Strom a lidé - origo
Zemřel strom smuteční a ustlal si na svých plodech. Však všichni jsou tak neteční a šetří na svých.. slovech.
Neteční ke stromu, co vzduch jim do rtů vložil a teď v podzimním tónu je jedno, že už.. dožil.
Strom býval plný elánu a nahoty a síly Teď míří smrti do chřtánu ..čas nečeká ani.. chvíli.
Nahota pryč také je, to jeho plody spadly, čímž skončily jim Galeje ..to krásné listy.. zvadly.
On býval stromem nadějí a dával lidem sílu, však oni nyní raději mluví o sobě a.. míru.
Listy mají vepsáno mezi řádky přírody, že nebylo jim dopřáno ani trochu.. svobody.
Teď se dole krčí a snášejí lidské rány. Dál vítr kolem fičí a kříží jim tak.. plány.
Pak letí s ním jak deště smutků nad světem tímhletím, kde není dobrých.. skutků.
... a děti si z listů staví.. lidské postavičky...
Všecko je moře - kaulik
Moře je oceán, i jedna vlna. Kdo by byl povolán, vyčlenit boha?
Moře je pára, beránci na obloze. Třpytivá rosa z rána, i špinavá kaluž na podlaze.
Každá tvá slza, má vědomí moře. I ve studni voda, … a je to dobře.
Hořely větve stromů - Zlumbula
Hořely větve stromů Hořely jako láska hoří
Ty s ohněm v zádech ke mně jsi běžela Já v tobě ztracený bez duše bez těla
Jak slza utopená v moři
Hořely větve stromů Podzimním listím hořely Západem slunce hořely Hořely jako láska hoří
Letní spánek - Marek Prokop
Vlhké a studené kapky deště skrápějí slzami trsy jeřabin. Kukuřičné pole ševelí, blíží se čas sklizně. Cesta vinoucí se mezi poli je udusaná a prašná. Vzduch je těžký a já malátný klopýtám podél zídky, kde cítím jemnou vůni spáleného vosku. U hřbitovní zdi se pnou dva šípkové keře. Žhavé paprsky letního slunce zbarvily plody šípku do matné hnědočervené barvy. Sedím na louce poseté lipovými lístky, které sem zavál hřbitovní vánek podvečera. Co když jsou to duše zemřelých. Položil jsem hlavu do klína a začal plakat. Ukolébán pravidelnými vzlyky jsem usnul. Zdál se mi sen, o útrpné cestě, na které jsem blažený odpočíval na nejkrásnějších místech.
Planá růže - Madmam
V krajině zalité večerním sluncem tam mezi bodláky Vyrostla planá růže dřív než se slunce schovalo za mraky
Oděná do zbroje svých trnů skrytá v růžovém závoji Jen ztěží odvážím se hádat zda na svatbu či k souboji
Snad zítra ráno s první raní rosou Snad zítra ráno nepřijdou páni s kosou Snad zítra ráno v krásné dívčí tváři nad tou růží probudí se úsměv a bude zářit
List - Zoly
List padá k zemi. Jako jediný mezi všemi. Je šťastný. Nastává jen jeho osud vlastní. Na tuto chvíli čekal celý život. Na svůj daleký skok. Na první zároveň poslední let. Na let svého života.
Možná,že zafouká vítr... ...a on bude nesen dál a dál... (...jak velký bude jeho žal...) ...vždycky si představoval jaké to asi je... ...letět tak daleko a tak dlouho jako pták... ...on měl i strach,však... ...v jeho fantazii se rozprostírali neznámé kraje... (...nechci spadnout...) ...snil o tom ,že bude moci letět věčně a nikdy se nezastaví... ...bude to nádherný let snový... (...nechci spadnout...) ...bude svobodný-věčný... (...ještě chvíli...) ...bude Jediný...jediný ze všech... ...jediný z listů na stromech... (...prosím...)
Naděje pomalu umírali jako umírá život v horkém žáru Slunce. (...)
Vítr nezafoukal. A k jiným hnal se dál. List se za několik sekund snesl k zemi mezi ostatní "spadlé". Přesto v něm přetrvával pocit krátkého souznění... ...věčnosti... ...alespoň do té doby než ho někdo spálil spolu s ostatními. S kamarády žil,s kamarády zemře. A zem už nebude zářit barvami podzimními.
...Nikdo nemá rád listí na Své zahradě... (...snad kromě mě.)
Světluška - Zlumbula
Ležela v trávě Svítila na stonky květů Našel jsem ji protože jsem něco najít chtěl
Ležela v trávě Střepinka bájných světů Píseň nedotčená zvukem děl
Vzal jsem ji do rukou protože jsem něco držet chtěl Světluška svítila mi v dlani Potkav to štěstí tiše jsem se smál Kráčel jsem cestou nechal se odvést někam dál
Najednou vidím že jsem zase sám Světluška umřela mi v dlani Tak jsem ji oplakal protože jsem plakat chtěl Stál jsem pozorujíc spící zem
A uslyšel jsem kterak v zemi mlčí hněv
I lekl jsem se toho ticha které se mi ukázalo Síly která v nitru země dřímá Toho co se právě stalo Věcí jež se staly před tisíci let Co když ty hříchy země vnímá Bojím se všech zrádných činů lživých vět
Co když je ta světluška další hřích Další krok do hlubin pekelných Další temná víra Další země která hladem zmírá Další zbytečně podťatý strom Další blesk a další hrom V bouři jež se na naše hlavy jednou snese
|
Píseň hlubin - KSTK
Slyším někdy písek jemný, na bezejmenné pláži, říká mi, ať nejsem věrný... souš už jiný stráží! Občas hladí vítr z vody na ztracené pláži, praví mi, jdi do svobody... málokdo se odváží! Tu slyším i dunět příboj, kus od prázdné pláže. Vlna o skálu ztrácí boj, snad se jen dalších táže...
Fouuufouuu? Sauuusauuu! Fouuufouuu? Sauuusauuu...
Zpívá často plachta bílá z rozhoupané malé lodě, tančící jak vodní víla, slova moře o svobodě.
Já sním... o krajině temných moří. Já vím... že hranici mou to zboří. Já bdím... srdce dál však pro ni hoří. Já sním... o krajině temných - krajině moří.
Fouuufouuu, sauuusauuu... Fouuufouuu, sauuusauuu...
Projít ta nejtajnější místa, ztracená v hlubinách, Ukrytá před dotekem ruky v zelených peřinách rozrostlých řas a korálů... Zažít ty fantastické chvilky, co jiným nestačí, by v porostu odhalili nádheru bodláčí.
Já sním... o krajině temných moří. Já vím... že hranici mou to zboří. Já bdím ... srdce dál však pro ni hoří. Já sním... o krajině temných - krajině moří.
Někdy slyším písek jemný, na prázdně tiché pláži, říká mi, ať nejsem věrný... Říká mi, ať nejsem věrný...
Kontinenty - Cobain
Evropa – stará jak Země sama, urozená stará dáma, moudrostí svou oplývá...břehy její omývá hned několik moří, však srdce její ještě hoří a jen tak asi nezhasne. Stvoření je to překrásné, své ladné křivky na obdiv nám dává, když lodím ze svých břehů mává, tak je veselá a šťastná.
Asie – je jako žena exotická, tak svůdná, svým způsobem erotická, v tom nejlepším-středním věku, ze sněhu ušitou má deku a zakrývá své ladné tvary... uvnitř skrývá vzácné dary, však prošla již nebývalou krutostí, hlavy bez těla, těla bez kostí – věčný souboj národů, stamiliony porodů a početí, pevně tě drží v obětí a miluje.
Afrika – Nádherně stvořená černá kráska, vášnivá, divoká je její láska, plná nebezpečí, jezdci na koních s ostrými meči, šavlemi a noži, je jako neprodejné zboží, svým způsobem ještě nezkušená, mladá, do písků jejích příjemně se padá k odpočinku...svůj úděl nese jako činku, závaží. Lidi své jinam vyváží a prodává, nikdo jí nadejí moc nedává, však ona stále věří, že vkročí do těch správných dveří a zvítězí.
Amerika – je jako úspěšná mladá žena, užívá obrovského věna, bohatství. Však dětství její lehké nebylo, během těch let mnohé se změnilo, řekl bych k lepšímu. Skrývá snad všechny možné krásy, nečeká na armádu spásy, nečeká ani na zázraky, vlastně je produkuje taky... podívala se do vesmíru, snaží se zkoumat černou díru, je vzdělaná, emancipovaná, mezi nejlepšími vybraná a moderní.
Austrálie – je jako Ameriky mladší sestra, tak hrozně rozmanitá, jemná, pestrá, však v minulosti byla krutá k bílým lidem, jedla je s chladnokrevným klidem, trochu morbidní, potrvá dlouho než se přelidní a vyčerpá. Na břehu moře křídla labutí, vyvolá krásný dojem, pohnutí a náladu...ukrývá v sobě mnoho pokladů a taky nebezpečí, tisíce ostrovů u nohou jí klečí a slouží.
Antarktida – v bílém závoji, zdolána po boji, však zůstává i nadále chladná, tak krásně tvarovaná, vnadná ...nikdo jí ještě příliš nezná. Tak tajemná zůstává i nadále, je jako žena s maskou na bále, neproniknutelná, uzavřená, bílá náruč její stále připravená tě obejmout a pochovat.
Cesta na kompost - Marťas
V tátových botách do dílny Stoupám schůdkami zahrady a mokrá tráva chladí do kotníků
Kapky hladí barevné lísky jabloní tichounce se vkrádají do vůně posledních růží a dychtivá zem je hltá bez rozmyšlení
Nahoře musím zastavit nadechnout se toho vzdušného bohatství a poděkovat obloze
Mraky nemají řád ani disciplínu a v tom to je
Pokaždé je toužím vyfotit natočit nebo namalovat a nikdy se mi to nepovedlo
Špičky smrků na obzoru se do nich zapichují jako hřebíky fakýrů
Slunce jen tak ledabyle pokládá své prsty paprsky do korun stromů zahrady a do vlasů
Jak daleko je to k němu jak daleko do vesmíru a přeci to má cenu
A tak jsem vysypala slupky z ovoce na hromadu „biologického odpadu“ a jen málo kdo ví jakou mají cenu kolik energie a síly co znamenají pro planetu pro život
Podzim - Sionna_V
Pak když nastal podzim zas ten podzim rozechvělý, v ten podzim plný chladných krás tu všichni ptáci odletěli.
Jak oheň zhaslý bez teplého dechu, jak nevyřčené přání, jak v němém utrpení beze vzdechu zůstal park v tichém rozjímání.
Však stále v mechu zeleném a v listí purpurovém zůstal v tom místě raněném duch co dřímá v květu novém.
Však stále v mechu zelenavém a v listí uschlém barvy krve dřímá duch ten, co v pažitu tmavém, ten samý, co v rozkvetlém parku dřímal prve.
A když pak vůně kořeněná nasytí zemi i vzduch když vyřknou se i přání nevyřčená pak z parku se pomalu ztrácí ten duch.
Pak když jak mlhavé jezero do záhrobí se nad parkem zjeví tvář nebes jiná tehdy když zemi již jinovatka zdobí tehdy zmizí duch léta a přichází zima.
Mlha - Jiří Šizling
Otráven lyrickými jedy, ztracen sám v sobě, projdu se naposledy - v Tobě, dámo v bílé róbě.
Chci se v Tobě ztratit, zmizet v Tvém chladném oparu, svou duši utratit a toulat se v bídě a nezmaru ...
|