Byla zima. Odporná, hnusná zima, po sněhu nebylo ani stopy, jen hluboké kaluže a tuny rozbředlého bláta. Zprávy o počasí nebyly nijak příznivé, neslibovaly ani nejmenší změnu, jen omílaly stále dokola to samé: letošní zima bude jedna z nejblátivějších za posledních pár let. Na okraji města stály holé cihlové zdi rozestavěného hotelu. Za nepřítomnosti zedníků a řemeslníků by se snad mohl zdát zcela opuštěným, všudypřítomné cedule varující před nebezpečím úrazu na staveništi však nebránily zdejší mládeži v tom, aby si z budovy udělaly ideální místo pro večery a odpoledne strávené mimo domov. Holé zdi zdobily zvenku i zevnitř chaotické graffiti, na zemi se válela spousta nedopalků a v rozích se povalovaly odpadky a injekční stříkačky. Dorost si místo pro trávení volného času zvolil dobře, na kraji města za širokou silnicí nehrozily stížnosti pro rušení nočního klidu od úzkoprsých obyvatel městečka. Zvlášť teď, v zimě, když se nestavělo, se budoucí hotel stal velmi frekventovaným místem.
Dnes tam však nikdo nebyl. Nikdo, až na drobnou plavovlásku sedící v rohu velké místnosti a hledící do prázdna. Její oči byly jako cizí, ty velké černé oči jako by vůbec nepatřily tomu drobnému bledému obličeji, orámovanému prameny velmi světlých, skoro bílých vlasů. Její oči byly temné, a zračil se v nich čirý smutek. Žádná nenávist, žádná naděje, jen smutek, zoufalství a hluboká beznaděj. Na dlouhých řasách jí ulpívaly stopy mrazu, plavovláska to však nevnímala. Nevnímala nepořádek, v němž seděla, ani mráz, ani zimu. Jediné co vnímala, bylo její zoufalství, byla ho plná, a zároveň cítila prázdno. Tak bolestné prázdno, že se jí chtělo křičet. Vzápětí jí vlna žalu sevřela hrdlo, nemohla vydat ani hlásku a zalapala po dechu. Neplakala. I když jí život trhal srdce na kusy, nikdy neplakala. Ani jako malá, ani dnes. To nebylo dobré, neuměla plakat, chyběl jí tedy ventil smutku, když ho byla plná, neměla ho jak pustit ven a ten ji zevnitř pomalu užíral, drásal jí city a naplňoval ji neskutečným zoufalstvím, které neměla jak vyjádřit a neuměla se ho zbavit. Dnes byla opravdu zoufalá. Postihlo ji to, co ostatně postihuje hodně dívek v jejím věku, ale její citlivé srdce to zasáhlo stokrát bolestněji. Rozešel se s ní přítel. Ano, to se občas stane každému, ale tahle duše byla křehká jako porcelán, nesnesla bolest. A osud to zařídil tak, že právě ona musela bolest prožívat celý život. Ruce měla rozdrásané do krve, smutek bez pláče řešila poškozováním svého těla. Fyzická bolest se měla stát klíčem k průchodu psychických muk, nestalo se tak a duše v sobě dál dusila deprese, které prozrazovaly jen její oči. Velké, černé a teskné. Toho lednového odpoledne se opět naplnily smutkem a hleděly do stěn. Ticho protnulo zapípání mobilu. Plavovláska jej zvedla a přečetla si sms od kamarádky Julie: Proboha, okamzite napis kde jsi, mame o tebe strach, neblbni Mariko, je to jen blbej rozchod... Pro plavovlásku Mariku to jen blbej rozchod nebyl. Po osudném rozhovoru s přítelem Markem se sebrala a prostě utekla. V rozestavěné budově seděla už asi tři hodiny a bylo jí jedno, že o ni mají kamarádi strach. Tahle sms byla jedna z šestnácti, které jí na mobil přišly v uplynulých třech hodinách, a které jí měly přijít ještě hodinu potom.
Celé čtyři hodiny Marika seděla u studené zdi. Jen seděla, nic jiného. Nepřemýšlela, její hlava byla prázdná, už se jí nechtělo nad ničím uvažovat. Nikdo ji nechápal, byla sama se svým smutkem. Ozvaly se kroky. Z chodby přicházela dívka v červeném kabátě. Se svými plnými tvářemi a havraními vlasy tvořila naprostý opak své kamarádky. Vedle sebe vypadaly jako ztělěsnění dnu a noci, radosti a smutku. Nebo života a smrti.
"Mariko!" vykřikla Julie a rozběhla se k ní. "Měla jsem takový strach! Proč jsi alespoň nezavolala? Není ti zima? Vem si můj kabát!" Pohled její kamarádky ji však zarazil. Černé oči nyní nezračily smutek, nýbrž čirou, neskrývanou nenávist a odpor.
"Co se děje Mariko...?" Julie byla zmatená. Nechápala, co se děje. Snad ji Marika neviní ze svého rozchodu s Markem? Pravda, byli sice dobří kamarádi, ale to bylo vše. Rozhodně nebyla důvodem jejich rozchodu, její kamarádka si však zjevně myslela něco jiného. "Mariko, neblbni... Jsem tvoje kamarádka, záleží mi na tobě. Tohle jsi neměla dělat, měli jsme s Markem obrovský... "
"Drž hubu!" vykřikla Marika tak náhle, že Julie nadskočila leknutím a upustila kapesník, kterým kamarádce osušovala z tváří čůrky tající jinovatky z řas. "Vypadni odtud ty couro. Nechci tě tu. Už se ke mě nepřibližuj, ty ani ten zkurvysyn. A nedělejte že vám na mě záleží, já se obejdu bez vás. Neboj, věšet se kvůli vám nebudu, i když to byste asi chtěli, co? Táhni!" křičela Marika překvapivě silným hlasem. Její slova byla natolik odzbrojující, že se Julie jen šokovaně zvedla a beze slova odešla. Teprve za rohem od hotelu, když si uvědomila co se stalo, že byla nespravedlivě obviněna a že přišla o nejlepší kamarádku, se nahlas rozplakala.
Mariku už nebavilo sedět na studené zemi v studeném domě. Pomalu se zvedla a přistoupila k otvoru ve stěně, do něhož s nejvyšší pravděpodobností patřilo okno. Nebe bylo ocelově šedé, země bahnitě hnědá a silnice oddělující hotel od zbylého městečka, prázdná. Náhle pocítila něco úplně nového, něco, co dosud nepocítila. Chuť do života. Už se netrápila tím co bylo, necítila se tak nešťastná a zoufale sama, teď měla obrovský vztek. A zároveň chuť začít znovu. Ano, začít znovu, vykašlat se na všechny, na Julii, na Marka, na všechny kdo jí tak ublížili a teď jí falešnými obavami o ni chtěli zabránit v sebevraždě. Pravda, chvíli na ni pomýšlela, teď už ne. Ha! Ukáže jim že není taková, jaká byla v očích všech, kdo ji znali. Už se nebude trápit ani chvilku, ne kvůli těm ,kdo si to nezaslouží. Bude jiná, lepší, a bude se na ně dívat s pohrdáním. Ti, kdo jí ublížili, si nezaslouží nic jiného! S těmito myšlenkami opustila stavbu a zamířila k městečku. Teď půjde domů, uvaří si čaj a podívá se na něco v televizi. Ta děvka Julie se teď určitě někde muchluje s tím zrádcem Markem. Tak ať! Jí jsou ukradení, ať se třeba staví na hlavu, jí jsou a budou volní. Svižným krokem kráčela k silnici. Julie se vážně snažila. Do poslední chvíle předstírala přátelství. Koukala jak neviňátko, když jí Marika dala najevo, že o všem ví. Je falešná. Falešná, falešná, falešná,...!
Zatroubení. Výkřik. Náraz. Svištění pneumatik odjíždějícího auta. Bezvládné tělo hroutící se k zemi. Poslední výdech, a prázdný pohled upřený k zataženému nebi. Některé konce bývají rychlé a kruté. Tohle byl jeden z nich.
V okamžiku, kdy neznámý vůz připravoval o život její kamarádku, stála Julie nedaleko a přemýšlela nad nespravedlností života. Je fér, že si Marika myslela, že to její vinou se s ní Marek rozešel? Nebyla to pravda. S Markem byli kamarádi, hodně dobří kamarádi, Marika na jejich přátelství občas žárlila, ovšem bezdůvodně. Julii by ani ve snu nenapadlo si s Markem něco začít, byl pro ni jako bratr. A určitě by nic takového nenapadlo ani jeho. Netušila sice, co bylo příčinou jejich rozchodu, jedno však věděla jistě. Důvod se nejmenoval Julie, ať si Marika myslí co chce. Na druhou stranu ji nedorozumění doopravdy trápilo. Měla Mariku ráda, a každou neshodu s ní nesla velmi těžce. Tohle se muselo vyřešit, musela kamarádce vysvětlit pravdu, rozhodně to takhle nemohla nechat. Vysmrkala se do kapesníku a zamířila zpět do areálu staveniště. Doufala, že tam Marika ještě bude. Najednou ji uviděla, jak jde směrem k silnici. Chtěla ji doběhnout, proto přidala do kroku. Vzápětí došlo k tragédii. K Marice se velkou rychlostí řítilo auto, a silně troubilo. Bylo už těsně u ní, když Julie vykřikla. Pozdě. Marika zvedla hlavu a pohlédla do rozsvícených reflektorů, o vteřinu později už ležela na bahnité silnici. Řidič zbaběle ujel. Julie se rozběhla k ní. Žije, určitě žije, musí žít! Třeba je vážně zraněná a musí do nemocnice. Prosím, ať žije. Nesmí ji nechat takhle odejít, takhle ne. To si nezaslouží ani jedna z nich. Bože, prosím, ať je naživu! Doběhla k bezvládnému tělu a zkoušela tep. Znovu a znovu ho zoufale hledala, a nenalézala. Vytáhla mobil a volala sanitku. Pak znovu zkoušela tep. Pak dech. A pak znovu tep. Pak svou kamarádku objala a plakala. Tohle se nemělo stát! Nechala ji odejít v tu nejhorší chvíli, neměla ani možnost jí vysvětlit, jak to doopravdy bylo. Kdyby žila, Julie by jí všechno vysvětlila, Marika by jí odpustila, objaly by se a šly na capuccino jako vždycky. Všechno by bylo dobré a jako dřív. Kdyby Marika žila. Jenže Marika nežila, ležela tu v blátě, mrtvolně bledá a s prázdnýma očima byla jen vzdálenou vzpomínkou na to, co před pár minutami ještě žilo, dýchalo, bylo schopno odpouštět. Julie svou kamarádku objímala a hladila po vlasech do poslední chvíle, objímala ji, když přijela záchranka a přítomný lékař jen konstatoval smrt, objímala ji, když se z ocelového nebe začaly snášet bílé sněhové vločky. První letošní sníh.
I přes nešťastnou událost a trauma jí způsobené musela Julie další den do školy. Bledá, nenalíčená, s očima nateklýma od pláče seděla v lavici a nepřítomně sledovala přednášejícího profesora, z výkladu nevnímala ani slovo. Židle vedle ní byla prázdná.Nikdo tu smutnou novinu třídě ještě neoznámil, na dotazy co se děje, Julie jen vrtěla hlavou. Ze školy to zatím nevěděl nikdo, ani Marek ne. Nechtěla ho vidět, byla přesvědčená, že za všechno může on. Určitě se s Marikou rozešel kvůli jiné holce, nějaké odbarvené cuchtě v minisukni, co by jí nesahala ani po kotníky. Nechtěla ho vidět, prevíta! O přestávce za ní zašel. Už ho chtěla vyhodit, když řekl: "Musím s tebou mluvit. Pojď se někam zašít." "Zašili" se do prázdné učebny chemie.
"Tak co je?" vyštěkla na něj. Neměla na něj náladu, chtěla od něj co nejdřív pryč, a už ho nikdy nepotkat. Vážně se na ni podíval.
"Chtěl bych si promluvit o nás. Vím, že jsi mě doteď brala jen jako kamaráda, já to ale už delší dobu cítím jinak. Julie, miluju tě!" Ztuhla. To není možné! Marek že ji miluje? Kamarád, bratr, kterého nikdy neměla, je do ní zamilovaný? To ne! Takže Marika měla pravdu?
"No tak řekni něco přece....." mluvil na ni Marek. Zamáčkla slzu.
"Takže s Marikou ses rozešel kvůli mě, ano?" Sklopil oči.
"Ano, moc mě to mrzí, ale nemůžu být s někým koho nemiluju. A Mariku nemiluju. Miluju tebe, pochop to prosím! Je mi s tebou moc fajn, chtěl bych s tebou být i dál, ale ne už jako kamarád. Co si o tom myslíš?" Nevěřícně na něj zírala. Proboha, tohle přece nemůže být pravda, to je zlý sen! Není možné že ji miluje, to se prostě nemohlo stát... Nezmohla se ani na slovo. Vyběhla z učebny a neohlížela se. Slyšela jak na ni Marek volá, to jí však bylo jedno. Nemohla tomu uvěřit. Marika měla pravdu! Byla tak slepá, že si toho nevšimla? Toho, že Markova gesta nebyla jen přátelská? Marika si toho všimla a trápilo ji to. Tušila, že přijde rozchod, a snažila se vztah ze všech sil zachránit. Očekávala pomoc od nejlepší kamarádky, ta však byla slepá a hluchá ke všemu. Nevšimla si varovných znamení, všechno jí muselo dojít až teď. Teď, když už bylo pozdě. Kolik věcí mohlo být jinak, kdyby byla vnímavější k Markovu chování a Maričiným němým prosbám o pomoc. Všechno mohlo zůstat při starém, jejich přátelství by bylo stále tak krásné a nepoznamenané zradou, a co víc, Marika mohla žít. Ale nežije, umřela, a jenom kvůli ní! Potřebovala pomoc, a místo ní se dočkala jen zrady a zklamání. I v posledních okamžicích života zůstala sama. Kvůli ní, kvůli Julii.
Byla zima. Krásná, bílá zima, v jednom kuse padal sníh a podle meteorologů to byla nejkrásnější zima za posledních pár let. Na okraji města stály holé cihlové zdi rozestavěného hotelu. Otvory ve střeše se dovnitř občas snesla osamělá sněhová vločka a na špinavé podlaze se ihned rozpustila. Dnes byl hotel prázdný, až na půvabnou černovlásku sedící v rohu velké místnosti a hledící do prázdna. Její tváři smutek neslušel. Byla předurčena k radosti a smíchu, ne k smutku a pláči. Teď plakala. Slzy jí stékaly po plných tvářích a dopadaly na červený kabát, kde tvořily malé vlhké tečky. V nich se zračilo vše, co Julie za poslední dny prožila, všechen smutek a výčitky svědomí, vzpomínky na pohřeb nejlepší kamarádky, kdy ji se slzami v očích prosila o odpuštění. Ruce měla rozdrásané do krve. Některé konce bývají rychlé a kruté. Některé zase pomalé a trýznivé. Tohle byl jeden z nich.
|