Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky usínejte bez klepání- Léto z kolekce usínejte bez klepání
Autor: tkadlec (Občasný) - publikováno 10.2.2003 (00:46:03)
další>
Léto:

Nad ostrovem rozkvetlo slunce v krásný žlutý leknín. Blázen skočil prvotřídní šipku. Až se mu nafukovací rukávky zarazily hluboko do podpaží.
Na pláži ležel snílek a počítal zrnka písku. Dívka v černých plavkách ho nenápadně pozorovala. Z amplionu hráli , She’s a rainbow ‘ od Rolling stones.
Snílek se smutně usmál. Ta dívka se mu docela líbila.
Žlutý leknín se dál líně kolébal po hladině oblohy. Kousek dál se potápěl perník. Takové veselé odpoledne.
Rozesmátý blázen vylezl z vody. Kapalo mu z tepláků.
„ Přemýšlel jsi někdy o sebevraždě ? “
Žlutý leknín zblednul. A snílek zapomněl u kolikátého zrnka skončil.
„ To se ptáš mě ?“ zeptal se překvapeně.
„ Ne, toho za tebou..“
„ Popravdě řečeno, do této chvíle ani ne,“ ozval se pán, který se do té chvíle schovával za snílkovými zády a oběsil se na nejbližší jabloni.
Děti se zaradovaly. Konečně dostaly houpačku.
Dívka v černých plavkách nespouštěla ze snílka oči.
„ Zvláštní týpek,“ konstatoval blázen, čímž téma prozatím uzavřel. Z parníku se blížily první čluny zachráněných.
„ Ahoj,“ dívka v černých plavkách se odhodlala navázat kontakt. Ale snílek ji nevnímal. Sledoval spolu s bláznem vyloďování prvního člunu.
Sedělo v něm asi třicet turistů. Nejvyšší z nich mával nad hlavou žlutým deštníkem.
„ Vystupujte jednotlivě, prosím vás. Máte každý svého souseda ?“
První na břeh vyskočil brýlatý otec s asi dvanáctiletým synem.
„ Víš Vítku, tohle je ostrov. Ostrov je takový místo uprostřed moře, kde si můžeš stoupnout. Moře je to, co vidíš všude kolem.. Ne, Vítku, to nahoře je nebe..Podobné máme i u nás doma, víš ?“
Bláznovi se po domovu zastesklo. Rychle se rozloučil se snílkem a nalodil se spolu s novináři na prázdný člun.
Snílkovi bylo neurčito.
„ Ahoj,“ zkusila to znovu dívka v černých plavkách a zarděla se. Ale parník se ještě nepotopil. Přistál další člun. Přivezl prodavače párků i se stánkem,fotbalového manažera, hysterickou paní a spoustu dalších pasažérů, které znal snílek jen od vidění. Těšili se, jak tohle budou vyprávět známým. Snílka pozdravili jen letmo. Spěchali na čaj.
Jediný kapitán se dál pomalu potápěl se svou lodí. Vypadal šťastně.
„ Jmenuju se Larisa..,“ dívka to zkusila jinak.
Snílek se na ni dlouze podíval, vzdal to a zabral.
„ To je z řečtiny. Znamená to ‚racek‘..“ zašeptal. Stála křehce blízko.
„ Jak to víte ?“ Larisa vypadala překvapeně.
„ Máte v očích moře,“ zalhal snílek a políbil jí.
V noci přišla první letní bouřka. Hřmělo.
Snílek se probudil a litoval. Larisa se k němu něžně přitulila. Voněla potem a slovy.
Utekl.
„ Luno !“ volal, když běžel nahý deštěm, ale bylo pozdě. Na rtech ještě cítil stopy cizích zubů.
V blátě našel svou flétnu. Zvedl ji a začal hrát.
Vítr mu zpíval. I hlemýždi začaly tančit.
Snílek se třásl. Nebylo vidět hvězdy.
Přilétl Pegas. Lehl si pod voňavou borovici a schoval snílka pod své mohutné křídlo. Občas na ně spadla šiška.
Pegas si zapálil.
„ Chceš taky ?“ zeptal se snílka. Ten jen zavrtěl hlavou.
„ Nemůžu začít kouřit, Pegasi. Moc bych sám u sebe klesnul..,“ odmítl snílek.
Pegas si jen odplivl. Tohle nechápal. Díval se do tmy jak do zrcadla.
„ Luna už o tom ví ?“ zeptal se snílek třasavým hlasem.
„ Necítil‘s ten déšť ?“
„ Sakra, kde je teď blázen ? Potřebuju jeho smích !“ zvolal snílek.
Pegas típnul o kořen borovice. Les začal hořet.
„ Půjč si moje křídla,“ nabídl snílkovi, „ Vím o jednom slušnym ranči, kde mě na nějakej čas přijmou na poloviční úvazek..“
Snílek odletěl. Plameny pod ním zvěstovaly úsvit.

Z výšky vypadal svět placatý a barevný. Jenže snílek měl rád obliny. Kolikrát hladil krajinu v těch nejnedostupnějších místech.
Na první louce uviděl blázna. Vypadal shora jak náprstník lékařský. A pak že lidi nejsou květiny ! Snílek přistál v mokré trávě.
Nejisté ticho prolomilo prasknutí ulity.
„ Ty jsi šláp‘ na šneka, blázne !“ lekl se snílek. Cítil, že je něco jinak.
Blázen nereagoval.
„ Potřebuju pomoct, blázne.. Udělal jsem velkou chybu..“
Blázen pomalu zvedl oči, ale už v nich nebylo, co číst.
„ Jsi nahý, snílku. nemám na tebe čas.“
Chvíli se pozorovali a litovali, že přestali jeden druhému rozumět. Blázen odešel první.

Snílka probrala zima. Zachumlal se do polštářů a všiml si, že je pořád nahý. Zastyděl se. Jako Adam. Jenže ten měl aspoň kam utéct.
Dáma na obraze nad gaučem se tvářila zbytečně tajemně.
Snílek na ni zkusil mrknout. Ani si ho nevšimla. Najednou mu bylo smutno, tak pukavo.. Ze stropu padala omítka, jak slzy, a snílek v tom bílém prachu viděl hvězdy. Luno !..
Někdo pustil rádio. Hráli Smashing pumpkins, snílek měl pocit, že se mu hlava zhroutí sama do sebe. Vypil příliš čaje. Vzpomněl si na začátek jedné bláznovi básně:„ Není to víno, čím můžeš se opít, je to tvůj smutek..“
‚A já mu vyčítal zbytečnost básní !‘ Snílek se podruhé zastyděl. Jenže blázna už stejně ztratil.
Zašátral rukou pod gaučem, protože ještě snil, ještě doufal a věřil, že může najít gumu, kterou by smazal celé léto, věty, kterých litoval.. Našel jen flétnu, odřenou vzpomínku na písně beze slov.
„ Dobré ráno,“ popřála dcera hostinského. Měla řídké pšeničné vlasy a křivé zuby. Snílek se potřetí zastyděl. Začínal se v něm probouzet svět.
„ Jak se jmenuješ ?“ zeptal se ze zvyku.
„ Tamara..“ odvětila tiše a trošku hloupě se zasmála.
„ Kdybych měl popsat lidské oči, mlčel bych, protože jsou chvíle nad šálkem čaje měkčí a hebčí než květy těch nejněžnějších květin.. a nekonečné věci nemusí být kulaté..“ zastavil se, protože tyhle věty vlastně patřily luně. Tamara se jen hloupě zasmála.
„ Víš co ? Vem si tu flétnu, je tvoje..“
Tamara neuměle poděkovala a odběhla pryč.
Snílek znovu zesmutněl. Vykoupil si ticho hudbou.
„Tahle písnička se mně strašně líbí,“ poznamenal hostinský a setřel prach z pultu. Teprve teď si ho snílek všimnul. Rádio mlčelo.
„ Líbí se vám tahlecta písnička ?“ zeptal se hostinský snílka a zesílil hlasitost. Sálem se rozlilo ticho. Snílek musel hodně křičet, aby ho bylo slyšet.
„ Celkem ano..“
Dáma na obraze se odvrátila.
„ Mně se líbí strašně moc,“ volal hostinský vesele.
„ Mám ještě krásnou nahrávku akvarijních rybek jestli chcete,“ dodal a vyndal z barpultu kazetu plnou vody.
Po schodech seběhla hostinského manželka.
„ Musíš tak práskat těma dveřma, Tondo ? Otřásá to celým domem ! Mýho zarámovanýho motýla jsi vyplašil tak, že si rozbil hlavu o sklo obrazu. Dávej si prosimtě pozor !“ Když odcházela, práskla surově dveřmi.
Snílek vykoukl zpoza polštáře.
„ Vždyť vy jste dveřma vůbec neprásknul..“
Hostinský se jen odevzdaně pousmál, vytáhl z dřezu trombón a začal ho leštit.
„ Když v manželce přetéká špatná nálada, potřebuje si jí někam vylít. Proto si tak rád pouštím ticho- je to jednoduší, než se s ní přít.“
„ A nestačilo by naslouchat, usmát se, poradit..?“ snílek se marně snažil najít řešení. Uvědomoval si, že by sám něco takového neuměl. Chápavě se na sebe s hostinským podívali.
Mona Lisa z obrazu prostě odešla. Takováhle řešení se jí nelíbila.
Hostinský pozdvihl trombón a mocně zatroubil.
„ Pouť může začít !“
Snílek vyskočil z gauče. Ani si nevšiml, že mu na těle vyrostl župan s vyšitou pouští. Jak se šoural k oknu, trousil za sebou zrnka písku.
Odhrnul záclonu.
Pod okny už stály davy lidí a asi osm jelenů, kteří nechápali. Všichni pozorně pozorovali sousoší na podiu. Začínalo ožívat.
Socha napravo představovala ženu držící v dlaních visací zámek. Nalevo stál žulový muž s klíčem v ruce. A ve vzduchu viseli vápencoví holubi.
„ Letos si lidi dali na maskách fakt záležet,“ poznamenal hospodský a ponořil trombón zpátky do dřezu.
Snílek se znovu podíval z okna, ale kromě jelenů neviděl mezi lidmi nic neobvyklého.
Socha muže pozvedla ruku a vsunula klíč do zámku.
„ Jaké masky ?“ zeptal se snílek, ale přerušil ho bouřlivý potlesk pod nimi.
Ze zámku v ruce kamenné ženy vyrostla nádherná růže. Davy tleskaly . Když se růže rozvila do plné krásy, začali si svlékat tváře. Za chvíli tu stála spousta těl se zrcadly místo hlav a osm jelenů, kteří nechápali.
Snílek porozuměl. Slzy v písku u nohou mu bolestně připomněli pláž.
„ Já tomu nevěřím !“ obrátil se k hostinskému, ale křičel na odraz vlastní tváře.
Tamara seběhla dolů. Za ruku táhla malé dítě oblečené do lepenkové krabice.
„ Co se stalo ?“ zeptala se hloupoučkým hlasem.
Snílek seděl na hromadě písku. Kolem něj ze země rašily hrací kostky. Bez šestek.
„ Sundali si tváře, jako masky a najednou nebyli nic něž odraz jeden druhého.. ani si nevšimli, že růže zvadla..“
Tamara ho chytla za ruku, ale snílek se jemně vysmekl.
Dítě mu podalo čtyřlístek.
„ Ná pane, vyros’t vedle vašeho gauče.“
V snílkovi vzplála hvězda.
Beznaděj odplula v papírové loďce.
„ Potkala jsi někdy lunu ?“ zeptal se Tamary.
„ Možná, asi ne..“
„ Škoda..,“ usmál se snílek a svlékl hostinskému zrcadlo. Chtěl vidět, co má pod ním.


Poznámky k tomuto příspěvku
Jonáš (Stálý) - 10.2.2003 > opět nemohu jinak než za 1
Body: 5
<reagovat 
RadimP (Občasný) - 11.2.2003 >

Tvé povídky mi vždycky ohromně zlepší náladu :o)))


Body: 5
<reagovat 
centaur (Občasný) - 10.2.2003 > To se mi líbilo nejvíc, z cyklu bez klepání. Píšeš moc dobře, btw - neinspiruješ se u Viana? Napadlo mne, právě ve srovnání s Vianem, že by bylo moc dobré, kdybys zkusil svou poetiku zakomponovat do větších celků, protože co jsem si tak všiml, tak kouzlo tvé prózy spočívá v kumulaci kouzelných vět nebo okamžiků, které jdou za sebou a z nichž sestává svět tvé prózy. Skoro v každé větě se objevuje nějaký symbol nebo zvláštní prvek jako je jelen, zrcadlo pod tváří apod. Časem ti k tomu třeba napíšu víc, když budeš chtít.
Body: 5
<reagovat 
 tkadlec (Občasný) - 12.2.2003 > centaur> Určitě by mi bylo velkym potěšenim. S tim Vianem je to docela sranda, kterou mi můžeš věřit a nemusíš, ale je to pravda. "Usínejte bez klepání" jsem psal v průběhu asi tří týdnů v různejch intervalech a v různejch náladách,. Zezačátku jsem na to pohlížel dost optimisticky, ale pak se mi asi po týdnu dostala do rukou Pěna dní. Byla to první( a možná poslední) knížka, kterou jsem od Viana přečet a ze začátku jsem z ní byl bezmezně unešenej( a trochu zděšenej, protože jsem cítil souvislosti s tváří, kterou jsem v sobě začínal oběvovat). Na chvíli mě to ( a další důvody) i trochu odradilo Snílka( tak se ta povídka jmenovala původně) dopsat. Navíc mě k závěru začala Pěna dní trochu nudit a přišlo mi, že to vlastně neni Ono ( a to mě poděsilo ještě víc, protože jsem přestal věřit i svýmu způsbu psaní). Nakonec jsem Snílka dopsal, nepříliš nadšenej jeho koncem, a rozečet a nedočet Červenou trávu. Mám kmotřičku, řiká si Náhoda. Děkuju za kritiku ( mnohem víc než za jedničku), ale zajímali by mě prosím spíš negativa, protože pozitiva se skrývaj ve všech těch " skvělý" ostatních kritiků a já vim, že všecko může bejt lepší, mnohem lepší. Děkuju mockrát. sny
<reagovat 
centaur (Občasný) - 12.2.2003 > Takže, když už znáš Viana (já četl jen Pěnu dní, Červenou trávu a Rozruch v Andénách), tušíš asi, kde je mezi vámi rozdíl. Časem ti napíšu ucelenou kritiku, slibuju - ale musím si najít čas přečíst v kuse více tvých próz a proniknout tak do tvého literárního světa. Předem upozorňuji, že poezií se nebudu zaobírat, to přenechám jiným.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 (3) 4 5 6
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter