|
| |
 |
|  |
Dav
Dav zvolna plynul vstříc zářící temnotě zítřků.
Klenba mraků dopadala na ulici , jakoby ji chtěla rozdrtit.A chrámovím skal , co prorůstaly zbytky lidských staveb,se nesly ozvěnou lidské hlasy.
,, Jdem ,Jdem." blouznily hlasy Davu . V těch slovech duněly bubny, tloukla srdce, rytmus bez melodie. Lidské stíny se vlekly jedným směrem a neznaje odpověď , již ani nehledali , jen dunily své:,,Jdem, Jdem..."
A on se zastavil. ne fyzicky , protože Dav vlekl každého neúprosně dál, ale v mysli se zastavil nad otazníky. Pomalu otočil hlavu ,opatrně , aby svým nezvyklým pohybem nezaujal pozornost okolí.Nikdo si ho však nevšímal.Každý sledoval jen, co bylo před ním, a ani to nevnímal nechávaje se unášet rytmem a Davem. Jdem. Jdem.
Porozhlédl se kolem sebe.Děsivá šeď mraků mu v zorném poli splývala s hlavami stínů.Tu a tam blesk občas ozáří scenérii zdiv a skal,jež se pomalu hroutí do sebe. A ty tváře ! Nevěděl ani zda může to, co vidí kolem sebe tak nazývat .Vybledlá kůže začínala pomalu hnít na lícní kosti, které vyčnívali víc než zakřivené nosy.Oči , ten poklad lidských těl, se ztrácely v stínech, vybledlé a bez lesku.Z vlasů zešedlých nicotou zbyly jen chuchvalce mlhy vznášející se kolem hlavy.Zuby , nehty , obočí a jiné známky člověčenství marně hledal, kde by měly být.
To, co viděl kolem sebe nebylo možno nazývat lidskými vraky, neboť v nich nebylo již téměř nic lidského.A on věděl , že je na tom úplně stejně.
Hlavou se mu honily tisíce myšlenek , ale on je nedokázal uspořádat.Chtělo se mu vyběhnout v protisměru , chtěl začít křičet, zpívat , jakkoli se odlišit , ale Dav ho stále unášel bez lítosti vpřed.
Pokoušel se ptát stínů kolem sebe: ,,Kam jdeme? Co tady vlastně děláme ?Kdo jsme a co se s námi stalo?."
Odpovědí se mu však stále vracelo jen : ,,Jdem, Jdem."
Čas plynul spolu s Davem a on se pomalu pokoušel dostat na jeho kraj , k domům.Doufal, že alespoň tam najde někoho,kdo by ho vyslechl.Trvalo mu to hodiny,možná dny v té neustálé šedi.Pořád ty samé tváře,ty samé mraky.
Ke kraji byl Dav řidší .A on spatřil konečně po dlouhé době něco jiného. Tam , v té malé postraní uličce ležel člověk, jenž se zastavil odmítl jít s Davem.
Nedbal již proudu, co ho táhl sebou a rozeběhl se k tomu stínu schoulenému do sebe na hromadě suti.Vrážel do zbytků z lidí , klopýtl , upadl a zase rychle vstal ,v očích stále obraz člověka, jenž by mu mohl být spásou. Doběhl k němu naprosto vyčerpán , ale pln naděje.
Ten člověk umíral.
Naklonil se nad něj , aby slyšel slova , v nichž doufal , že nalezne poselství. Poselství nového života.Jeho naděje se však záhy zbortily jak domeček z karet.
Ten stín mu pošeptal: ,,Nemohl jsem již jít.Opravdu jsem chtěl .Ale ,už jsem nemohl.Opravdu!Nechtěl jsem, ale musel.Chci Jít dál s Davem! Věřte mi..",ještě chvíli podobně blouznil a pak mu zemřel v rukou.
Zdrcen zklamáním nad tou mrtvou troskou, loutkou Davu , nebyl chvíli schopen myslet.S zuřivostí zvířete začal se drápat vzhůru na skálu, na jejímž úpatí končila ulička, a vzpamatoval se až,když shlížel dolů z vrcholku.
Něco tak děsivého ještě asi lidské oko nespatřilo.
Neuvěřitelná masa lidské šedi se táhla bezmyšlenkovitě od obzoru k obzoru.Na pokrajích se válely mrtvoly a byly zas a znovu zašlapovány do země. Stíny mizely v stínech a nebylo již rozdílu.Žádná známka ojedinělosti , lidskosti.Po ním kráčel Dav.
,, Jak jen můžete?",křičel se slzami v očích, ,,Jak jen můžete !?", volal a řítil se dolů po skále k Davu.
,,Což jste bez ducha? Jste jako stádo.Zapomněli jste , že jste lidi?" křičel za běhu a vrážel do šedých postav.
,, Což nejste lidi ?" šeptal už vyčerpán a vtažen do sebe Davem pokusil se naposledy zastavit.
Několik stínů začalo opakovat :,,Lidi , lidi ..", ale brzy zanikly spolu s ním přehlušeny Davem.
A pod nebem zněl již jen jediný hlas a ten opakoval:,,Jdem , Jdem.."
|
|
|
