Obecně vžitá představa tuneláře jako halamy v odrbaných montérkách, umaštěných od jílu a oleje, nebyla ostatně v mé rodné Jihlavě daleko od pravdy. Krtci, jak se nám razičům jihlavského kolektoru říkalo, vrtali štolu o velikosti menšího metra sotva pár metrů pod základy historických domů. O svačině jsme vždy sekli vrtačkou nebo chcípli bagr, vylezli tak jak jsme byli, zaprasení od bláta až za ušima, ze šachty přímo na náměstí a šli se najíst stejně jako zaměstnanci jiných podniků a úřadů do okolních hospod. Často jsme také zaskakovali jako záchranná četa při stavebních malérech na povrchu. Žili jsme prostě jihlavské veřejnosti na očích, tak říkajíc in natura. Byl jsem jeden z nich a ačkoliv jsem raději zašel do mlíčňáku na kakao s loupáčkem než do bufetu na guláš a několik piv jako ostatní kluci z party, nijak jsem se za hrubý zelený oblek s černou zdvojenou prošívkou na plecích a kloubech nestyděl. Naopak, fáračky mi usnadňovaly život, jen jsem vylezl z díry, sundal přilbu a odložil lampu, přeběhl na nedalekou stavbu svého domu a makal bez zdržování dál, na svém. Dokonce jsem z toho míval občas i prču. Když jsem vyřizoval stavební náležitosti a potřeboval si během směny odskočit někam na úřad, nosil jsem spisy v černém diplomatickém kufru. Nesourodost špinavé odrané hornické uniformy a solidnosti koženého ředitelského kufříku tak tloukly do očí, že mě přátelé zastavovali, jestli jsem nezcvokl. " Pstt," povídám šeptem, "nepoznáte mimikry? Copak nevíte, že u nás vládne pracující inteligence?!"

Přesto těm dnešním příliš nezávidím. Nevím, jak se vyměřuje penězovod z cizí kasy, aby nebyl vidět. Netuším, jak hluboko usadit počvu čili podlahu, na kolik promile ji vyspádovat či jak zakroutit ohyb stěn, aby se při tom fofru bankovky někde nezadrhly o výztuž, neucpaly otvor mezi podložím a nadložím a nakonec mě někde ještě celého neumačkaly. Dají se vůbec cizí prachy nabírat lžící důlního nakladače nebo aspoň přihrnout srdcovitou motykou zvanou gracka na ušatou lopatu a pak vysypat do přistaveného vozu?.

Při maturitě na příbramské hornické škole jsem musel profesorovi na důlní měření slíbit, že až si budu stavět garáž, pozvu si na vytýčení pravého úhlu někoho chytřejšího. Pak teprve mi tu čtyřku z milosti do indexu napsal. A to nebyla příbramská průmyslovka žádnou extra universitou. "K přijetí stačí česká nebo maďarská maturita", vtipkovali jsme tehdy s vesměs postaršími spolužáky v učebně "C", jak jsme přezdívali nedaleký hostinec U Kolčavy. A vingl, tedy pravý úhel, stluče z prken o délce 3, 4 a 5 decimetrů každý zedník.

Vzdor předpovědi pedagoga mě roky života v razičském oděvu naučily držet směr ražby tak, aby se štola nevlnila jako úžovka. Svedl jsem to nakonec pomocí od středověku používaných dvou olovnic stejně jako moderním laserovým zaměřovačem. Uměl jsem rukama metr po metru vyrvat podzemní prostor přírodě a pak ho zabezpečit ocelí a betonem, aby v něm mohli bezpečně chodit i jiní lidé.

Z toho soudím, že jsem si snad nakonec polygonem žití přece jenom vytýčil ten správný azimut. Neměřím hodnotu života výší konta, na rozdíl od podvodníků, kteří do privatizace vtrhli na razicích štítech. Ačkoli jsem později spravoval kapitoly rozpočtu šedesátitisícové Jihlavy, spolurozhodoval o zadávání obecních zakázek, opatroval majetek zahraničních podnikatelů či jako novinář vládl často velmi zneužitelnými informacemi, zkrátka natrefil spoustu příležitostí, vykopat si soukromý tajný trativod do vlastního prasátka mě nikdy ani nenapadlo. Možná budu pro někoho naivní trouba, ale zato mohu na své tunelaření vzpomínat bez obav, rád a nahlas. A často to dělávám.

Ideální příležitost k tomu se mi nabízí například pokaždé, když cestujeme na chalupu po rodičích v jižních Čechách. Kousek před Malšicemi projíždíme asi dvoukilometrový jako struna rovný úsek silnice, který lemují hustě vysázené stromy. Jejich koruny se nad vozovkou spojují, proplétají a vytváří tak hustou klenbu z prutů a listí, až se vám zdá, jako by před vámi opravdu otvíral svou bránu dlouhý zelený koridor, plný stínů a světel. Bývá přitom pokaždé jiný, z jara světle zelenkavý, o několik týdnů později ztmavne a v průběhu léta vystupňuje zeleň do mnoha odstínů, od olivové po skoro černou. Nakonec na podzim zežloutne, zhnědne a postupně se rozsvítí, jak opadané listy přenechávají místo světelným paprskům. S příchodem zimy se promění na jakousi síťovanou pergolu, jejímž loubím prosvítá zimní slunce a propadávají vločky sněhu.

Děsně se na ten kousek cesty těšívám. Když se nořím na začátku do té imaginární štoly , připadám si, jako bych se vrátil zpět v čase a můj peugeotek se promění na okamžik na železný pulman, vagónek, jímž jsme s ostatními horníky v příbramských dolech jezdívali od fárací jámy na často i několik kilometrů vzdálené dílo. Nebo místo něj vidím důlní lokomotivu, která odvážela odval z čelby jihlavského kolektoru. Sedím zase na vozíku s rubaninou, kolem mne sviští ocelové oblouky výztuží a já skláním hlavu co nejníže, abych mi ji některá stropnice neurazila.

Možná i odtud čerpám svou životní filosofii. Na konci každého tunelu září světýlko. Nemusí být vždy zřetelně vidět, občas mihotá, často jej zákruty zvlněného překopu očím chodce na chvíli skryjí úplně. Pokud však kráčím trpělivě a dostatečně vytrvale, dojdu jednou na místo, odkud světlo, tedy zlepšení situace, řešení nebo alespoň naději určitě spatřím. Dříve či později, ale jistě. Proto kde jiní v těžké životní situaci vidí propast, zející beznadějnou prázdnotou, já hledám raději cestu. I kdyby prudce klesala jako zběsilá úpadnice nebo se větvila do slepých rozrážek, vždy na rozdíl od každé Macochy východ má. Vím to, prošel jsem jich v holinách a s hornickým kahanem dost. Vyzkoušel jsem si to.

Pak bych si mohl zase klidně a pěkně od plic zařvat: "Jsem tunelář!" … a v duchu jen pro sebe dodat, jak jsem býval zvyklý: "A kdo je víc?!"