|
| |
 |
|  |
Jaro:
Sněhová pláň. A na obloze luna v černých šatech. Vál vítr.
Když snílek otevřel oči, neviděl nic než nepopsaný sníh.
‚ Chci jaro,‘ pomyslel si a vyhrabal se ze závějí spolu s prvosenkami. Oprášil ze sebe sníh, aniž by jen vzhlédl k luně. Jarní láska je ostýchavá.
Bylo by křupavo.
Ale snílek šel bos. V stopách mu rašily sněženky.
Do Vlažné ulice dorazil dřív, něž přišel duben.
Sedl si na verandu domu bez okapů, aby mohl v klidu myslet na lunu.
„ Nechcete čaj ?“
Ze dveří vyšla dívka v dlouhém pleteném svetru.
„ Venku je ještě pěkná klendra..“
Snílek se jen smutně usmál.
Dům byl prohřátý hudbou. Po stěnách stékaly barvy z obrazů.
„ Já se jmenuju Larisa..“
Ze šálku stoupala pára. Snílek se skrz ní díval s přivřenýma očima.
„ To je z řečtiny.. znamená to ‚racek‘. Máte rád moře ?“
Snílek miloval moře. A hvězdy v moři. A lunu bez moře. Pomalu se napil horkého čaje.
„ Já jsem dřív u moře žila. Jako malá jsem běhala po plážích a naslouchala rybám. Vůbec nejsou němé, víte ? Němí jsou lidé, kteří mluví, aby nebylo ticho..“
Snílek se na ni chápavě podíval.
Zarděla se a svlékla si svetr. Barvy z obrazů jim pomalu stékaly k nohám.
Byla bílá jak malířovo plátno. Snílkovi se zachtělo malovat.
Někdo zaklepal na dveře.
Larisa se omluvila a šla otevřít.
„ Jsou to děti,“ volala na snílka, „ Chtějí koledu..“
Rychle si vyhrnula sukni, pokrčila se a snesla vejce. Snílek jej zvedl a vymáchal v barvách na zemi.
„ Veselé Velikonoce !“ popřáli pak společně zděšeným dětem ve dveřích.
Larisa se obrátila k snílkovi, aby mu poděkovala za rozhovor.
„ Ještě nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by mi tak rozuměl..“
Na rozloučenou ho objala.
Venku už přestal foukat vítr. Snílek se znovu smutně usmál. Celou dobu jen naslouchal. Nic víc lidé vlastně nepotřebují.
Přišel květen. Ulicemi bloudili básníci a roztoužené poštolky. Děti se už nemohly dočkat prázdnin.
Snílek se toulal sadem a hladil větve kolemjdoucích stromů. Bříšky prstů přejížděl obliny bílých květů. Měl radost z doteku, z tvarů a vůní..
Chvěl se. V žaludku prázdno a nehladovo. Blížil se první déšť.
Na větvi mladé třešně vykvetl bílý plášť.
Snílek ho sundal, aby v něj oblékl svou duši. Ještě jí bylo chladno.
Usedl za kamenný stůl.
Přiběhla Sestra.
„ Pane doktore, v čekárně někdo zůstal..“
Snílek na ni dobrácky mrkl.
„ Zavolejte ho..“
„ Další !“ volala na lesy a znělo to jak zpěv přinejmenším jelení.
„ Další !“ volala až se tráva orosila pláčem.
Vešel Pegas. Sestra zmizela.
„ Příteli !“
Pegas vypadal unaveně. Mohutná křídla mu zplihle visela podél hřbetu. Oči plné noci.
Snílek ho objal kolem krku.
„ Chyběl jsi mi.. tak dlouhá zima.. ale ty jsi unavený, pohostil bych tě, jenže nemám nic než vzpomínky a tenhle plášť.. Pegasi ! Byl jsi u luny ? Víš něco o ní ?“
Pegas se na něj smutně podíval. V očích zvěstování.
Náhle bylo neradostno. Ptáci se schovali ve větvích.
„ Hvězdy měly bál, snílku, luna hodně pila a tys tam nebyl, tak…“
Zazněl hrom. A další.
Za okny autobusu pršelo. A byla tma. A chladno bylo.
Snílek jel sám. Pegase do dopravních prostředků nepouštějí.
Snažil se nemyslet na lunu v obětí hvězdy.
‚Žárlivost je závist. A závist je zlá, špatná.. Nežárli !‘
I v snílkovi se uhnízdila tma.
Přisedl si k němu postarší pán. Celý zarostlý.
„.. a věděl jste třeba o tomhle ?“
„ Nevěděl,“ odsekl snílek a zastyděl se.
„ No škoda, tak nic,“ zesmutněl zarostlý pán. Chvíli se snažil sledovat opěradlo před sebou, ale nakonec se rozplakal.
Lampy za okny zhasly.
„ Promiňte, já vám nechtěl nijak ublížit.. a co, že jste mi to chtěl říct?“
„ Odpuštění je těžká, ale krásná věc..“
Snílek vstal.
„ Zastavte !“ volal na řidiče.
Přes silnici přeběhla černá kočka. Řidič zastavil.
Vystoupili. Nejdřív uplakaný pán, pak snílek.
„ Jinak, já jsem Arnošt,“ představil se Arnošt a podal snílkovi ruku.
Snílek mu do ní nasypal sůl.
„ Já ne..“
„ Přestalo pršet, všiml jste si ?“ řekl Arnošt a vysypal sůl do velké louže. Vzduch zavoněl mořem. Snílkovi se zdálo, že zaslechl racky. Vzpomněl si na Larisu.
„ Máte rád moře ?“ Arnošt byl neodbytný.
Ucítili spáleninu. Snílek se rozpálil.
„ Prosím vás ! Chtěl jsem utýct, schovat se pod bílou břízu, pomstít se luně.. a vy mi tu povídáte o kráse odpuštění ? Zimu na vás ! Měsíce jsem strávil pod sněhem, abych se probudil do tohohle ?“
Mlčky se dívali do kaluže. Pouliční lampy v ní stály až po okraj. Snílek zesmutněl. Nikdy si nebyl jist, na které straně hladiny stojí. Přestal věřit svým slovům.
„ Promiňte,“ zašeptal a vzhlédl k Arnoštovi.
Ten se jen usmál a podal mu flétnu.
„ Ta je pro vás. Už budu muset jít..“
Arnošt se rozloučil a proměnil v černou kočku. Zmizel ve tmě. Jen stromy se dál chvěly v předtuše, že květy uzrají v plody.
A ještě bylo jaro.
Blázen ležel v husté, zelené trávě. Psal básně na okvětní lístky sedmikrásek.
Ozvala se hudba. Dost falešná. Z lesa se blížil snílek a učil se hrát na flétnu.
Blázen měl radost, že ho vidí.
Nad hlavou jim kroužilo hejno holubů. Mlčky stáli a sledovali bílá holubí břicha. Jedna holubice za letu porodila. K zemi se snášelo pampeliškové chmýří. Takhle se setkávají přátelé.
„ Pozor ať mi nepošlapeš sedmikrásky !“
Snílek se sklonil, aby si je prohlédl.
„ Proč ztrácíš čas psaním básní, blázne ? Nikdo je nečte..“
„ Ale všichni je žijou,“ usmál se blázen a lehl si zpátky do voňavé trávy.
Měl na sobě své oblíbené vytahané tepláky a onošenou mikinu s přišpendleným motýlem.
Snílek se musel smát. Nepotřeboval myslet na lunu, nepotřeboval milovat ani závidět.. Smích.
„ Slyšel jsem tě hrát na flétnu,“ blázen vyskočil a podupal si sedmikrásky. Byl neposedný.
„ Dostal jsem ji od Arnošta..“
„ Mně dal harfu,“ oznámil blázen a vytáhl ji.
Začali hrát. Vůbec jim to neznělo.
Motýl na bláznovo mikině rozepnul zavírací špendlík a uletěl.
Tak skončilo jaro.
I jeleni se smáli. Aspoň ti hluší.
|
|
|
