Déšť
Podzimní déšť nám crčí na zápraží
a vlastním klíčem dveře odmyká,
stojíme před ním lhostejní a nazí
a smysl dešťů nám už uniká.
Však déšť se jistě, jako zloděj, vkrádá
do naší krve líné k zalknutí,
proplouvá námi mrštným chladem hada
a probouzí nás jako uštknutí.
A ty máš žízeň, křičíš, ztrácíš hlavu,
polykáš doušky, zpitý upadáš,
vstáváš a padáš dešťům pro zábavu
a lhostejnost se v tobě rozpadá.
Už vidíš deště tančit na zápraží
a potloukat se prázdnou ulicí…
Stojíme čistě umytí a nazí
a nejčistší jsou oči civící.
|