Psal domácí úkol
na barové židli,
hrobové ticho vůkol
a daleká vidina pindy.
Horečka vkradla se mu do hlavy
s přiléhavou těžkostí,
hle – zvětšily se obavy
že tu školu opustí.
„Ještě desítku?“
„Ale jistě, já mám peněz na rozdávání.“
A vskutku
tu propil mrazivé odpoledne,
myslel na sníh, do něhož
žádný neulehne,
své hrdlo zaplnil až po okraj, ještě
jedno a nikdo s ním
už ani nehne.
Náhle se vzedmula
orosená vlna
a z ní vystoupila
krásná pivní panna.
„Milánku, milánku, copak to tu lemtáš?“
„Ááále, že se ptáš…“
„Nemáš nic lepšího na práci?“
„Myslíš, jako to dělají junáci?“
„Ja, ja, wir müssen studieren.“
„Du hast recht.“
„Jééé, ty umíš německy!“
„Nein.“
V tu ránu se z panny
vytvořil had,
jenž putoval do sklenice,
on polehoučku usrkl z pěny,
zmámil ho hlad
a začal se šklebit převelice:
„Viděli jste tu dámu?“
Odpovědí bylo mu
hrobové ticho vůkol,
a tak usnul na barové židli,
nikdo neměl žádné pindy,
dokonce i číšník udělal mu
domácí úkol.
|