|
|
|
| |
Zase jsi chvíli věřil v přítomnost blízkosti a věčného hledajícího a toužícího „snad“…
Zase jsi chvíli věřil snům? - namísto slov psaných mezi řádky a varujícím vzpomínkám…
Zase jsi věřil, že mlha už se nevrátí?
Symboly nehledáš. Symboly nacházíš. Symbolům nevěříš.
A s každou mlhou umíráš…
Kolikrát myslíš, že tě ještě vzkřísí?
O kolik musíš ještě přijít snů?, aby jsi pochopil, že nejsi člověk, jen ti dal někdo lidskou podobu a lidský srdce a to se k ďáblu nehodí…
Naučili tě tu hru se slovy a je to divná hra!
Nemá pravidla a neumíš v ní vyhrát…
Pohřben vlastními slovy, pohřben ve vlastních myšlenkách, které ještě stále občas doufají, která stále ještě občas věří ve svou neomylnost.
Však kde jsou ty sliby?
Stejně jako včerejší slova; odletěla, zemřela, spolu s básníkem…
Tak pojď ještě chvíli, ještě chvíli budeme si lhát; ne dlouho, jenom do rána.
Pak se rozejdeme.
A ty mi neřekneš svý jméno a já ti neřeknu svý, ale to bude až ráno: Než příliv se setká s odlivem, než rozbouřené moře pohltí svou Atlantidu, než nevyspalý filosof napíše své pojednání a nesmrtelnosti duše, než básník pochopí, že všechno co napsal jsou jen prázdná slova, co bez člověka, co bez Tebe neznamenají nic.
Kdo se kdy vůbec opovážil zplodit myšlenku o milosrdnosti lží. Tuto největší lež tisíckrát zopakoval a ona se tak stala pravdou.
Tisíckrát vysloveno: Miluji Tě, zůstává stále stejnou lží, jestliže ráno odejdeš.
Na stole láhev vína, co jsme ji večer nedopili. Snídaně pro dva měla být do postele prostřená. Na stole hrnky dva s čajem, jen jeden je vypitý.
Proč nechtěla jsi mi lhát ještě chvíli?
Proč musela jsi odejít?
A přišla jsi vůbec?, postel je odestlána.
A možná i přes to, že jsi tady byla a možná proto je prázdná…
Stejně jako to svítání, stejně jako to ráno…
Hledal jsem osm barev duhy a když už jsem myslel, že jsou na dosah, ráno jsem zjistil, že jsem sám…
Tak přijdi zítra.
Já budu zase chvíli věřit a ty mi můžeš lhát…
A nebo raději nechoď, už dosti bylo lží…
|
|
|