Ondominin toho nenapsal příliš mnoho, kniha mu v podstatě nevyšla tiskem žádná, všechno teprve chystal. Jen nebýt té zatracené sebevraždy! Mohli bychom potom o něm mluvit úplně jinak a zajisté mnohem přesvědčivěji by to znělo. I pochybovačům. Takto o něm pochybovat nemá kdo, protože ho téměř nikdo nezná. Ale to vlastně není tak úplně pravda. Andreje znalo mnoho lidí, nejeden vyzáblý mladík s cigaretou věčně očazující kruhy pod mladistvým okem ho měl za vzor. Nejedna boubelatá ošklivka, rozevlátá kráska či bláznivka věčně pendlující mezi knihovnou, kavárnou a čajovnou tam nedaleko řeky Ondominina uctívala. Nejedno jeho dílo či pouhý nápěv skončil v bločku mladé intelektuálky, když Andrej svým unyle unaveným hlasem diktoval do vlasů a očí té které přešťastlivé osůbce nad číší absintu.

Rádi bychom se zmínili o Ondomininových projektech: měl jich připravených nejeden stoh, ale debaty s uctívači ho tak rozptylovaly, že se v podstatě nepustil nikdy do ničeho.

Ale jak jen on uměl. Samozřejmě a dokonale zvládal rodný jazyk. Hýřil bohatým rejstříkem nejen pro označované - tedy impresemi, zápletkami nečekanými nabitý děj, nepostrádající ani mistrně s hravou lehkostí pojatou složku popisnou; ale i označující - jeho slovní hříčky, jinotaje, odkazy na odkazy, tajemné i průzračně čisté cesty a dráhy pro slova.

Nuž tedy. Nechceme se rozplakat, a tak už radši o Andrejkovi mluvit přestaneme. Moc nám schází. Tam u řeky, tam zavládl velký smutek. Proč se jen zabil? Proč nám to udělal?