Šeptání první:

O blízkosti...

Jsi blízká a jsi hřející
jako pohlazení tvých dívčích vlasů,
těsně před polibkem po probdělé noci,
protože po něm následuje úsměv,
který je tak neopakovatelný,
jako každé takové ráno,
jako každá taková chvíle,
jako ty sama,
jako tvá blízkost...

Šeptání druhé:

O tom, co a jak je na světě...

Na světě
je to tak zařízeno,
aby muž opěvoval ženu
a ne obráceně.
Protože věř mi,
ne muž,
ale žena
byla stvořena k tomu,
aby byla opěvována básníky,
a že je to žena
a její neopakovatelné kouzlo,
co vkládá nám do úst ty spousty
pěkných slov.

Protože ne kvůli sobě,
ale kvůli ní
máme chuť
dělat ty spousty hloupostí,
nad kterými
nebozí nezúčastnění
jen kroutí nedůvěřivě hlavou,
i když nám vlastně závidí.

Není na světě muže,
který by dokázal rozehrát
tak neuvěřitelnou hru
mimiky pohledů,
růžovějících ďolíčků v tváří,
sklopených mrkajících očí
a vlasů
jen tak lehce se pohupujících,
když si s nimi, těsně před tím
než se osmělí básník,
hraje vítr...

Šeptání třetí:

O poznávání...

Pojď půjdem se procházet večerem
a dívat se na západ slunce.

Budeme spolu poznávat:
Jak je krásné být všude,
jenom ne nohama na zemi.
Jak je okouzlující líbat se
mezi červánky.
Jak svůdné dokáže být
pohlazení něžné dlaně
ukrývající polibek,
právě ukradený ze rtů.
Jak je neodolatelné držet se za ruce,
neohrabaně se vzájemně dotýkat,
hladit se po vlasech
a šeptat ty tisíce sladkých hloupostí.
Jak opojné je se nechat okouzlit
přicházející tajemně nepřístupnou nocí
a až do rána tančit na mechu
spolu s hvězdami…

A než se rozední, ve své náruči
tě budu hýčkat,
spolu s vánkem ti šeptat do vlásků:
jak jsi krásná,
jak se mi líbíš,
kde všude bych tě chtěl potkat,
co bys měla mít na sobě,
a nebo spíš co bys na sobě mít neměla,
a tak...