|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
pro sebe...
P řes parapet sousedního domu,
v blízkém městě,
viděl jsem motýla přistát na tobě.
Ležela jsi a zakryta od hlavy po paty
žloutnoucím listím.
Byl jsem tebou a možná i motýlem,
když krátil jsem si chvíli ve dvou.
Sedla sis a bylas veselá,
rozmarná,
hravá,
neškodná,
dětinská,
oblečená a přesto nahá,
průhledná,
svá
jako záře slunce,
co se ztrácí v zlomu holčičích zrcátek.
A hrála jsi - ve snaze dostat zpět
investici nazpátek.
Tak zlá byla jsi...
Tak kam se ztrácí barva slunce po křivkách
tvých těl,
máš mnoho tváří -
od žluté až po máří -
jen moment a být tebou ...
tím pravým pohledem
pochopit?!
to bych chtěl
|
|
|