Spoutáváš mé sny

Pohrdl jsi mou přítomností,
spoutal jsi křídla divokým Pegasům.
Jako na podzim padá k zemi listí,
bez křídel nevzlétnou už k nebesům.

Samota vkrádá se do příbytku v mlhavém hávu,
ve váze od Tebe květina usychá.
Uzdu jsi přetáhl přes hlavu Pegasovu,
z Tvých dlaní však teplo nesálá.

Slzy třpytí se v záři Měsíce
v smutných očích okřídlených koní.
Nespočítáš dny, kdy jak útlá svíce
Tvá slova sny poutají a duši raní...