Běžela, aniž by věděla kam. Běžela rychle, zadýchávala se, věděla ale, že musí běžet co nejrychleji, jinak bude pozdě. Musela běžet, někdo totiž potřeboval její pomoc. Doběhla ke zkalené řece a zastavila se. Zavřela oči a těžce rozdýchávala namáhané plíce. Cítila, že je na místě. Ale proč? Kdo tak naléhavě potřebuje pomoci? Najednou ho spatřila. Ano, tam, v řece! Byl tak malý a bezbranný proti ohromné mase vody, která se na něj valila a dusila ho. Dětskýma rukama a nohama těžce zápasil s ledovou vodou, v nerovném souboji však neměl šanci. Prohrával. Skočila do vody. Nesmí jen tak stát na břehu, když se její bráška topí! Musí ho vytáhnout, nesmí umřít! Bylo pozdě, chlapce pohřbila mohutná černá vlna.

„Patriku!" vykřikla Hanka, ale bráška ji už nemohl slyšet. Špinavá řeka unášela jeho tělo do říše mrtvých. Rozvzlykala se.

„Ne! Proboha proč? Je to moje vina..." Probrala se. Tvář měla celou mokrou od slz. Už zase ten sen! Zdál se jí skoro každou noc, každou noc se s křikem budila, a už neusnula. Podívala se na budík. Půl třetí ráno. Tiše vyklouzla z postele a šla se podívat na spícího bratra do vedlejšího pokoje. Dělala to tak pokaždé, když se jí krutý sen zdál. Patrik spokojeně spal, pravidelně oddechoval, sem tam se protáhl nebo něco zamumlal ze spaní. Hanka jej láskyplně pohladila po tváři a přikryla dekou, kterou si skopal z postele. Milovala brášku celým svým srdcem, od chvíle co se narodil. Nedala na něj dopustit, k jeho nedávno oslaveným sedmým narozeninám mu sama uspořádala velkou oslavu. Doteď si s hřejivým pocitem v srdce ráda vyvolávala v hlavě vzpomínky na bráškův veselý smích a radost z dárků. Všichni si to tenkrát moc užili.

  Když se u Patrika po chvíli podívala na hodiny, bylo už skoro pět. Seděla u bráškovy postele přes dvě hodiny, za chvíli se bude muset začít chystat do školy. Políbila ho do světlých vlásků, a šla se k sobě převléknout.

  U snídaně neustále zívala, bylo na ní vidět, že toho moc nenaspala. Všimla si matčina pátravého pohledu.

"Co je?" zeptala se rádoby nenuceným tónem. Matka přísně spustila:

"Co je? Ty se ptáš co je?! Ty jsi zas v noci nespala, vidím to na tobě, a rozhodně to není poprvé. Co s tebou sakra je? Jestli se to tvoje ponocování projeví na výsledcích ve škole, tak si mě..." "Ne, neprojeví." přerušila ji Hanka a zvedla se. Neměla náladu na matčino peskování. I když věděla, že kdyby matka znala důvod její nespavosti tak by k ní byla shovívavější, koneckonců ona by se nechovala jinak, nechtěla, aby o tom kdokoli věděl. Považovala své sny za pouhé následky a přecitlivělosti a přílišných starostí o brášku, a nechtěla jimi ostatní členy rodiny zatěžovat. Když se v předsíni obouvala, zaslechla, jak matka otci polohlasem sděluje cosi o holkách v pubertálním věku. Ušklíbla se. Poslední dobou tyhle řečí slýchala čím dál častěji, i když se nedalo říct, že by zrovna ona patřila mezi výkvět problémové mládeže. Ve svých patnácti nepila, nekouřila ani nic podobného, ale bylo jí jasné, že pro její rodiče bude dalších pár let vše co udělá nebo řekne, jen pubertální blbost.

  Když se vrátila ze školy, byl dům prázdný. Rodiče se měli jako obvykle vrátit až k večeru, Patrik se zřejmě zdržel zase u jednoho z kamarádů. Sedla si k televizi s pytlíkem pražené kukuřice. Vyhovovalo jí, když byla doma sama, žádné příkazy, otázky ani nemožné rodičovské debaty. Zazvonil zvonek. Ach jo, konec idylky, Hanka musela otevřít. Vchodovými dveřmi vhopsal dovnitř Patrik, a za ním dva další kluci. Vykuleně si prohlíželi předsíň a Hanku.

"Haní, chceme jít s klukama k řece se koupat, můžu?" upřel na ni prosebný pohled. Málem by mu řekla, že ano, ale vtom se jí před očima jako film začaly přehrávat výjevy z nočních můr. Špinavá voda, topící se bráška, jeho slabé tělo v těžkých vlnách... Ani si neuvědomila, že začala křičet. „Zbláznil ses?! Chceš se utopit? Ty nejsi normální, přece nemůžeš jít k vodě sám! Zůstaneš doma, nikam nepůjdeš!" Patrik i dva neznámí kluci na ni nechápavě civěli. Uvědomila si svoji nepříčetnost. Snažila se uklidnit.

"Promiň," zašeptala, „neměl bys chodit k vodě, když neumíš plavat. Nechcete se radši koukat na film?" Nahnala kluky do obývacího pokoje a zavřela dveře. Do očí se jí draly slzy. Proč jš taková? Má přece o brášku jen strach, nechtěla na něj takhle vyjet. Nikdy na něj ani nezvýšila hlas, tak proč se zachovala, tak jak se zachovala? To ten sen. Jednou se z něj vážně zblázní, i když je to jen sen.

  Běžela tmavým lesem. Byla udýchaná, ale nemohla se zastavit. Běžela, jako by šlo o život, ale ono šlo o život! Věděla, že když nedoběhne včas, její bratr zemře. Slyšela jeho volání o pomoc, zrychlila. Čím víc se přibližovala, tím byl jeho hlas vzdálenější, až utichl úplně. Ne! Ještě nemusí být pozdě! Zastavila se u temného jezera. Jeho hladina byla klidná, čistá, prázdná... Ne, ne úplně, tamhle něco plave! Něco... Lidské tělo! S výkřikem se probudila. U její postele stála matka a sahala jí na čelo.

"Proboha, celá hoříš! Co je s tebou, Hanko? Máš zlé sny? Mluv se mnou, podívej se na mně aspoň!" Hanka ji nevnímala. Zase ten sen. Ten hrozný sen už je tady zas! Nedá jí pokoj, musí ji ničit každou noc! Ve dveřích se objevil rozespalý Patrik.

"Mami, co se děje? Hance je špatně?" Vrhla se na něj. Objala ho tak silně a pevně, že Patrik zalapal po dechu.

"Miluju tě, moc tě miluju..." opakovala stále dokola.

"Nesnesla bych, kdyby se ti něco stalo..." Matka scénu nechápavě pozorovala. Významně si odkašlala.

"Tak Hanko, nechceš mi už konečně říct, co se s tebou děje?" Hanka pustila zmateného brášku a odpověděla:

"Ale mami, jen mám zlé sny o tom, že se Páťa utopil. Jsou to jen obyčejné noční můry, nedělej si starosti." usmála se. Matka se příliš klidně netvářila, nicméně se už na nic nevyptávala, zhasla světlo a zavřela dveře.

  "Tak co dnes podnikneme?" tázal se bodře otec celé rodiny při sobotní snídani.

"Kino?" navrhovala Hana.

"Ale v kině jsme přece byli minulý pátek. Co takhle nějaký výlet?" oponovala matka.

"Né! Já chci k rybníku, vždyť je tak hezky, tatí prosím...! ozval se Patrik.

"Ale ne, vždyť..." chtěla protestovat Hanka, jenže otec ji přerušil.

"Výborný nápad, aspoň se náš chlapák konečně naučí plavat!" Patrik vesele zatleskal.

"Hurá, jdeme k rybníku, jó" Hanka nešťastně pohlédla na matku.

"Ale mami, vždyť přece víš..."

"Prosímtě, nebuď jak malá. Bude to fajn, uvidíš." odbyla ji.

  Když k rybníku dorazili, byl břeh už skoro celý zaplněn lehátky a ručníky, zřejmě nebyli sami, kdo se rozhodl slunečnou sobotu strávit u vody.

"Mám flek!" volal na ně táta z druhé strany přeplněného prostranství. Na úzký rpoužak trávy složitě umístili čtyři malá lehátka. Patrik byl neklidný, už se těšil do vody.

"Mamí, půjdu napřed jo?!" volal. Matka zachytila Hančin pohled, povzdychla si a rázně zavrtěla hlavou.

"Ne zlato, počkáš na někoho z nás. Sám do vody nesmíš." Nakones se chytili za ruce a oběhli se plácat do vyhřáté vody. Hanka se opalovala, do vody se jí nechtělo.

"Co takhle pár kalorií navíc?" zahlaholil přicházející otec.

"Dík, pár kalorií navíc nikdy nemůže škodit." zašklebila se a vzala si párek v rohlíku, který jí táta nabízel. Pomalu ho žvýkala a pak se táty zamyšleně zeptala.

"Tati, měl jsi někdy noční můry? Myslím jako pravidelně?" Nakonec mu řekla všechno. O svých snech, o Patrikovi, o svém stracu o něj. Cvíli se na ni díval.

"Víš Hanko, sny jsou odrazem našeho podvědomí. Máš o brášku strach, to je celkem logické. Představuješ si, co všechno se může stát. A tenhle strach, jak ho v sobě stála nosíš, se promítá v tvých snech. Když ses narodila, musel jsem se na čas odstěhovat z ložnice na pohovku v obýváku, jinak bych se vůbec nevyspal. Tvoje maminka totiž každou noc křičela ze spaní. Zdálo se jí, že tě unesli i s kočárkem, zatímco ona nakupovala nebo co, už ani nevím. Neměla by ses o Patrika tolik bát, a uvidíš, že ty sny časem přejdou samy." Hanka na otce vděčně pohlédla.

"Tati, tímhle jsi mi moc pomohl. Díky."

  U rybníka strávili krásný zbytek dne. Společně se koupali, smáli, Patrik dokonce udělal sám pár temp. Hanka se snažila nemyslet na svůj strach, a docela se jí to dařilo. Huso hloupá, jsi přecitlivělá a kazíš si den hloupostmi, myslela si. K večeru se pomalu začínali balit. Bylo už docela chladno, ze všech lidí tu zůstali jako poslední. Všichni se chystali domů, až na Patrika. Běhal sem a tam, odmítal se sbalit a odejít.

"Já tu chci ještě být! Mami prosím, prosím..."

"Patriku ne, říkám ti to naposled. Nemůžeš tady sám zůstat, to nepřipadá v úvahu!"

"A kdybych tu s ním zůstala?" ozvala se Hanka nečekaně. Matka se na ni podívala.

"Kdyby jsi ho pohlídala... Nakonec už jsi velká, tak proč ne. Ale říkám ti, do tmy ať jste doma!" Hanka mrkla na tátu. To, že tu s Patrikem zůstane, považovala za další krok k zbavení se strachu. Když si poslechla rady a poučení, tohle dělěj a tohle nedělej, natáhla se do tráva a koukala na nebe. Patrik cosi kutil za zavřeným stánkem, do vody jít nechtěl. Jak jí sdělil, za hrátí si s Kubíkem postavili tajnou skrýš a on ji teď musí dodělat. Hanka ležela, jen občas se zvedla, aby brášku zkontrolovala. Přemýšlela o všem možném i nemožném. Cítila se hrozně unavená. Už by měli jít domů. Ne, ještě chvíli, je tu tak krásně. Cítila se hrozně, hrozně unavená...

  Nevěděla, jak dlouho spala. Probudila se zimou a v první chvíli nevěděla, kde je. Byla už tma a všude ticho. Kde je Patrik? Vstala a běžela k vodě. Patrik nikde. Volala ho. Nic. Zmocnila se jí zlá předtucha. Snad není... Určitě ne. Někde se schovává a posmívá se její snaze ho najít.

"Sakra Patriku, vylez, tohle není sranda! Jdeme domů!" začínala se zlobit. Po půl hodině už byla hysterická. Vběhla do vody a řvala:

"Nech toho! Tohle mi nedělej, kde jsi?!" Někde šplouchla voda. Otočila se a stanula tváří v tvář nehybnému tělu sedmiletého dítěte. Jeho mrtvola plavala po klidné, čisté hladině malého rybníčku. Ztuhla. Nadechla se a tělo otočila tváří vzhůru. Byl to Patrik.

  "Tady vidíte kuchyň spojenou s obývacím pokojem, vedlejší místnost předchozí majitelé využívali jako jídelnu, ale s několika stavebními úpravami z ní může být i pěkná pracovna." drmolil realitní agent. Právě prováděl po domě zájemce o koupi, mladý pár, a po celou dobu nezavřel pusu.

"Nahoře pak máme tři pokoje, velmi pěkné a prostorné." Mladá žena ho ostýchavě přerušila: "Víte, normálně se na něco takového neptáme, ale když ta milá paní odnaproti nám říkala něco o předchozích majitelích, tak bycho rádi vědělki, co je na tom pravdy." Agent se zasmál.

"Ach jo, ta naše drbárna. Když vám to neřeknu já, řeknou vám to jiní, znáte to, haha! Žila tu rodina, syn se jim v létě utopil v místním rybníku, velmi smutná záležitost. Dcera se jim z toho zcvokla a skončila v blázinci. Rodiče se potom odstěhovali, z citových důvodů." Chvíli byli všichni tři zticha.

"Tak co, můžeme pokračovat?" přerušil ticho agent.

"Schody z třešňového dřeva, velmi pevné, dlouho vydrží..."