whispermoonlite (Občasný)

to je fakt, že mnohoznačnost vzkazu mě tímhle směrem nenapadla. - to, že si matka může myslet, a pravděpodobně bude, protože sebe s žádnou vinou spojovat nebude, "že je to kvůli klukovi", ještě víc podtrhuje tu marnost sebeoběti, kvazivzdoru, a faktického vyhovění nátlaku psychického prostředí, který matka nevědomky vytváří.

jenže matka si s velkou pravděpodobností nebude ani trochu vědoma souvislostí, které nám postava odkrývá. (a opět musím myslet na Kafku - tam je úplně to samé, viz "Dopis otci" - podařilo se Ti to vystihnout skvěle). a z jejího pohledu padne všechna vina buď na domnělou příčinu (nešťastnou lásku apod.), nebo rovnou na dceru. - což je další absurdum jejich vztahu: dcera svým aktem utvrdí matku v jejím kritickém postoji, plus obohatí jej o další, tentokrát už nezměřitelný argument. - a matka v tom bude stále svým způsobem nevinně, protože, jak píšeš, dcera nedává celou dobu nic najevo, bojí se, takže udržuje matku v nevědomosti, dává jí mylné signály, až do chvíle, kdy promluví tím definitivním a katastrofálním způsobem. (a opět srovnání: jak nekonečně bere Kafkova hlavní postava ohled na druhé! - v jeho ranějších prózách určitě, později se posouvá)

napadá mě ještě jeden paradox, když se bavíme o výkladu události (nyní již čistě v rámci toho, jak text je, bez snahy jej nějak korigovat). - a sice skutečnost, že pud sebezáchovy na straně dcery uvolňuje cestu jinému, silnějšímu motivu. - ať jím je onen plánovaný vzdor, nebo touha (nevyhnutelnost?) vyhovět tlakům prostředí, které musejí být tak nesnesitelné, že jediné možné "pokračování" je vlastní zánik. - nebo, jak píšeš, dokázat matce něco, projevit jedenkrát svou vůli, a sice tím nejextrémnějším způsobem. (možná s nadějí, že po smrti už to "neschytá" :D)

musím se pak ptát, zda je na straně dcery v té ochotě zemřít víc síla, nebo slabost: síla v překonání pudu sebezáchovy, nebo slabost v nevymanění se ze zničujícího prostředí (sebe i druhých) - a nenapadá mě jednoznačná odpověď.