"vidět, viset, viklat, vinout" - říkala nám paní učitelka na prvním stupni. -

pěkná připomínka oficiální poezie 80. let - dokonce i stylově odpovídá poetice sídliště, se svými klišé, motivy sterility a bezčasí, konvenčními metaforami. - v zobrazení jsem nic nového neprožil ani nepoznal, ale utvrdil jsem se v tom, co je mi důvěrné. - i takhle může báseň účinkovat, na způsob dokonalého přitakání, splynutí s obecností. - v jedné rovině stejně odosobněná, nevzrušivá, univerzální či neutrální jako to sídliště. - v aktu jejího předložení je ale ještě něco navíc - to mě zaujalo.

líbí se mi to, ale jsem člověk z Husákova kolumbária, mám posunuté parametry. - no, ale i pro nás takto postižené (dovolím si na chvíli být tiskovým mluvčím svých nezištných přátel z babyboomu) je potřeba tvořit. - zvlášť když oplakáváme ženu za pultem, a teď i toho hastrmana vrbu, je každá útěcha dobrá. - atmosféra mnou prostoupila - dušičky, listopad a jeho konec, než přijde naděje v Adventu. - mezi dušičkama a Adventem je to nejtěžší a tenhle obrázek tu tíhu zachytil tak, že ji pomáhá nést, odlehčil ji. - zvýrazněná opuštěnost skoro seschlé trávy, která stíny květů vzpomíná na svoji letní slávu a do toho nesmlouvavý kal něčeho, co kdysi snad bylo sluncem a o čemž nelze říct, zda je to naděje ubývající, nebo naopak přicházející. - skvělá ambivalence!

ještě bych rozlišil dva momenty, v mém vnímání jakéhokoliv textu klíčové: tvorbu a publikaci.

když se tedy ptáš na to, co by tvůrce měl, nebo neměl, co může a nemůže, či dokonce kdybys šel až k otázce, co smí a co nesmí, tak musím říct, že nevím a že to je věc každého, co dělá se slovy. - na tvou otázku bych mohl odpovědět ano i ne, záleželo by na tom, co kdo umí. - (za sebe si myslím, že autoři sami, byť převážně nevědomě, zpracovávají při každém tvůrčím aktu své ponětí o dosažených poetických tvarech a postupech - že netvoří ve vakuu.)

ovšem, když se mi dostane před oči jakýkoliv text, když autor svůj intimní slovní počin zveřejní, musím jej už celkem nezbytně vnímat v nějakém kontextu.

andílky moc teda nedávám, čtu z nich samoúčelnou blasfemii, která mohla být aktuální před 100 lety. - leda bych si přidával a neviděl jejich prostou a nebeskou radost z intimních praktik. - jenže pak si říkám, že to mohli být dva andílci stejně jako dva instalatéři. - takže když si odstraním andílky a nahradím je někým fádnějším, moc z textu nezbyde. - tudíž, blasfemie je zde větví, na které to visí.

první část mě zaujala mnohem více, např. "slunce naskrz mastnými obvazy", celkově vyvážená. - tu bych doporučil.

docela se mi líbí myšlenka s posmrtným prolínáním v živlech a hmotě a nálada v tom zakódovaná . - potom si říkám, jestli některé neurčité, okrasné obrazy jako "den doutnající po malinách", "litý kov hýbající zvonem" (těžko si představuji - má se jednat o kov hýbající formou zvonu?), či podezřele známé metafyzické gnómy ("svět, který přišel na svět včera; nehybnost smrti se láme o lidskost") - básni pomáhají, nebo ji rozmazávají. - těžko říct. - samy ty motivy dotvářejí scénu v obrazech, takže půjde hlavně o jejich uspořádání do vztahů. -

ještě mě "kouše" tohle: když klíčit ve spolykané hlíně, tak se mi tam nevleze lehce představa hlíny-kůže, resp. hlíny-kostí. - když "hlína" tak už jen hlína, a bez kosti :)) a něco klíčí z hlíny ven - ovšem když je hlína uvnitř (tj. spolykaná), naskakuje mi opakovaně představa, že něco klíčí z té hlíny do toho, kdo ji spolknul (do kůže a vnitřností toho, kdo ji spolknul, což se tam i mihne ve verši: až vplyneš do proudů společné paměti - ale okolní verše jsou v opačném vztahu.) - je to i věc doslovnosti čtení, pravda. - může se ponechat větší vůle obrazivým transformacím.