„Usměj se, Heliodore!“ „Nemrač se na nás, ty starej votravo!“ „Nekaž nám pořád náladu!“ „Heliku, ty jsi fakt tragéd!“
*
Heliodorovi nezbývalo, než se tvářit, že to neslyší, protože podobné řeči slýchával každý den, a tak je už přestal vnímat. Ale mračil se dál. Byl prostě takový. Neuměl se smát jak pitomec každé nejapnosti. A i když se mu zdálo něco veselé, necítil žádné vnitřní nutkání usmívat se.
*
„No, konečně jsi přišel, bručoune, scházel jsi tu, fakt.“ „Bez tý jeho pochmurný držky nám tu bylo zbytečně moc veselo.“ „Heliku, dáš si panáka?“
* Heliodor vypil lihovinu na ex, samosebou nepookřál a spíš se ještě víc mračil. Řeč plynula, Heliodor sem tam něco prohodil, okomentoval, zcela odtažitě a nedůrazně. A zase šel domů. Nespěchal, odcházel s posledními.
*
„Heliodore, co nového?“ „Hele, on se směje!“ „Heliku, proč se tlemíš?“
*
Heliodor se rozhlédl po ostatních a mezi záchvaty smíchu začal líčit příhodu, jak byl u doktora, kde se dozvěděl, že má nějakou velmi vážnou, prý až nevyléčitelnou nemoc.
*
Čas plynul.
*
A Heliodor sedí dál denně u stolu se svými druhy. A mračí se. Smrt se prostě nekonala.
|