím a vše bude, jak má být !Vše bude krásné !.."Poslední slova zařval z plných plic a zdrceně klesl na stolici u stolku.
Dala se na útěk. Nevěděla kam, nevěděla před čím.Nevěděla, zda je opravdu jen představou chorobného muže nebo jestli si jej naopak nevymyslela sama.Nevěděla, jestli to vůbec chce vědět.
Co když právě vědění dovedlo lidi k zkáze ?Co když lidstvo otázkami nejen začalo, ale i skončí ?
Odešla pryč.
|
|
|