Nejkrásnější byly ty bezesné noci, kdy jsem se vracel po zdlouhavém vyčkávání na zázrak v jedné temné zastrčené špeluňce, kdy si vzdouvající tělesná teplota připouštěla okamžitou ignoraci zmámené mysli, kdy zarachotilo vrzání pootevřených dveří noblesně roztančené kavárny, kdy barevný čmoud duhově vyrýsoval pohodlně usedlé zástupy postav, kdy několik mravně čistých pánů v kravatách a doutnících vášnivě rozprávělo o bezduché pokleslé „literatuře“.
Ty nejkrásnější bezesné noci nastaly, když studentka ohromně práskla o stůl propiskou a řekla: „Už toho bylo dost,“ když si přála vycestovat na kraj světa, který nenajdete v žádném kraji na tomto světě, když nastaly dimenzionální přesuny ke světlejším věcem minulým i zítřejším, v nichž William Seward Burroughs za doprovodu opiátového smíchu
plácl po zádech Allenu Ginsbergovi a pravil: „Seš holt teplouš, no…“ v nichž Jean-Paul Sartre zlostně švihl střelcem po Albertu Camusovi,
poněvadž právě podlehl v šachové partii nazvané ABSURDITA, v nichž Franz Kafka nadšeně ukázal na Řehoře Samsu: „Ha, ty nebudeš
maloměšťák, ale brouk!“ v nichž Karel Hynek Mácha sliboval neznámé holce, že ji už nebude trkat zezadu, v nichž Otu Hofmana málem klepla pepka, spatřiv novodobé pohádky ala Pokémon, v nichž Jack Kerouac při nástrahách nemilosrdné pustiny objevil
vysušené medvědí lejno, v nichž Láďa Klímů omilostnil chuděrku myšičku, schramstl ji sám a zapil čistočistým lihem, v nichž jsem najednou zjistil, že není kam dál z těch nejkrásnějších bezesných nocí, které se vzdalovaly po přiblížení a tiskly po oddalování, které hamižně diktovaly duševní stavy okamžiků velkých volností, které dodnes mají moc nad sebedokonalejšími z nejnedokonalejších na Zemi.
Nejkrásnější byly ty bezesné noci, během nichž jsem vědomě snil.
|