SMRT

Tak jako slunce klidně vychází,

tak denně k někomu smrt přichází,

až slunce zase klidně vyjde,

tak pro mě si náhle přijde.

Já z života mám trýzeň,

po smrti teď cítím žízeň,

tak pojď si ty smrtko pro mě,

já uvítám tě ve svém domě.

Co to slyším na schodech?

Tak strašný, divný, tichý dech.

Otevřela tiše dvéře

ke mně pomalu se béře.

Jde hrdě se svou kosou,

s nohou kostnatou a bosou,

postava tu v černé kápi,

které z hávu koukaj hnáty.

Místo očí díru temnou,

řekne: ,,Neboj se, pojď klidně se mnou!‘‘

Snad koukne se mi do očí,

až hlava se mi zatočí.

,,Tak neváhej a hlavu skloň,

ani slzu neuroň.

Pojď a neboj se mě,

nebude tě tížit země.‘‘

Pohlédnu v ty temné díry,

její oči plné víry,

že na rakev si vezme míry.

Umí lhát tak krásně mile,

ani trochu provinile,

že budu se pak lépe mít,

jí v náručí tiše hnít.

Ale já tě nechci tady,

kašlu na ty tvoje rady,

tak už jdi pryč a už mě nech,

odporný to z tebe vane dech.

Už necítím v sobě trýzeň,

jen po životě zase žízeň.

A ze všech mých starostí

mě živá láska oprostí.

Ani vidu ani slechu,

po tom jedovatém dechu.

A než slunce ráno vyjde,

místo smrti láska přijde.