„Vánoce, Vánoce přicházejí, zpívejte přátelé..." rámusil amplión v obchodním domě, ale přes hlasy stovek hovořících nakupujících jej stejně nebylo příliš slyšet. Eva se otráveně prodírala mezi regály přeplněnými vánočním zbožím, semtam někomu šlápla na nohu, nebo ho nevybíravě odstrčila. V takovém návalu to stejně nikdo nepostřehl, a kromě toho měla velmi na spěch. Musela pořídit vánoční dekoraci, nakoupit jídlo na víkend, vyzvednout dceru ze školky a stavit se do čistírny tátovi pro oblek. Měla toho zkrátka hodně, ostatně asi jako každá rozvedená žena, co zůstala sama s dítětem. Její otec jí byl velkou oporou, stál při ní vždy, když si nevěděla rady, občas pohlídal Sabinku, když ona nemohla. Milovala ho za to, byli si velmi blízcí už od Evina dětství, kdy jí máma zemřela na rakovinu. Otec už nikdy jinou ženu neměl, život obětoval péči o dceru, a později o vnučku.
Eva netrpělivě postávala ve frontě na pokladnu, v ruce košík plný svíček a krabiček s prskavkami. Nervózně se podívala na hodinky. Do háje, za půl hodiny v čistírně zavírají, pomyslela si vztekle. Měla chuť praštit košíkem o zem. Každý rok. Každý rok si slibuje, že se vykašle na zbytečné nákupy a Vánoce si konečně doopravdy užije. K čemu jsou jí svíčky? Pak si vzpomněla na Sabinku. Kvůli ní to přece dělá. Chtěla, aby pro její dceru byly Vánoce skutečně radostným obdobím s nezapomenutelnou atmosférou, tak jako byly pro ni v dětském věku. A k tomu potřebuje tyhle blbé svíčky, kvůli kterým jí zavřou v čistírně.
„Dobrý den" usmála se mladá pokladní nacvičeným úsměvem.
„Dobrý" zahučela Eva a vyskládala na pás asi dva tucty různobarevných svíček. Když zaplatila, podle jejího názoru za obyčejné svíčky nekřesťanskou částku, zamířila na parkoviště k autu. Nesnáším reklamy, pomyslela si, když zahazovala několik letáků, které našla za stěrači. Naložila nákup do nevelkého kufru starého Fiatu, složitě se vtěsnala na přední sedadlo a vyjela. Asi za deset minut byla u školky, kde na ni čekala dcera Sabinka, poslední, jako vždy.
„Maminko!" vykřikla vesele, když Eva vstoupila do třídy. „Podívej, co jsem vyrobila! Tenhle je pro tebe, a tenhle pro dědečka," ukazovala na dva papírové stromečky. Ozdoby tvořily různé skořápky a šišky, přilepené lepidlem k zelenému kartonu.
„To je nádhera, dědeček bude mít určitě velkou radost," usmála se Eva a pohladila dceru po hlavě. „Pojď se obléknout, ještě musíme nakoupit." Sabinka protáhla obličej. Nákupy neměla ráda. Trvalo věčnost, než máma naskládala do košíku všechno, co měla v seznamu, a ty fronty, brr! Nakonec se však musela nechat přemluvit a s nelibým výrazem se nasoukala do zimního kabátku.
„Vidíš, jak to jde, když se chce," pochválila ji Eva, a podala jí papírové stromečky. Ty k sobě Sabinka přitiskla a nesla, jako by byly ze zlata. Venku mezitím začalo sněžit. Začala si stromečky rychle cpát pod kabát, aby se jim snad něco nestalo. Doběhly k autu a nastoupily.
„Připoutej se,"otočila se Eva k dcerce, ta poslechla a začala žadonit:
„Mami, pusť rádio!" Eva otočila klíčkem v zapalování, když motor naskočil tak uvedla do provozu stařičké rádio.
„...mají žně, sjezdovky jsou, obzvláště v Krkonoších v posledních dnech doslova přeplněné,…“ ozval se hlas hlasatele. Po chvíli začala hrát známá vánoční koleda, Sabinka se hned dala do zpěvu. Eva se usmála. Byla ráda, že je dcera šťastná. V duchu si vyčítala, že je proti Vánocům tak zaujatá, vždyť nejsou tak hrozné! Když se člověk dívá na věc z toho správného úhlu pohledu…
„Mami vstávej! Mami, no tak!" Eva se vzbudila a rozespale mžourala na poskakující Sabinku. Ta nadšeně běhala kolem a s výrazem radostného očekávání cosi přenášela z jednoho konce místnosti na druhý.
„Zlato, co to děláš? Proč nespíš, vždyť je sobota?" zívla Eva. Sabinka přiskočila k posteli.
„No jo, ale přece jsi říkala, že dnes vyzdobíme byt. Mami, no tak, honem! Já už se nemůžu dočkat!" Eva chtě nechtě musela z pohodlné postele ven. Byla pravda, že to Sabince slíbila, a slib musela dodržet. Vzala do ruky dlouhý řetěz ze zlatého papíru.
„Tak kam s ním?" mrkla na dceru. „Nad okno?"
„Třeba," kývla Sabinka. „A mami? Kdy budeme zdobit stromeček?"
„Až na Štědrý den, jako každý rok," odpověděla Eva, a v duchu vzpomínala, kam jen proboha loni schovala krabici s umělou jedličkou. Snad bude ve sklepě, myslela si, když připevňovala řetěz nad okno vedle postele.
„Odpoledne půjdeme za dědečkem," řekla Sabince, ta radostně zatleskala. Hned začala nahlas uvažovat, jestli má dědečkovi dárek dát teď, nebo až na Štědrý den.
„Samozřejmě, že až na Štědrý den, to už bude doma," odpověděla jí na to Eva. Její otec měl totiž asi před týdnem infarkt, a ležel v nemocnici. Jeho stav se však zlepšoval, proto mu doktoři slíbili, že ho ještě před Vánoci propustí. Evu mrzelo, že má otec takové zdravotní problémy, a zrovna o svátcích. Zároveň však byla ráda, že je na tom lépe, nesnesla by pomyšlení, že by se Sabinkou trávily Vánoce bez něj. O Vánocích má být rodina pohromadě, říkala si, a ne, aby někdo ležel sám v nemocnici.
„Podej mi támhletu hvězdu," řekla Sabince. Když jí ji podala, připevnila ji k rámu starožitného zrcadla. Bylo to rodinné dědictví, jediná skutečně cenná věc, kterou vlastnila. Vlastně ani neznala jeho přesnou hodnotu, neměla však v plánu jej prodat, byl to dárek od matky.
„Tak, a máme to. Teď už zbývá jen stromeček." usmála se Eva, a pohledem zhodnotila výsledek jejich práce. Musela uznat, že tentokrát se výzdoba opravdu povedla. I ona, se svou skeptickou povahou, se na chvíli zasnila, a vnímala jen všudypřítomnou atmosféru Vánoc. Lekla se. Snad už také nezačíná podléhat lacinému lesku pozlátka komerčního svátku? Rozesmála se. Sakra, ženská, ty máš starosti, ty tvoje by chtěl mít každý. Zavrtěla hlavou a šla vařit oběd. Do nemocnice chtěla dorazit včas.
„Ahoj tati," políbila na tvář přívětivě se usmívajícího starého muže, ležícího na nemocničním lůžku.
„Ahoj Evičko," odpověděl. Bylo vidět, že má z návštěvy radost.
„Ahoj dědečku! Jak se máš?" skočila mu Sabinka do náručí. To se ovšem nelíbilo Evě, která ji hned napomenula.
„Jen ji nech, vždyť jsme se tak dlouho neviděli," zastával se vnučky dědeček.
„Ale tati, dva dny nejsou dlouho. Jen nechci, aby sis ublížil."
„Neboj se o mě Evičko," usmál se.
„Jak se vůbec máš? Doufám, že jsou tu na tebe hodní. Podívej, něco jsem ti přinesla!" podávala mu plastikovou krabici s perníčky.
„Vlastnoručně upečené. Jinak nemám na nic čas, všechno ostatní cukroví mám kupované." Rozzářil se.
„Děkuji ti, to jsi nemusela.Jsi moc hodná, alespoň něco z těch Vánoc budu mít."
„To neříkej tati," napomenula ho, "na Štědrý den už budeš doma, to ti slibuju."
„A já mám pro tebe dárek, to budeš koukat!" přidala se Sabinka. Dědeček se rozesmál. Veselý smích vzápětí vystřídal posmutnělý úsměv.
„Neslibuj, co nemůžeš splnit," řekl Evě. Neodpověděla. Na tohle byla připravená. Starý člověk v nemocnici, každý z nich má takové nálady a řeči o konci. Často úplně zbytečně. Máma je také měla. Jen s tím rozdílem, že pro ni to skutečně konec byl. Ne však pro tátu, ten byl zdravý, a Vánoce mohl trávit s rodinou.
Blížil se konec návštěvní doby. Eva otce políbila, Sabinka taky, a měly se k odchodu. Za dveřmi pokoje Evu oslovil doktor, jen o málo starší než ona sama.
„Paní Černá?" zeptal se. Eva přikývla.
„Pavelka, mám na starosti tohle oddělení," podával jí ruku. „Jsem rád, že jsem vás tu zastihl. Chtěl jsem s vámi mluvit o vašem otci."
„Sabinko, běž ještě na chvíli za dědečkem," řekla Eva dcerce, a ustaraně pohlédla na doktora. „Je to vážné?"
„Jen se nelekejte, váš otec dostal další infarkt..."
„Cože?! Proboha, kdy?" skočila mu do řeči.
„Řekl jsem, ať se nelekáte. Jen malý infarkt, on sám ho ani nepostřehl, opravdu nic vážného. Pro nás je to však varovné znamení. Rozhodně si ho tu v příštích dnech ještě necháme na pozorování."
„Takže i přes svátky?" zeptala se smutně.
„I přes svátky. Je mi líto," odpověděl. Eva skrz prosklené dveře pohlédla na tátu, živě diskutujícího se Sabinkou. Bylo jí do breku. Tohle nechtěla. Nikdo by neměl trávit období, kdy jsou všechny rodiny pohromadě, sám. Zvlášť ne táta, který jí v životě nejvíc pomohl. Polkla.
„Tak vám děkuji. Nashledanou." Zavolala Sabinku. Na otázku, proč brečí, jí dokázala odpovědět až doma.
Ukázalo se, že krabice se stromečkem skutečně byla ve sklepě. Byl Štědrý den, a Eva se Sabinkou ověšovaly větve umělé jedličky barevnými ozdobami. Šlo jim to snadno, Eva jen občas odběhla do kuchyně, aby zkontrolovala vařící se rybí polévku. Hned ráno volala tátovi do nemocnice, aby mu oznámila, že odpoledne ho se Sabinkou přijdou navštívit. Hodlala přemluvit doktora, aby je u něj nechal až do večera, přece jen byly Vánoce tak doufala, že alespoň dnes udělá výjimku.
Eva vduchu přepočítávala dárky pro tátu. Dvoje teplé ponožky, nejnovější kniha od oblíbeného spisovatele, voda po holení, jazzové CD, které si už dlouho přál. Všechny dárky byly již zabalené a srovnané na stolku u dveří. Sabinka k nim rychle přidala papírový stromeček s kostrbatým nápisem PRO DĚDEČKA. Eva naházela do plastové karbičky několik perníčků. Chtěla být s tátou co nejdéle, proto pospíchala. Na oběd ani nemyslela, no co, na Štědrý den se má člověk stejně postit, myslela si. Musela popohnat Sabinku, které se nějak nezdála poloha jedné z ozdob na stromečku a cosi tam složitě upravovala. Nakonec to dopadlo tak, že byly v nemocnici příliš brzy. Na dceřino naléhání koupila Eva v nemocniční kantýně několik obložených chlebíčků, a zatímco je do sebe Sabinka ládovala, nervózně sledovala hodiny na protější zdi.
„Zlato, rychleji," zahučela.
„No jo, mami," zamumlala s plnou pusou Sabinka, div že se nezalkla.
Chodbou mířily k dědečkovu pokoji. Evě bylo hned jasné, že něco není v pořádku. Dveře pokoje byly otevřené, ozývalo se z něj několik rozčilených hlasů, a když nahlédla dovnitř, spatřila kolem tátova lůžka pár doktorů. Přes jejich pláště neviděla co se děje, bylo jí však jasné, že je zle. Jeden z lékařů zřejmě prováděl nepřímou masáž srdce, očividně bez úspěchu. Mezi ostatními poznala primáře Pavelku, stál čelem k ní, a když si jí všiml, rychlým krokem k ní zamířil.
„Co se děje?" vyhrkla Eva se slzami v očích. Doktor vážně spustil: „Váš otec měl další, tentokrát velmi těžký infarkt. Upozornila nás na to sestra, s kolegy jsme ihned začali s resuscitací. Zatím se příliš nedaří. Měla byste počkat tady." Otočil se a chystal se zamířit zpět k lůžku, když lékař provádějící masáž srdce, přestal. Poodstoupil a povzdechl si. Zamířil k Pavelkovi.
„Exitus, pane primáři." Pak si všiml Evy. „Vy jste příbuzná?" zeptal se a ukázal směrem k lůžku, u kterého stál už jen jediný lékař.
„Ano" přikývla. „Co se vlastně..."
„Za chvíli přijde někdo, kdo s vámi vyřídí všechny formality. Upřímnou soustrast." Odešel. Eva se za ním nevěřícně dívala. Doktor Pavelka jí cosi vysvětloval, nevnímala ho však. Vešla do pokoje. Nevšímala si lékaře zapisujícího do lejster, sedla si na postel a pohlédla do tátových mrtvých očí. Chytla ho za ruku, z které ještě nestačilo vyprchat lidské teplo, a rozplakala se.
„Ach, tati, dnešek měl být tak krásný! Proč jsi musel umřít teď a tady? Proč jsi musel umřít sám?" vzlykala. Někdo jí položil ruku na rameno. Trhla sebou a ohlédla se. Byl to ten doktor, kterého předtím u postele ignorovala. Usmíval se.
„Nebyl sám. Mluvil jsem s ním krátce předtím, než dostal ten infarkt. Mluvil o vás." Eva se vysmrkala.
„Vážně? A co o mě říkal?" zeptala se nedůvěřivě.
„Že vás má moc rád, vás i vnučku. Že je krásné vědět, že je někdo, komu na něm skutečně záleží. Že ví, že není sám, a je to moc krásný pocit. A že je vám za tohle všechno moc vděčný." Odmlčel se a opět se věnoval svým papírům. Eva na něj šťastně pohlédla.
„Děkuji vám," zašeptala, „moc vám děkuji." Pohladila tátu po tváři. Pak se podívala směrem ke dveřím a všimla si Sabinky, tisknoucí si k tělu stromeček a zvědavě poulící oči. Vstala a utřela si slzy. Vzala do ruky tašku s dárky a zamířila k dcerce. Teď ji čeká to nejtěžší. Vysvětlit jí že dědeček, na kterého se těšila a kterého měla ráda, odešel navždy. Odešel do světa, kde nikdo nezůstane sám, do světa andělů, do světa krásy a věčného života. Do světa, kde na něj čeká jediná žena, kterou v životě miloval. A do světa, kam jednou odejde každý. I ona.
|