Úvaha - Jana Vyskočilová
Ticho se ničí plácnutím dlaně, Židle se ničí sekerou. Krásná dívka pomalu stárne, a jenom slunce září tmou.
I růže uschne, voda se zkalí, nenávist zbledne, hodiny bijí.
Čas utíká, nic již nezastavíš. Láska je stálá, skálu nepostavíš.
Všechno ti zmizí z dohledu tvého, krása však není na světě všechno. Hledej si svůj vlastní smysl života, vždyť sám život je má láska jediná.
Básničky z krápníku - KSTK
Jsou básně rosy, básničky oblázků; veršíky růžové studem, pro lásku. Slova jak tenounké pavoučí nitky, jež nepřetrhá silný vítr; srovnání stará jak egyptské svitky... Jsou básně červánků a také nebes; říkanky ku slávě zemských těles. Bohatá slovíčka určená boháčům, či pravdy hozené nejchudším naháčům, schovaným skromně za čerstvé květiny. Zní slova vzletná i věty tíhy, drtící srdce, ne krásu kopretiny; básničky snílků, tichých a zasněných, říkadla dětská a verše dospělých. Jsou básně zmaru, puchu a hniloby; poezie křičící jen ze zloby... Slyš slova věčná i slůvka směšná; nechej si vždy jen ta výjimečná. Některý verš říci pravda chtěla, jiný zas klame jako řeč těla. A báseň moudrá pak, bez nadsázky, dovede strhnout i lidem masky.
Poklady - Sionna_V
Mám sbírku duší, těch nesmělých, v krabičce od zápalek. Mám sbírku padlých andělů, v krabici od bot a na ní zámek.
Mám sbírku krásných ctitelů v krabičce od parfému. Za pohled nestojím z nich však ani jedinému.
Mám sbírku uschlých růží, co dávám si je do vlasů. Ty růže, když ještě žily, chtěly být symbolem pro krásu.
Mám sbírku starých fotek. Jsou na nich ženy, co slávu kdysi měly. Když dali jim však hlas, strachem oněměly.
Teď leží v tom albu zaprášeném. Zůstala jim však jejich krása na celuloidovém pásku věrném.
Mám sbírku krásných lesklých kamínků. Růžové sny - plechovou korunku - je celá zlatá. A pro ty sny teď hledám záminku v tom, že jsem ještě mladá
ALE JSEM - Ivan Švec
Jsem dnes pustý a prázdný v protiproudu lidí narážím. Nevidím.
A lhostejný. Malý a nízký. Znaven sebou, povzbuzen žitím. Narážím. Nevidím.
Pokaždé dnes jsem pustý a prázdný. Hledání slepých cest a zkratek. Narážím. Nevidím.
Ale jsem.
NIKDY - Vea
Neumím se smát, když chceš slyšet smích. Neumím plakat, když chceš vidět slzy. Neumím být taková, jakou mě chceš mít.
Mám svůj svět a neustále ho rozbíjíš. Mám své sny a stále mě nutíš se probudit. Mám své hodnoty a ty jim bereš jejich smysl.
Žijeme vedle sebe a přeci jsme si vzdáleni. Díváme se na stejné slunce a každý ho vidíme odlišně. Máme společné zážitky a každý je vnímáme úplně jinak.
Hledáme k sobě cestu a možná ji nikdy nenajdem. Mluvíme stejnou řečí a přeci každý o něčem jiném. Jsme části vesmíru, ale každý z jiného konce téhle nekonečné skládačky.
Nikdy nebudeme stejní a přeci nás Bůh svedl dohromady ...díky...
Všem bývalým i budoucím láskám, přátelům a rodičům
|
Kyvadlo času - kaulik
Jak v houpací kleci, životů stávajících, minulých i příštích. Protáčím osud svůj.
Čtu si v tvých myšlenkách, vyslovených přání i utajené touhy. Prosím, chvíli stůj.
Však kdosi předurčil náš děj, jak kyvadlo které nezastavíš v půli cesty. Míjí se život můj a tvůj.
*** - Olina
Kam přijdou chvíle ztracené Kam čas je odvane? Kam ústí všech dní tok? Kam schová se rok poslední? Kam se mi rozední?
Až sem! - Trisi
Koho zajímá, co ti táhne hlavou vykroč levou nohou nebo radši pravou koho zajímá, že se bojíš k smrti koho zajímá, že vlastní vědomí tě drtí Tebe! Jenom tebe. Nejistota svázala ti nohy a zpřerážela ruce u ramen jednu radu dám ti - rychle zapomeň chtěla by si křičet, ale zabloudil ti hlas jednu radu dám ti - pochybnost vem ďas
Že dochází ti síly, lidé nechápou oni správnou cestu znají, ale bohužel tu svou ty bloudíš někde jinde, čekáš na přechodu a před sebou máš tunel...Co když je bez východu? Tak vykroč levou nohou nebo radši pravou a hlasy kolem sebe nevnímej, třeba si zacpi uši slova dokážou i zranit, aniž to jejich majitelé tuší tak vykroč levou nohou nebo radši pravou a najdi v sobě poslední tkáň zdravou ať krev v ní proudí, oběh tělní obnoví když se věčně budeš jenom ptát, nečekej, že ti vždycky správně odpoví... tak jdi, jdi - svou cestu dobře znáš až dorazíš kam chceš, tak cedulku tam dáš s tímto nápisem: JSEM DOBRÁ! DOŠLA JSEM AŽ SEM!!!
Co je to SLOVO? - origo
Jemné pírko či těžké kamení. Slovo je to, v co jej člověk promění.
Sladká milenka či těžkopádná stařena. Slovo je tím, co pro člověka znamená.
Slovo je úsměv...
Bláznivá láska nebo trpká nenávist. Slovo je tehdy, když chce jej člověk číst.
Může stát ve zrodu a může i zabít. Slovo má být tím, čím chceme jej mít.
Slovo je počátek, slovo je konec. Mělo by prý vždycky míti svůj rámec.
Slovy se šatíme a slova nás odhalí, když zrána nad knihou býváme ospalí.
Slovo je úsměv...
Slovo chce býti branou do krásného světa, však ránu hlubokou může zanechat i pouhá věta.
Slova z nás jak říčky nadějí tekou. Slovo je vždy jen v našich rukou.
Slovo je ČLOVĚK!
Loď - Paula
Život kreslím černou tuží na bílé stránky cudnosti, andělskou tváří pomačkané čtvrtky nůžkama zážitků přetřihuji nitky snů tvořím bytí lepením svých představ a nových poznatků dokonalou lod´ku, kterou jednou po řece pustím, aby také jiné naučila jak se kreslí, maluje, lepí - jak se vyrábí život ta lodička, která se nepotopí při první bouři milostného vlnobití nárazech slovního větru, který tak studí... Jsem architektou velké archy která pojme mnohem více než jen jeden pár od každého druhu všeho tolik až mám strach, že se potopí dříve než k tobě dopluje Jsem architektou bez vzdělání, bez znalostí získaných čtením příruček bez nocí strávených nad výpočty z geometrie bez statiských a proporcionálních jistot Jsem navigátor bez kompasu, jen instinktem určuji ti směr nejsem vlastně nic a právě tím snad mnohem víc - tvou matkou
Déšť v lese - Cirrat
Lze šťastným býti pouze penězi? V chudobě žádné štěstí nevězí? V chladu a zimě mrzne láska tuze Ve velkém horku podobna je duze Něco je černé, něco bílé, víc už nic.
Zamává křídly přiospalý pták A ve tmě chladne les, co bude pak? Na zemi v kamení tiše tu život klíčí Mokro a zima zas ho rychle ničí Něco je černé, něco bílé, něco víc.
Za kapkou kapka propadá se dolů Víno a svíčky bez prostřeného stolu Ledová krev se bouří, tepe v hlavě Zahání smutek pryč lehce a dravě Je něco černé, bílé, je něco víc? |