Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 16.11.
Otmar
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí v kolekci Doslov o terapii duše z kolekce Velký život, malé radosti
Autor: kubík kubíček (Občasný) - publikováno 6.7.2003 (13:25:24)
další v kolekci>

Doslov o terapii duše

 

Moje myšlenky jsou jako motor auta. Někdy nastartují snadno a ihned explodují přehršlí nápadů, nezřídka i ptákovin, jindy se ne a ne dostat do obrátek, kdybych se klikou utočil. Dolít olej nebo vyměnit filtr snadno u stroje, ale jak promazat lidskou mysl? Jak povzbudit její písty při podchlazení nebo naopak uchlácholit, jiskří-li příliš rozbolavěna nepřízní okolí či špatnými zprávami?

Vypěstoval jsem si pro tuto potřebu celou škálu prostředků. K základním pilířům rodině, práci a sportu řadím i zdánlivě banální a samozřejmé činnosti či věci. Aplikuji je podle okolností. Některou z nich si naordinuji, když jsem smutný, jiný recept pomůže při stresu nebo únavě. Co účel, to procedura. Říká se prý tomu odborně duševní hygiena. Já to jaksi sám od sebe věděl dřív, než mě psychiatři poučili.

Například mě velmi uklidňuje přítomnost nějakého zvířátka. Když mám lidí plný zuby a nejraději bych vraždil nebo utekl, bývá němá tvář nejlepším sedativem. Může ta chlupatá potvora rozkousat tisíc bot a sedaček, pochcat, co se dá a ukrást kde co. Jakmile vyšplhá na rameno a rozpřede se nebo si lehne k nohám a vloží čumák do dlaní, v mžiku vše odpuštěno. Jen páníčci pejsků a kočiček vědí, kolik toho umí jejich čtyřnohý miláček sdělit pouhým pohybem obočí. Podělí se o radost i něhu, nelžou, neubližují. Chlupatý meprobamat, říkáme jim doma.

Nebo takový pohled do akvária. Zelený mikrosvět, zabudovaný ve stěně vedle televize, si žije za sklem zcela po svém. A přitahuje oči jako magnet. Pestrobarevné rybičky netankuje drahota, politika nebo kalamita za okny. Plavou si klidně sem a tam a vyzařují pohodu i do místnosti z druhé strany nádrže. Mnohokrát jsem se přistihl, jak při napínavém filmu sleduji raději jejich hemžení. Relaxuji a současně za ně pociťuji odpovědnost, křehkost jejich světa leží v mých rukou.

Když nesnesitelně realistický svět zahání duši do kouta na míle od romantiky, hledím rád do otevřeného ohně. V tom se asi od jiných lidí příliš neliším. Přes všechny výdobytky civilizace v nás pořád přežívají neandrtálci, pro něž plameny znamenaly přežití, klid a ochranu před dravou zvěří. Obzvlášť o dovolené vystrkují růžky. Nejhezčí chvíle u táboráku přicházejí nad ránem, kdy už člověk jen mlčky prohrabuje dohasínající ohniště a pohroužen zrakem do mihotavých záblesků rozjímá o svých věcech. Když jsem stavěl dům a přemýšlel, že si otevřené topeniště určitě pořídím i do něj, objevil jsem v jednom Kovomatu velká krbová kamna. Ta se sice za totality těžko sháněla, což se při současné nabídce všelijakých vyumělkovaných, pseudobarokních a já nevím jakých jiných pecí těžko věří, ale tahle hranatá nevzhledná obluda z tmavého plechu a litiny vypadala i tenkrát tak ošklivě, že ji nikdo nechtěl. Stála chudák opomíjena zákazníky v rohu prodejny mezi míchačkami a jiným nářadím a já se na ni chodil nerozhodně dívat půl roku. Nakonec mi ji prodavač střelil za směšnou sumu, jen aby se jí zbavil. V podkrovním obýváku náhle zkrásněla jako opuštěná žena, která nalezne novou lásku. Ušil jsem jí komín na míru a postavil na důstojné místo mezi ostatními drobnostmi, které rukou společnou dohromady formují náš domov. Odměňuje se mi tím, že k nim bez rozpaků připojila. Někdy ji jen tak pro potěchu roztopím, poslouchám praskání dřeva a bez velkého dumání cítím, že sem ten původně bezduchý kus nábytku vlastně kousek ducha přinesl. Že jsme se navzájem našli.

Sedávám v křesílku, dívám se do výhně a oddávám se dalšímu druhu duševní očisty, kouření dýmky. Jsem přitom od puberty zapřísáhlý nekuřák, kdybych chtěl vychutnat cigaretu, musel bych ji vyšňupat, protože neumím ani šlukovat. Dýmka, to je ale jiná věc. To je obřad. Cigáro člověk vytáhne z krabičky bezmyšlenkovitě, fajfku ale bez potřebného soustředění správně nenacpe. Pokud ano, nezakouří si. Špatně napěchovaná netáhne, nehoří, štípe do jazyka, slovem hnus. Takže funguje jako pojistka proti přílišnému tempu doby. Vypnout, udělat si potřebný čas zkrátka musíte. Prostoj splatí tím, že pomůže urovnat příliš udýchané myšlenky. Objevil jsem tuhle přednost v době, kdy jsem se několik let potácel bezúspěšně od jedné práce k druhé, zmítán existenčními starostmi a plný stressu. Těsně před Vánocemi jsem ve frontě na noviny stál u regálku s dunhillkami, najednou mi cvaklo v bedně a já si tu nejlevnější z nich koupil s denním tiskem. Ani jsem to nestačil povědět ženě, takže jsme při rozbalování mé hromádky dárků pod stromečkem objevili krabičku, o níž nikdo kromě mne nevěděl, kdo ji vlastně nadělil. Ježíška mi bližní neuvěřili. Ženuška pak malinko vrčela, takhle jí vyfouknout pěknou věcičku k obdarování mě, máma se zase zděsila, že začnu intenzivně pracovat na rakovině plic. Obě už mou novou zálibu vstřebaly, na druhé straně já jí neholdují pravidelně. Jenom občas, když hnán bičem civilizace cítím, že bych měl přibrzdit, zastavit a zamyslet se.

Kupodivu umí dušičku pohladit i namáhavá práce. Těšívám se na zimu. Nejen že se vyblbnu při hokeji, ale baví mě i hrabání sněhu. Když napadne několikacentimetrová pokrývka a sousedé vyráží uklidit těch pár svých metrů chodníku celí naštvaní, mě to naopak někdy téměř rozveseluje "To se nám zase urodilo," pokřikuji na ně, protože mě více než sto padesát čtverečních metrů dlažby kolem naší zahrady vůbec neděsí. Čímž je evidentně štvu. Skoro s potěšením uchopím do zkřehlých prstů násadu hrabla, zabořím ostrou hranu do kypré vrstvy a sleduji, jak za mnou zůstává ulička. Řádek vedle řádku vytvoří čistou plochu a na kraji silnice sněhový val. Trochu mi tahle práce doplňuje i cvičení, jímž pravidelně renovuji svůj organismus. Že by mi scházely vojenské rozcvičky? Ale hlavně mozek se oklepe od pavučin starostí, které přes den nachytal nebo jej ještě čekají.

Nepřišel jsem ještě na kloub, čím je právě tenhle úkon pro mě tak magický. Jak sleduji ostatní majitele domků v okolí, ty obvykle představa lopotného odhrnování těžkého bílého příkrovu zrovna dvakrát nerozchechtá. Snad mě uchvacuje, že vidím hned vzápětí výsledek. Udělám pohyb, zaberu silou a metr problému zmizí. Vykoukne několik dlaždic a kus práce ubude. Mnoho lidských činností takovou okamžitou průzračností neoplývá. A kdesi ve mně se v tom okamžiku probudí kopáč, jímž jsem býval za mlada. Vrátí se mi jeho primitivní reakce, ty uvolní endomorfiny a já se cítím šťastný. Dokonce i přes to, že ten chodník vlastně nepatří mně, ale městu, takže právě bulhařím na cizím. Ale to je jen taková moje teorie.

A navíc mi černý nápis "Pro Štěpána" připomíná, že jsem právě tuhle velkou lopatu nesl na rameni místo transparentu, když jsem vedl horníky z ražby jihlavského kolektoru na náměstí při generální stávce. Na větvi z toho, že jsme se kupodivu přece jen dočkali.

Úplně odlišným duševním medikamentem se mi stala živá hudba. Desky a cedéčka samozřejmě také, ale fascinuje mě, když někdo umí hrábnout do strun nebo kláves. Poslech ke mně nejen promlouvá tóny a slovy, ale vtahuje mě do jedné množiny k ostatním účastníkům koncertu. Pokud jsme naladěni na stejnou frekvenci, rezonujeme všichni jedním velikým akordem okamžiku. Za totality manželka pracovala v kulturním středisku a organizovala umělecké akce. Protože však umělci naší krevní skupiny nebývali režimem příliš tolerováni, pořádali jsme pidikoncerty přímo doma, v paneláku uprostřed města. Sami, na svoje triko. Domluvili jsme se s písničkářem, obvolali spolehlivé známé, ti přinesli flašku a něco na zub pro muzikanta a kulturní večírek mohl začít. Namačkali jsme se kam se dalo, vysadili dveře od obýváku, aby slyšeli i lidé z kuchyně a stávali se pro zbytek večera molekulami neopakovatelné atmosféry. Zpívali nám takhle Vláďa Veit, než ho bolševici vyštvali do emigrace, Dáša Voňková, Emil Pospíšil a další. Nezapomenu pohled esenbáka, který nás přišel, shodou okolností v den úmrtí Brežněva, o půlnoci uklidňovat. Ono nějakých padesát šedesát osob už přece jen jistý hluk vyloudí, i když šeptají, a sousedé začali být poněkud nevrlí. Policajt vyvalil oči, když v předsíni spatřil hromadu bot, hráli u nás tu noc Petr Kalandra a Marsyas. Prošlo nám to, kupodivu. Pořádali jsme obdobné seance také vždy, když v rakouské televizi dávali jednou za čtvrt roku ze soboty na neděli celonoční Rockpalast, přehlídku světových rockových kapel. Dodnes nechápu, jak to že nás nikdy STB nevybrala. Bydleli jsme přitom dva bloky od jejího doupěte.

Vzpomněl jsem si na tyto kouzelné chvíle nedávno při vystoupení našeho oblíbeného folkaře Jardy Hutky. Hrál s Radimem Hladíkem v místním rockovém baru. Předtím dlouho nemohl koncertovat kvůli nemoci ruky, už už to vypadalo, že skončí úplně, takže jsme se na něj moc těšili. Mohl to být bezvadný zážitek, kdyby v publiku nepařil jeden místní zbohatlý podnikatel. Bouchal jedno šampaňský za druhým, halekal jak kráva, a celé to pojal tak, že mu disidentský zpěvák přišel dělat křoví k zapíjení narozenin. Kluci z klubu byli rádi, že dělá útratu, tak mu nalévali o sto šest a my ostatní prožívali nepopsatelnou a bezmocnou nasranost. Debil jeden. Hutka taky záhy pochopil, že blbost nemá šanci překřičet, odehrál slíbené dvě hodiny z povinnosti a při loučení jsme si trpce říkali: "Tak o tomhle jsme za komoušů snili při schovávání po hospodách a bytech? "

Moje vlastní muzicírování, to je ale úplně jiná pilulka. S tou musím zacházet velmi obezřetně. Má totiž nemilou vlastnost, je samonašlapávací. Zaměřením jsa spíše plíhaloidní umím si na kytaru jednoduše doprovodit oblíbené písničky, pár jsem si jich složil a to mi stačí k pohodě. Když se chci ale vyzpívat ze žalu nebo vzteku, musím se bedlivě hlídat, abych skončil v pravý čas. Jinak se ponořím do svých trablů a najednou zjistím, že smutek či zlost nemizí. Naopak, začnu se litovat a každou slokou se ze mě víc a víc stává unylé kuře melancholik. Proto někdy na sladký dřevo nehrábnu kolik měsíců.

Seznam činností, jimiž dobíjím baterky, by asi mohl pokračovat do nekonečna. Nemluvil jsem o těch nejvýznamnějších Když si obléknu hokejový dres, karatistické kimono či golfové boty, vrní můj alternátor, že by přebil Temelín. Když mi jdou obchody nebo mě žena před usnutím pošimrá na zádech, cítím uvnitř duše jaro, kdyby venku trakaře padaly.

Život člověčí sám o sobě je obrovsky velká věc, jenže jeho snesitelnost, lidský rozměr, zajišťují právě takovéto drobné radosti. Vcelku lhostejno, zda jeho uživatel rád skládá poezii nebo uhlí, vypráví pohádku vnoučatům nebo natírá plot. Jako tabletky tiší mysl a dávají nám oddechnout od starostí, jimiž je prošpikován denní mumraj. Takovéhle medicíně věřím, každý si ovšem musí sám najít tu pravou.

Existuje mnoho variant a žádná není horší nebo lepší. Od některých postupně člověk odejde k jiným, některé přestane věkem zvládat, k jiným se naopak po čase vrátí třeba třebas i jinou formou. Některé jej mohou i na chvilku zavést, kam nechtěl. Nevadí, podstatné je, aby nerezignoval.

Dnes jsem mámě na chatě zasázel třicet pět malých habrů. Ručička voltmetru mé duševní energie vesele poskočila a motor kamionu mých úvah a myšlenek šlape pěkně dál. Do pomyslné pokladničky malých milých radostí přibyla další korunka. Než složím ruce do klína ve stínu vzrostlé habrové aleje, úrok z těchhle drobných úspor učiní jednu velkou radost. Jeden veliký, krásný a neutracený život.



Poznámky k tomuto příspěvku
Pierre Bosquet (Občasný) - 7.7.2003 > zase jsem si s chuti pocet...mimochodem ta cigareta se da taky vychutnat, ale s dymkou je to neco jinciho, to je fakt...nojo, prace slechti...ja zas bulharim u myho kamarada...sam barak nemam a desne me bavi ty prace okolo baracku...sazeni stromku, vykouzlili jsme paradni jezirko a jak jsme si uzili, kdyz jsme ze zeme pacili obrovsky koren, staveli plot, pokladali dlazbu...atd. :) a ten pocit, kdyz je dilo dokonano !
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 12 12 14 14 (15) 16
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter