Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 27.11.
Xenie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí v kolekci Jím sýr s kedlubnou z kolekce ze života
Autor: zuska janis (Občasný) - publikováno 18.8.2013 (21:57:08)
Konečně! Taková slast! První jídlo dnes. Po tom co odešla. Vlastně nepřišla. Zůstal tu jen klobouk, který jsem si od ní stejně vzala sama. Vytrhaná podlaha v kuchyni. Kohoutek kapající na zbytky podlahy. Bojler bez připojení na vodu visící na zdi. Otevřená okna, dveře. Pečlivě zameteno. Nic víc. I hlas by se tady krásně rozléhal. Ale nevím. Nezkoušela jsem to. Nemluvím. Není na koho. A ona…. Ona už tady není. Lednička trčící naprostřed ložnice zapojená do elektriky už pár nocí přerušuje můj spánek. Vzbudím se, hledám rukama její tělo. Vedle mne prázdno. Tak hledím. Hledím do tmy a čekám. Ona nepřichází. Ale spánek je milosrdný, vždy mě pomalu zamáčkne oči… Dokud… opět. Lednička. Z jejích útrob jsem dnes vylovila poslední kousek tvrdého sýru. Jinak kečup, hořčice, sádlo… a syrové kousky masa v mrazáku. S tím ale neudělám nic. Bez vařiče. K sýru přikusuji kedlubnu, co jsem koupila předevčírem na tržišti. Chtěla jsem jí opéct na másle k tomu masu. Teď už neopeču. Není máslo, není vařič, není… ona. Jen vytrhaná podlaha v kuchyni. Potkaly jsme se ve městě, jak jsem si nesla ty kedlubny. „Jdeš domů?“ ptám se. „Ne“ ona na to. „Slíbila jsem, že za ní přijedu, je tak sama.“ „Aha“ zabručím. „Co je? Zlobíš se?“ „Ne, jen jsi mě chtěla pomoct s tou kuchyní, abychom to měly doma hezké.“ „Já vím. Dnes jí vyslechnu a zítra hned ráno dojedu domů a pomůžu ti, jo? Ruku na to.“ Rituál, který používáme. Dlouho. Hezký. Co se řeklo takhle, opravdu platilo. Šlo na to spolehnout. Do předevčírem.
Dávala jsem hrnce do krabic, jídlo do bedýnek, talířky opatrně do proutěného koše. Tak, paráda. Skříňky prázdné, stůl a židle venku. Už jen ty skříně, lednička a akvárko. To je vždy největší problém. Musí v něm zůstat trochu vody. A tím se špatně nese. Voda šplouchá. Společně to zvládneme. Rybičky jsou už v lahvích, tak to půjde. Sama na sebe jsem hrdá. Kolik jsem toho zvládla. A těšila se. Na ní. Až přijde. A uvidí, jak mě to hezky šlo. A pomůže mi.
Ráno vstávám a čekám. Kdy přijde? Volám. Nic. Opět čekám. Nic. Nebaví mě to, tak začínám skříňky tahat sama. Od těch nejmenších. Jde to, tak to nevzdávám a pokračuji. Ať mě pochválí, jaká jsem šikovná. Nebo, možná bude trošku hudrovat, že jsem neměla sama. Má se ozvat. To má za to. V poledne telefon. „Tak kde jsi?“ „Já vím, že se možná budeš zlobit, ale ona je tak sama. A je tady super akce. Stará kola. To se ti bude také líbit. Přijedeš? Ať si odpočineš od té práce. Za odměnu zajedeme večer do vinárny, přespíme u ní a ráno ti pomůžu. A i ona se přislíbila.“ „Dobře. Za dvě hodiny. Dokončím rozdělané a jedu.“ Dostala mě na ty kola a na to, že si zasloužím odpočinek. Zasloužím. Opravdu. Za ty dvě hodiny jsem vytahala ty skříňky všechny. I to akvárko. Poprvé v životě jsem ho nesla sama. A jak jsem se bála. Opatrně krůček po krůčku, aby mě nevyklouzl ten tajemný domov rybiček. Vysprchovala jsem se, ať smyju prach ze starého betonu, který byl pod podlahou. Oblékla si kalhoty a tílko, ve kterém se jí líbím. Alespoň to říká. Startuji auto a za 20 minut jsem tam.
Pozdrav té, pusu jí. „Akce již skončila. Ale bylo to super. Užily jsme si to.“ „Já taky“ poznamenala jsem. Ve vinárně uhýbala pohledem. Tu druhou neznám. Nepředstavila nás. Takže běžně rezervovaná. „Jdeš si zapálit?“ zeptala se. Stoupla si nezvykle daleko ode mne. Ticho. Slyšet pálení cigaretového papírku. Dívám se na ní. Ona uhýbá. „Co je?“ „Víš, já ti nic neslibovala. Říkala jsem ti, že máš odejít. Že ode mne nemáš nic čekat. Nechci ti ublížit.“ „Slíbilas mi pomoct. A já na to byla dnes sama.“ „Já vím, promiň. Zlobíš se?“ „Ne.“ „Zítra přijedeme obě.“ A zadívala se na dlouho přes okno do vinárny. „Pojeď dnes. Já jí tam nepotřebuju. Vezmeme láhev vína a doma si na zahradě dáme, upečeme to maso na ohni. Všechno si řekneme. A zítra uděláme tu kuchyň. Jo?“ „Dnes ne. Já… víš… nechci ti ublížit. Musela jsi vědět, že to asi nepůjde… jsme jiné. Jsi smutná a já potřebuji smích. Chci se vyléčit. Chci se smát.“ „Aha…“ „Ty jsi moc klidná… a máš hluboký smutek… a ona se směje. Umí mne rozesmát. Je jako antidepresivum. Chápeš?“ zůstávám zírat s doširoka otevřenýma očima a automaticky potahuji z cigarety. „Nezlob se, nechci ti ublížit. Chceš víno?“ „Ne.“ „Jsi v pohodě?“ „Ne.“ „Zítra přijedeme. Obě, jo? Dnes tady zůstaň, dej si s námi víno a zítra… Ruku na to.“ Nedůvěřivě bokem jsem na ni pohlédla. Ruku na to? No dobře, když myslíš. Podávám ruku. „OK, zítra. Tak pojď dovnitř. Představím tě, dáme víno a zítra pojedeme, jo? Můžeš tady i přespat. Jak jsem říkala. Ukážu ti kde.“
Připadám si jako v Jiříkově vidění. Představí mne? To je ta, co jsem jí teď odkopla a to je ta, co s ní teď jsem. Drsné. Podáváme si ruce. Dávám si víno. Třeba zapomenu… ne, nezapomenu. Opít se do zapomnění neumím. Tak jen na náladu. Obě září štěstím. Tak jako my nedávno. U nás doma. Chtěly jsme mít hezkou kuchyň. S mozaikovou dlažbou. Tak rychle se to zvrtlo. Během pár dnů. Možná hodin. Už je to jen mé doma. S vyklizenou kuchyní a vytrhanou podlahou. Něco si povídají, smějí se, dotýkají… nemůžu se na to dívat. Venku si zapaluji jednu od druhé, dovnitř ani nejdu. Sem tam za mnou rozveselená vyběhne. „Nezlobíš se?“ „Ne.“ „Ale jsi přešlá.“ Udiveně na ní hledím. Kdo by nebyl. „Jsem smutná. Jako obvykle.“ „Tak si ještě dej.“ „Nechci.“ Pokládám skleničku na šikmý parapet. Kupodivu drží. Opírám se o parapet. Cink. Sklenička sklouzla na štěrkový chodník. Zůstala celá. Jen obsah se vylil. Jako já. Celá. Vylitá. Bez obsahu. Jen smutek. Beru z parapetu klobouk co nosí. Tak moc jí sluší. Víc než mě. Už jen relikvie. Házím klobouk na zadní sedačku v autě. Nasedám. odjíždím. Bez ohledu na vypité víno, bez ohledu na „ruku na to“. Také jej nedodržela. Dnes ráno, po prvé. Také jej nedodržím. Dnes večer, po prvé.


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
 
 
0 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 (24)
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter