"Žebrák a lešení
Jellymann G. šel kolem lešení, a spatřil v jeho nejvyšším patře sedícího žebráka.
Ten žebrák, slepý a chromý, rozbíjel cihlou o traverzu nějaké ořechy. Většina skořápek i jader mu sice padala dolů, podařilo-li se mu však přeci jen něco z toho zachytit, oslavil to bezprostředním, hlasitým smíchem.
Ze zdola to zvukově vypadalo podobně jako zednické kladívko v rukou perně pracujícího veselého mistra, při pozornějším poslechu však dalo se v tom překotném až zalykavém projevu vycítit příliš mnoho vynakládaných sil.
Ta násilím hraná bezstarostnost zjevně neodpovídala skutečnému duševnímu rozpoložení – byla v tom patrná snaha přemoci vzmohlý smutek. -Určité depresivní pocity u toho muže pramenily nejspíše z toho, že přestože seděl na tak vyvýšeném místě, a přestože v krátkých přestávkách v rozbíjení nastavoval svou tvář dalekému, zapadajícímu Slunci, kdy jeho nevidomé oči jakoby vpíjely hřejivé paprsky, neviděl z té kouzelné nebeské scenérie vůbec nic – stejně jako všichni dole, kterým to ovšem zjevně nevadilo.
-Ten pohled pro tohoto člověka ale dříve tolik, tolik znamenal!
Obával se nyní stále více, že k mnohému, co tady ještě očekával, již vůbec nedojde. -Jeho rozladění projevovalo se i ve značné prudkosti úderů, při kterých drtil se kromě ořechů i sám drtící nástroj.
Jellymann G., který pohlédl nahoru vlastně jen tak mimochodem, se zastavil. Prohlédl lešení. Bylo prázdné, kromě toho žebráka ovšem. Nebyla tu ani policie, ani hasiče s dlouhými tyčemi nikde neviděl.
Zdálo se mu neobyčejné vidět člověka, který by sám snad nebyl schopen ani přejít ulici, v nejvyšším patře opuštěného lešení. Takový člověk by tak vysoko sedět neměl, pomyslel si, je to proti přirozenosti. -Vždyť mohl také svým případným pádem lehce někoho dole velice těžce zranit! -Jellymann G. tedy cítil nutnost zasáhnout, ale žebrák byl příliš nahoře, a navíc ostatní normální lidé si jej ani nevšímali, jako kdyby vše bylo v pořádku.
Jellymann G. tedy pokrčil rameny a šel dál svou cestou; -doufal, že v okamžiku rozuzlení tohoto případu ocitne se již tak daleko, že nebude možno na něj klást jakoukoliv, byť i jen teoretickou odpovědnost za ten konec.
Umínil si ale, že hned zítra využije svých zdravých očí i nohou a vyšplhá se také tam nahoru, pokochat se západem Slunce, tím krásným aktem divadla, na které již málem zapomněl !
Zděsil se každého možného odkladu.
." |