Příliš mnoho vína bylo vypito.
Příliš mnoho slov vyřčeno.
Ne neměla smysl,
jenom směřovala k ránu…
Odešel jsem a ani se nestihl
(a možná jsem to ani nechtěl)
tě zeptat:
Jak chceš abych ti vyznal lásku?
Okouzleně?
Tvůj úsměv mne okouzlil,
je to nebezpečná zbraň
a mě se z ní točí hlava,
ale klidně ji užívej,
protože jinak by mi bylo smutno…
Opile?
Topím se ve víně,
chtíc na dně té sklenice najít pravdu.
Bál jsem se jí pohlédnout do očí
a přitom tam byl odraz Tvého úsměvu…
Bláznivě?
Obložím postel
na které spíš růžemi
a ty jsi tou nejkrásnější růží
mezi těmi kytkami.
Úplně?
Neumím milovat napůl
a tak jsem celý Tvůj.
Dokážeš to také?
Odevzdaně?
Natáhl jsem dlaň.
V ní srdce moje bylo.
Do Tvých dlaní
jsem ho odevzdal.
Jsi v mých snech
a moje srdce ve Tvé moci…
Smutně?
Slzy odevzdané polštáři se nepočítají,
jsou v něm ukryty a jednou zase přijdou
a tak tvou rtěnkou na zrcadlo
napíši tu báseň,
co jsem ti do rána nestihl pošeptat.
Střízlivě?
Z vína bolí hlava
a z lásky srdce.
Naučila jsi mne,
že hlava bolí míň…
Naposled?
Zítra už tu nebudu
a kdybych zemřel budu vědět,
že jsem miloval…
Na stůl položím klíče
a vzpomínat budu na tu chvíli,
co mi život přinesl s tebou…