Nick počká.
Lehce rozdrážděn svým vyprávěním o nevědomí a zmatku metafyziků z nevysvětlitelnosti čehokoliv o zaposlouchání se do všeobecného středu tu i okolo, v nás, nich, nechávám se vězet ve vnímání bez vlastního vstupu rozumem, který si stejně dává bene. Příběhy Rebeky u piva v Jamajce zapadaly. Že se dá těmhle věcem věřit, že se někomu hned tak nevyhnou. Prostě to sem tam secvakne.
Obcházím Smíchov. I tudy, kde jsem dostal kdysi popelnicí do hlavy, se dneska sunu už potřetí. Cítím pokaždé jakoby znovu a živě ten vzdor a strach a smyčce v příběhu se málem nevyhnu.
Jen takový záchvěv před setměním.
Na mostě se rozhlížím. Doprava, doleva. I za sebe. Nad sebe. Mraky se rozestoupily nad Hradem, nad Vyšehradem, nad Emauzy. Tři světla v celkem dokonale připravené podívané. Slabý dozvuk žlutě oranžové v posledním odstínu modré.
„Jirko, ve městě už není listopad, nikomu to neříkej, nikdo to nepochopí, ve městě už nepadá listí,“ zaslechnu ponořen do čtení na přeskáčku, bez touhy po informaci, s touhou po výstupu z času. Podívám se po tramvaji, kdo to tady vyřvává své strachy. Podobá se hraběti Kinskému, licousy a obrovská hmota. Nešťastně nevypadá, spíš nadupaně. Tou temnou esencí, která mě odrazuje, ale projdu se jejími zákoutími zase. Když je tak naléhavá a zrovna teď všude kolem.
„Ztratil boha.“ Chtě nechtě se otočím, kdo řekl tohle. Šedivé dlouhé vlasy a temný výraz. Další vědoucí se usiluje o mladou nadějnou feťačku.
Už nepotřebuji domlouvat se se sebou na tom, co je doopravdy, co je mámení. Zmámení jsou ti, co slyší. A přitom se někteří z nich nenechají slávou večera, temným příkrovem zdánlivě bez konce, opít. Jiní jsou do němoty.
A zase Libeň. Vyrušený křikem zpiťara, nemám chuť být ostražitý, z jeho zla nemám strach, je dojemně na zcestí s tím svým špinavým tetováním a smradlavýma očima. A zase se proklínám, co že mi na jeho očích tak vadí.
Po zaváhání, zda ano či zda ne, jsem našel „cestičku k domovu". Tohle loučení, návraty a vítání se je divná věc.
„Tak nashle brácho,“ pomyslel jsem si, když vodpad, a celou minutu jsem čekal, že to na mě přijde taky – taková se do mě z toho jeho umírání dala zima.
Nick počkal.
|