|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Pondělí 6. prosince 2004
Někde zvoní mobil. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to ten můj. Vyskakuji a nasazuji si brýle. Mobil osvětluje skoro celý noční stolek. I budík. Je čtvrt na čtyři ráno!!! Kdo mi to může volat? Číslo neznám. Když už jsem se probudil, tak to alespoň zvednu. Budu moci tomu opovážlivci vynadat.
„Na nic se neptej a nahrávej si to,“ ozve se roztřesený hlas policisty. Bleskurychle strkám do rádia prázdnou kazetu a připojuji mikrofon. O co sakra jde? Konečně zapínám rádio a poslouchám.
„AHOJ, AŤ MĚ Poslouchá kdokoli, byla bych ráda, aby se mě nikdo nepokoušel najít. Ten muž si zaslouží svoji pomstu, protože můj táta zabil tři lidi. Ne všichni holubi přežívají zimu. Ti ostatní se však v pořádku vracejí do svých hnízd.“
To je přece Martinin hlas! Bez pochyby je to ona!!! To znamená, že ještě není…
„Máš nanejvýš pět minut na to, abys nám řekl, kde je,“ ozývá se opět hlas policisty, „poslouchej to třeba pořád dokola!“
„Pět minut?“ zděsím se.
„Pan Kollár se pokusil spáchat sebevraždu. O minutu dříve nám pustil tohle poselství z nějaké kazety. Řekl doslova, že jestli Martinu nenajdeme do pěti minut, prožije naposledy svůj největší strach. Tak co?“
„Já nevím, já fakt nevím!!!“
„Pusť si to ještě jednou, napiš si to, cokoli!“
„Martina nám chce říci, že chce zemřít, protože si to zaslouží a že existuje mnoho dalších, kteří by ji mohli eventuálně nahradit.“
„Čeho se Martina nejvíce bojí?“
„Nemám ani ponětí. Bála se jen o svůj řetízek…“
„To nám moc nepomůže. Máš ještě tři minuty padesát.“
„Ale já doopravdy nevím!!!“
Znovu pouštím kazetu. Dalších třicet sekund… Znám už těch pár vět úplně nazpaměť. Začínám se neovladatelně třást. Copak mě opravdu nic nenapadne? Martina třeba předpokládá, že se mi to dostane do ruky a že jí pomůžu.
Dvě minuty třicet vteřin… Dvě minuty… Už jen sto dvacet vteřin zbývá… Devadesát… Šedesát vteřin… Sleduji budík na stole. Snažím se zastavit vteřinovou ručičku, která se s neúprosnou pravidelností sune dál a dál. Třicet vteřin!
„To už nemá cenu…“ ozývá se ze sluchátka znovu policista, „Nikam bychom už stejně nestihli dojet. Je mi to líto…“
Neodpovídám. Sedím u rádia s mobilem v ruce. To musí být jen sen. To musí být jen nějaký hloupý sen!!! Martina přece nemůže být mrtvá. Nemůže… Taková malá holka přece… Ne, to nemůže být pravda!!!
„Kdyby tě náhodou něco napadlo… Zůstávám na stanici až do rána,“ loučí se policista, „Dobrou… Tak asi ne… Ještě se vyspi.“
Vracím telefon na stolek a malátně kráčím zpět k posteli. Je mi hrozná zima. Nezlepšuje se to ani když se zachumlám do peřiny. Nedokáži si připustit, že by mohla být pravda, co jsem se právě dozvěděl! Martina tady ještě před pár hodinami byla, smála se…
Dívám se do stropu, nezvládám však normálně myslet. Mám pocit, jako bych ztratil mladší sestřičku. Měl jsem ji přece ochraňovat! Proč jsem se do toho jenom pouštěl?! Kdyby Martina zůstala v dětském domově, nemuselo se nic z toho stát. Mohl jsem tam za ní přece chodit…
Vstávám a znovu si pouštím kazetu. Martinin hlas zní stále klidně, nevzrušeně. Ona věděla, co ji čeká. Proč něco neudělala?! Každý člověk má přece pud sebezáchovy.Už o ní přemýšlím v minulém čase…
Před očima mi probíhá celý minulý týden. Na ty krásné okamžiky nezapomenu nikdy. Možná bych měl jít zítra k psychologovi! V uších mi stále zní Byl jsi jediný, kdo si nemyslel, že jsem blázen.
Budík na stolku zvoní, já však od osudného telefonátu již znovu neusnul. Ani teď nevstávám. Váhám, jestli mám jít vůbec do školy. Musím se vrátit do normálního života, musím na Martinu zapomenout. Kdybych ji před týdnem nepotkal, ani bych nepoznal, že existuje! Dalo se žít dobře před tím, bude se žít dobře i teď. Musím jít do školy. Jak bych to také omluvil…
Odhazuji peřinu a sedám si na posteli. Jen na chvíli se zahledím na noční stolek. Žádná snídaně…
Vstávám a pomalu se převlékám. Ať se podívám kamkoli, stále vidím stopy po Martině. Pro jistotu vytahuji kazetu z rádia. Moc dobře si uvědomuji, co by se stalo, kdyby si ji poslechla mamka nebo taťka…
Začíná se mi točit hlava. Tak rád bych vše řekl někomu, kdo mi bude rozumět! Snad jen Hanka… Už proto musím do školy! Nedokáži v sobě tohle tajemství držet!!!
Scházím dolů do kuchyně. Mamka právě připravuje snídani a svačinu. Co se stalo? V tuhle chvíli je mi to však jedno. Znamená to jen pár ušetřených sekund… Bolí mě už celé tělo. Ne, nic na mě neleze. To jsou ty vzpomínky… Doopravdy bych asi měl jít k psychologovi… Jestli se to do zítřka nezlepší, asi doopravdy půjdu! Alespoň že mě a Ondru bere táta do školy autem. Nedokáži si ani představit, že bych mohl jet takhle autobusem. Ondra by mi chtěl něco říci. Před tátou však nemůže. Nakonec neřekne nikdo z nás ani písmenko. Táta už začíná něco tušit. Musím se sebrat!!!
Vystupuji a mířím k šedé budově školy. Školník právě odmetá sníh před vchodem školy. Měl bych mu asi pomoci, slíbil jsem to… Je však téměř osm hodin, nemám čas. Snad příště.
Ve třídě je docela rušno. Jakmile však vstoupím, všechen hluk rázem zaniká jako mávnutím kouzelného proutku. Není pochyb. Dozvěděli se, co se stalo. Naštěstí právě zvoní! Sedám si vedle Hanky a připravuji si své věci. Na chemii jsem se přes víkend ani nepodíval a je mi to i jedno. Ať dostanu pětku, vždyť je to jen známka na papíře… Potichu, aby nás nikdo jiný neslyšel, vyprávím Hance o včerejších událostech. Trochu se mi ulevuje. Potřeboval jsem to někomu říci! Učitelka přichází do třídy. Teď mě vyzkouší a … Profesorka Boháčová si mě však nevšímá, dokonce ani nezkouší. Mechanicky opisuji poznámky z tabule. Hanka mi na okraj sešitu píše vzkazy, snaží se mě utěšit. Tak se pozná správný kamarád! Už je mi doopravdy lépe. Jak hodiny ubíhají, začíná mi být divné, že si mě žádný z učitelů nevšímá. O přestávkách je u mě jen Hanka. Ostatní jsou vždy v opačné části místnosti. Jako bych měl nějakou nebezpečnou nemoc!
Před týdnem… Skoro přesně právě před týdnem to všechno začalo. A pak… Šlo to již rychle! Teď jsem však zase sám. Ne, nejsem! Mám přece Hanku!
Z chodeb se ozývá varovné řinčení řetězů. Vždyť je přece svatý Mikuláš! K nám však již nikdo nepřijde, jsme už moc velcí. Kdyby tady byla Martina, tak… Ne, nesmím na ni pořád myslet! Život jde dál! Můj…
Už jen tělocvik a budu moci odejít ze školy. Cepák však není učitel, který by se žákům z kteréhokoli důvodu vyhýbal. Těším se na jeho hodinu asi nejvíc z celého dnešního vyučování. Cepák s námi hraje ping pong a nakonec i volejbal. Přesto jsem rád, když konečně vycházím před školu. Nejraději bych šel rovnou domů, slíbil jsem však, že zajdu ještě na policejní stanici a napíšeme ten protokol. Martina by mi nikdy neodpustila, kdybych tam nešel…
Nadhazuji si tašku na zádech a vyrážím. I silnice v centru jsou namrzlé a všude leží silná vrstva nafoukaného sněhu. Naštěstí je již nad nulou. Kdyby se tak ještě nějaké sluneční paprsky prodraly ocelově šedými mraky. Na to si však budu muset ještě počkat…
Na ulici se pohybuje jen minimum lidí. Kdo může, jede autem nebo MHD. Na chodnících jsou ve sněhu vyšlapané jen úzké cestičky. Jsou čtyři hodiny… Jakou výmluvu si budu muset vymyslet dnes? Proč jsem přišel pozdě? Už se do toho zamotávám příliš. Pravdu však říci nemohu…
Konečně vstupuji již známými dveřmi. Vrátný se jen vykloní ze svého okénka a hned mě pouští dál. Ani se nezeptá, co potřebuji. Buď dostal své instrukce nebo jsem tady tak často, že předpokládá, že to sem nejdu vykrást.
Kam mám vůbec jít? Nikdo mi nic neřekl… Vzpomínám,´si na dveře s nápisem „Nerušit“. Ano, tam musím jít, kam jinam??? Stoupám po schodech vzhůru a snažím se vybavit si, kudy jme šli. Kdybych zabloudil, asi by se to těžko vysvětlovalo. Dovedu si to docela živě přestavit. Hledám místnost, na které je napsané Nerušit. Takových tady jsou desítky. Jsem si jistý jen tím, že to bylo v prvním patře. Tenkrát jsem byl příliš rozrušený… Všude to tu vypadá na vlas stejně…
„Co tu chceš?“ ozývá se za mnou ostrý hlas. Bleskurychle se otáčím. Na začátku chodby stojí policista se stohem papírů.
„Nejsi ty náhodou Hájek?“ ptá se dál.
„Totiž… Já… Ano,“ koktám.
„Pojď se mou. Kapitán Lánský tě už čeká.“
Obezřetně se vracím. Ani nevím, jak se ten policista, se kterým jsem jel v autě, jmenuje. Že by to byl kapitán Lánský? Alespoň v to doufám. Policistův hlas nezní ani trochu přátelsky. Vede mě do jedné z bočních chodeb. Znovu před sebou vidím ony dveře.
„Tady to je, jdi dovnitř,“ nakáže mi policista a nechává mě tam. Mám vstoupit bez klepání? To by asi bylo vrcholně nezdvořilé. Několikrát tedy udeřím jen konečky prstů do dveří. Ty se vzápětí otevírají. Sláva! Ve dveřích stojí policista, kterého hledám. Vlídně se na mě usmívá a zve mě dál.
Nestačím se divit. V místnosti, která byla ještě včera odpoledne plná lidí, sedí u počítače jediný člověk. Copak Martinu už nikdo nehledá?!
„Tak jak se máš?“ ptá se policista a nabízí mi židli.
„Nic moc,“ krčím rameny, „Ještě jsem… Zkrátka pořád čekám, že se najednou otevřou dveře a v nich bude stát Martina.“
„Časem si zvykneš. Když mně umřeli rodiče, cítil jsem se stejně.“
„Můžu se vás na něco zeptat, než začneme s tím protokolem?“
„Samozřejmě!“
„Co se včera večer vůbec stalo?“
„Pan Kollár nám zavolal a pustil nám to, co jsem ti včera v noci přehrál. Pak skočil ze železničního mostu. Naštěstí to přežil a záchranka ho hned zavezla do nemocnice. Má zlomené obě nohy, poraněnou páteř a otřes mozku, ale dostane se z toho. Jenom doufám, že nám pak řekne, kde je Martina. Když jsme u toho, její smrt nebyla až zas tak zbytečná. Od té doby, co se to dostalo do novin a do televize, vznikají po celé republice sdružení dětí pod společným názvem Ulička. Šíří se to po mobilech a e-mailech. Nemáme ale šanci zjistit, kdo s tím začal. Nejpodivnější na tom ale je to, že tam jsou jenom děti! To znamená do patnácti maximálně do osmnácti let! Navíc si to sdružení dalo za cíl pomáhat právě takovým dětem jako byla Martina. Ty o tom nic nevíš, co?“
„Možná víc, než si myslíte. Když Martina utekla z dětského domova poprvé, jedna moje kamarádka, které jsem ve škole řekl, jak Martina vypadá, začala okamžitě rozesílat e-maily a sms s jejím popisem. Prý se to dostalo až do Ostravy. Jestli s tímhle má něco společného…“
„Uvidíme. Pojď, musíme napsat ten protokol. Většinu už jsem napsal, stačí tam už jen doplnit maličkosti. Dáš si čaj, minerálku…“
„Čaj, jestli by to bylo možné.“
Policista mi podává pět listů papíru psaných na počítači. V textu je několik velkých mezer. Zatímco kontroluji obsah, policista si z mého občanského průkazu opisuje osobní údaje. Společně pak doplňujeme chybějící informace. Nikdy by mě ani nenapadlo, jak složitý a nudný protokol může být… Upíjím čaj a dopisuji do protokolu takové maličkosti, jako jakou barvu mělo Martinino pyžamo. Koho by to mohlo zajímat? V protokolu to však být musí. Policistu to baví asi stejně jako mě. Naštěstí to nijak neprotahuje. Konečně je vše hotovo. Tiskárna začíná hučet a vyplivuje na nás papíry. Pod každý z nich se musíme oba podepsat. Až mě z toho bolí ruka.
„Kdybys něco potřeboval, klidně zavolej,“ loučí se se mnou ve dveřích policista.
„Vy taky, jestli se dozvíte něco nového o Martině. Nashledanou.“
„Ahoj…“
Otáčím se a odcházím pryč. Policista mě pozoruje, dokud nezmizím na hlavních schodech.
Už zase domů přicházím pozdě. Mamka mi však kupodivu nic nevyčítá a dál vaří večeři. Je půl sedmé! Poprvé za dlouhou dobu si sedám k televizi. Na učení bych se stejně nesoustředil. Nikomu nic zbytečně nevysvětluji. Jen bráška ví, co se stalo. A ten to také nikomu neřekne. MASH ani večerníček mě moc nezajímají. O to více se těším na zprávy. Po zemětřesení v Japonsku se to stává zprávou dne. Dívka z dětského domova položila základy dětské organizace. Reportérům se očividně podařilo zjistit víc než policii.
„Vy jste v té organizaci – nebo co to je - taky?“ otáčí se na nás překvapeně mamka.
„To víš že ano,“ odpovídá za nás za oba Ondra.
„A co se tam děje?“
„Podívej se na náš web www. volny.ulicka.cz!“
„Zase nějaké novoty…“
Víc nic! Ale co, vždyť mi to může být jedno. Na Martinu teď vzpomíná tolik lidí, že mi mamka náladu zkazit nemůže.
Dnes půjdu brzo spát, včera jsem ponocoval, tak to musím dnes dohnat. Ihned po zprávách se vracím do svého pokoje. Odhazuji taško pod stůl a ihned se svalím na postel. Už se doopravdy cítím skoro dobře. Život půjde dál…
Ještě chvilku jen tak ležím, pak se však převlékám do pyžama a zhasínám světlo. Poprvé si uvědomuji jak jsem unavený. Pod peřinou je příjemné teplo… Světlo pouličního osvětlení prochází oknem a dopadá na nástěnku. Jako něco nadpřirozeného osvětluje právě holčičku z obrázku Fond SOS vesniček. Hned zítra pojedu do dětského domova. Přece není Martina jediná, kdo má problém. S tím usínám. A to byl dneska svatý Mikuláš!!!
Úterý 7. prosince 2004
Budík na stolku zvoní o sto šest. Natahuji ruku a snažím se ho vypnout. No konečně! Otáčím se na druhý bok a znovu usínám. Za chvilku si najednou uvědomuji, co jsem udělal. Ta chvilka byla bohužel tři čtvrtě hodiny!!!
Všichni jsou již pryč, mamka s taťkou odvezli Ondru do města dříve, protože měl už od sedmi. Jsem tu sám a za půl hodiny mi začíná škola. Poslední autobus odjíždí deset minut po půl osmé. Mám tedy deset minut na to, abych se dostal na zastávku. Převlékám se tak rychle, že si ani nevšimnu, že mám tričko naruby. To nemám ani připravenou tašku! Proč jsem to jen neudělal večer? Normální lidi to tak dělají! Učebnice z tašky ani nevyndávám, jen tam házím rovnou další.
Svačinu ani snídani dělat nebudu, to už bych pak neměl šanci stihnout. Když o pět minut později vybíhám k domu a zamykám, začínám teprve uvažovat, co nemám. Mobil… Ale co,, vždyť mi stejně nikdo nevolá… Mávnu nad tím rukou a pospíchám k zastávce. Mám na to jen čtyři minuty. S taškou na zádech se však v hlubokém sněhu běhat nedá. Silničáři mají jistě jinou práci než protahovat naši malilinkatou bezvýznamnou cestičku. Přesto se snažím co nejvíce si pospíšit. Kdybych tak měl běžky… Ty však teď leží zaprášené na půdě. Letos jsem je ještě nevytáhl.
Mezi šedými mraky se váhavě proplétají první sluneční paprsky. Jen ať svítí. Brzy sníh roztaje a já budu moci jezdit na kole!
Zbytečně jsem se tak hnal. Na zastávku přibíhám přesně dvě minuty před příjezdem autobusu. Začíná mě mrzet, že jsem se pro ten mobil přece jen nevrátil…
Zvolna oddychuji a prohlížím si lidi na zastávce. Mnoho jich znám, Branišov není až zas tak velká vesnice. Mlhavá světla stařičkého autobusu se zvolna přibližují. Má dvě minuty zpoždění! To se doopravdy může stát jenom mně. Konečně odjíždíme. Blikající digitální hodiny vedle řidiče ukazují 7:45. To přeci nemám šanci stihnout! Kývám se ze strany na stranu, snažím se pomoci autobusu v jízdě a donutit ho k vyšší rychlosti. Uvědomuji si, že nemám ani pravítko – to zůstalo ležet na stole v mém pokoji. Rozepínám tašku a přehrabuji se v ní. Je tam dokonalý zmatek, vypadá to však, že mám jinak všechno Myslím, že ať bychom dnes měli jakýkoli předmět, sešit bych na něj měl. Vzal jsem ráno pro jistotu všechny. Podle toho to také vypadá, taška váží alespoň patnáct kilogramů! A to nemám ani svačinu!
Ať se snažím jak chci, do školy přicházím až osm minut po osmé! Mám matikářce říci, že jsem zaspal, nebo bych si měl vymyslet nějakou méně obligátní výmluvu? Řeknu pravdu, tím nemůžu nic zkazit. Profesorka Prokešová si mě naštěstí nijak zvlášť nevšímá. S úlevou si sedám vedle Hanky. Ta se na mě nějak podezřele usmívá. Co se stalo? Že bych zase něco provedl? Mechanicky vypočítávám příklady, myslím však přitom na Hanku. Co se mohlo stát?
Zvoní! Kovová palička na stěně ukončuje první hodinu. Ještě než profesorka odejde, vytahuje Hanka dnešní noviny. Jsou ušmudlané, jako by je mělo v ruce tisíc rukou. Já se však s výrazem naprosto zděšeným dívám na titulní stránku.
ULIČKA – velká revoluce nebo jen zástěrka?
Děti a mládež z celé České republiky se včera začaly ve městech spojovat do větších skupin. Vše pobíhá pomocí internetu nebo mobilních telefonů. Internetový vyhledávač seznam.cz oznámil, že od 6:00 do 18:00 bylo odesláno přes 6 milionů e-mailů. Rapidní nárůst zaznamenali poskytovatelé mobilních sítí. Celkem se poslalo o 300 000 textových zpráv více než v normální pracovní den. Za vším pravděpodobně stojí sdružení s názvem Ulička. Podle vyjádření ČTK jde o humanitární organizaci, která se bude snažit pomáhat znevýhodněným dětem. Financování je zajištěno sběrem recyklovatelných surovin a jinými aktivitami, jak je uveřejněno na internetových stránkách organizace. Ta nabízí na oplátku svým členům možnost účasti v různých soutěžích, kulturní i jiné události. Pokud by se splnila očekávání Uličky, jistě by šlo o největší kulturní revoluci za posledních dvě stě let. Členy Uličky mohou být jen osoby do 18 let včetně. Policie se však domnívá, že jde o umně maskovanou pračku špinavých peněz.
„Nedokážeme vám k tomu říci nic bližšího,“ oznámil včera náměstek policejního presidenta Antonín Pelíšek, „Jsme teprve ve fázi vyšetřování.“
„Tak co tomu říkáš?“ obrací se na mě Hanka. Nedokáži jí odpovědět. Za celý dnešní den jsem si na Martinu ani nevzpomněl. Až teď. Neříkal snad policista už včera, že Ulička vzniká kvůli ní?
„Ty s tím doufám nemáš nic společného,“ otáčím se tázavě na Hanku.
„Jak se to vezme,“ pokrčí rameny, „Včera jsem si sedla k počítači a pustila e-mailovou schránku. Přišlo mi přes dvě stě e-mailů. Víc se jich tam ani nevešlo, takže nevím, kdo všechno mi psal. Ve všech e-mailech však bylo jedno společné. Chtějí, abych řídila Uličku.“
Možná jsem očekával hodně, ale tohle ne. Hanka povede Uličku? Ne že by nebyla schopná, ale v republice je milion děti a vůdcem by měla být právě ona. Alespoň někdo bude šťastný…
„Víš doufám, jaké s tím budeš mít starosti,“ zvedám hlavu od novin.
„Já ještě neřekla ano,“ usmívá se na mě šibalsky, „Mám?“
„Jestli taková organizace vznikne, byl by to úspěch století. Já osobně bych do toho nešel, vím, že bych to nezvládl. Ty na to ale máš!“
„Myslíš?“
„Na devadesát devět procent! Hlavně ale nejdřív zjisti všechno, co se dá!“
„To už jsem udělala. Chvilku mi ale bude trvat, než to seřadím do takové podoby, abych to vůbec sama pochopila.“
„Hlavně si to dobře rozmysli. Pak už nebudeš moct jen tak couvnout.“
„Já bych…“
Co by Hanka ráda, to už se nedozvím. Na chodbě autoritativně drnčí zvonek. Chvíli na to ve dveřích již stojí naše angličtinářka. Ani jsem si neuvědomil, že jsme dnes spojení.
Hanku vyučování vůbec nezajímá! Místo toho si neustále píše nějaké poznámky do bloku. Nepochybně to má co dělat s Uličkou.
Hodiny ubíhají stejně pomalu, jako obvykle, snad ještě o trochu pomaleji. Náhle však zapraská rozhlas. Za ty čtyři roky, co jsem tady, se neozval ani jednou.
„Jan Hájek nechť se neprodleně dostaví do ředitelny, má telefon,“ ozývá se chraplavý hlas sekretářky, „Rychle prosím!“
Zmateně vstávám. Nepřekvapilo to však jen mě, udiveně se tváří všichni včetně paní Dvořákové. Naše třída je naštěstí hned vedle ředitelny. Jakmile opustím místnosti a klepu na bílé dveře, začíná se mi dělat dost špatně. Určitě mi volá mamka, aby mi řekla, že jsem nechal doma telefon a že odpoledne půjdeme nakupovat. To bude zase řečí…
Kancelář je téměř prázdná. Kromě zástupce, který vyplňuje na psacím strojí nějaký formulář, je tam jen sekretářka. Ani nestačím pozdravit a už mi strká do ruky sluchátko.
„H…Hájek, prosím,“ koktám.
„Ahoj, tady ředitelka,“ ozývá se hlas z dětského domova, „Nikde tě nemůžeme sehnat, tvůj mobil je dočasně nedostupný. Martinu našli. Je živá a zdravá!!!“
Stojím u okna v ředitelně se sluchátkem u ucha a odmítám věřit tomu, co sem se právě dozvěděl. Martina žije! To přece vůbec není možné!
„Všechno ti vysvětím, až přijedeš,“ pokračuje.
„Jsem tam asi za hodinu a půl, po češtině, už končíme.“
„Zatím se měj!“
„Nashledanou!“
Pokládám sluchátko na jeho místo. Cítím, jak mi z očí tečou slzy. Mám chuť překonat světový rekord ve skoku do výšky. Nejraději bych jel do Boršova hned!
„Tohle si nezvykej, aby ti někdo volal sem,“ rozčiluje se sekretářka.
„Už se to víckrát nestane. Martina žije!“ usmívám se a vybíhám ven z kanceláře. Staré školní chodby s oprýskanými zdmi se mi rázem zdají krásné jako v nějakém zámku. Je to, jak kdyby mi někdo splnil mě největší přání.
Nikdo nemůže pochopit můj úsměv, když vcházím do třídy. Jestliže ostatní předpokládali úmrtí blízkého příbuzného, musím je zklamat.
Suveréně se vracím na své místo. Vím, že kdybych se pokoušel něco vysvětlit, sám bych nakonec nevěděl, co jsem chtěl říci. Hance však na roh sešitu napíši dvě slova: Martina žije. Překvapeně se na mě podívá. Nevěří mi, ale tomu se není co divit. Sedám na svou židli a utírám si slzy do rukávu. Naděje umírá poslední. A jak se to někdy vyplácí!
Zapisuji poznámky do sešitu, myšlenkami však už mířím do Boršova. Zvonek pro mě tentokráte znamená vysvobození. Nesmím však příliš pospíchat, aby to nevypadalo jako útěk! Přesvědčovat se mohu jak chci, udržet se však nedokáži. O minutu později již vybíhám ze školy. Svět je přece tak krásný!
Váhavě stojím před kovovou branou dětského domova. Několik dětí se venku kouluje. Martina mezi nimi však není. Opírám se o plot a s úsměvem je pozoruji. Nikdo si nezaslouží žít v dětském domově.
Bojím se jít dál. Za celou tu dobu, co chodím, poprvé váhám, zda se nemám otočit a vrátit se. Už ředitelce nevěřím, že Martina žije. Bylo by to až moc hezké. To by se přece mohlo stát jen v pohádce, skutečnost je bohužel naprosto odlišná. Určitě mě sem pozvala proto, že se o mě bojí, abych neprovedl nějakou hloupost, až řekne, že policie našla Martinino tělo. Kolikrát jsem si myslel, že jsem již téměř úplně dospělý. Teprve teď poznávám, jak jsem se mýlil.
Už si mě všimly. Musím vypadat blbě, když tu jen stojím a nejdu dál. Ve škole to vypadalo všechno tak jednoduše. Váhavě zamířím k bílé budově. Zasněžená sněhem vypadá ještě smutněji. Tak do toho. Tiše klepu na známé dveře. Je to jen okamžik. Čekají mě. Ve dveřích však nestojí ředitelka, ale jedna z vychovatelek.
„Tak pojď,“ usmívá se na mě. Pomalu si zouvám boty. Snažím se co nejvíc oddalovat tu chvíli, kdy… Ale nic! Vychovatelka mě vede do prvního patra. Srdce mi bije jako zvon. Byl jsem tu už alespoň dvacetkrát, doteď jsem však neměl možnost se do prvního patra podívat. Zastavujeme se před dalšími dveřmi. Vychovatelka je bez rozmýšlení otevírá. Zůstávám stát jak přimrazený. To je snad zázrak!!! Dostáváme se do velké podkrovní místnosti s poličkami plnými knížek. Střešními okny sem proniká světlo přímo na stolečky uprostřed. Ještě stále se mi zdá jako sen. Ne, je to pravda. U jednoho stolečku sedí asi dvanáctiletá holka. A proti ní… Ty hnědé vlasy bych poznal vždy, nemůže být pochyb. Martina… Ještě si mě nevšimla. Hraje se starší dívkou pexeso.
Vychovatelka mě vede do zadního rohu. U počítače tam sedí paní ředitelka. Ani ona už nevypadá ustaraně.
„Ahoj, jak se máš?“ otáčí se na mě a a zvedá oči. Vychovatelka se mezitím kamsi vytratila. Nejsem vůbec schopen slova. Právě mi smrt vrátila Martinu. V krku mě pálí a mám zároveň chuť brečet radostí. Život je ten největší klenot, jaký na zemi existuje. I kdybyste shromáždili všechno zlato, všechno stříbro a všechno drahé kamení, nekoupíte si za něj ani jeden.
„C…C…Co… s…se …stalo,“ koktám a musím zápolit s každou slabikou.
„Pan Kollár se asi v půl sedmé ráno probral z bezvědomí. Přiznal se policistům ke všemu – i kde je Martina,“ vysvětluje trpělivě ředitelka, „Nebyl pak problém pro ni zajet. Tenkrát, když Martina utekla poprvé, tady byla jeho žena.“
„A… co… co Martině udělal?“
„Martina se nejvíc bojí vody, toho, že se utopí! Odkud to věděl pan Kollár, to nemáme ani ponětí. Jediné co víme, je to, že jeho původním plánem bylo hodit Martinu svázanou do řeky. Jak nám ale řekl, nedokázal to udělat, když se na Martinu jen podíval. Rozhodl se tedy, že ji utopí ve vaně. Aby Martina moc netrpěla, něčím ji uspal. Jenže jí svázal izolepou a ta ve vodě nedrží. Než se tedy vana napustila, Martinu studená voda probudila a izolepu z rukou jednoduše stáhla. Pan Kollár mezitím skočil z mostu.“
„Úplně jsem zklamal, neměl jsem ji panu Kollárovi dávat. Asi za ní už nebudu jezdit.“
„To jsi ale nemohl vědět. Jen se podívej se na Martinu. Vidíš, čím jsi jí pomohl? Nesedí na okně ani si sama v koutku nečte knížku. Hraje pexeso. A na to jsou třeba nejméně dva! Pomohl jsi jí plnohodnotně se začlenit do společnosti.“
„To zvládla sama.“
„K tobě už se teď vrátit nemůže. To její teta nedovolí. Bude ti chybět, viď?“
„Ne. Vím, že je v pořádku a mohu ji kdykoli navštívit.“
„Tak už za ní běž!“
Ještě chvilku se na Martinu jen tak dívám, pak však vyrážím k ní. Kolik toho zažila? Je víc dospělá než já! Hodně štěstí, Martino!
Epilog; Středa 8. Prosince 2004
Už je zase ráno. Není však ani náhodou podobné těm, která jsem zažil v posledním týdnu, přestože venku stále leží sníh. Martina je v bezpečí dětského domova a nemůže se jí už nic stát. Vše se vrací do starých kolejí. I to, že se mi nechce ráno vstávat.
Z kuchyně se ozývá cinkání. Odhazuji peřinu stranou a sedám si na posteli. Venku je zamračeno a brzy bude asi pršet. Kde jsem včera nechal oblečení? Poté, co odvysílali v televizních zprávách Martininu fotku, jsem se s mamkou strašlivě pohádal. Nemělo cenu jí nic vysvětlovat. Ostatně – byla jen otázka času, než se to dozví. Táta se k tomu ani nevyjádřil.
Pomalu vstávám a převlékám se. Mám skvělou náladu, ani nevím proč. Scházím dolů po schodech do kuchyně. Mamka nám dělá snídani i svačinu. Co se stalo? Snažím se jí alespoň trochu pomoci, je to však naprosto zbytečné. Mám ale pocit, že se ke mě chová jinak než včera. Nebo se mi to jen zdá? Mamka neříká nic. Je mi jí trochu líto, vždyť jsem to byl já, kdo jí lhal. Ale copak jsem mohl dělat něco jiného? Ona se přece taky nechovala ke mně a k Martině nejlépe, takže si nemáme co vyčítat.
Do školy už zase jedu autem. Začíná mrholit. To sníh dlouho nevydrží… Hodiny ukazují půl osmé. Dnes jsem ve škole dříve než obvykle. Naše třída je ještě prázdná, kdo by také chodil tak brzy. Sedám si na své místo a vytahuji sešit z matematiky. Včera po mě nikdo nemohl chtít, abych ještě večer něco dělal. Teď mám ale čas a logaritmické rovnice se tak jako tak budu muset jedou naučit! Pomalu se prokousávám řadami nekončících čísel, jako bych studoval nějaké účty. Ani si nevšímám, že do třídy přišla Iva. Sedá si do vedlejší lavice a s úsměvem mi nahlíží přes rameno. Martina by tyhle příklady už měla dávno hotové. Martina… Asi už je teď také ve škole v Boršově. Stýská se mi po ní. Myslel jsem, že se mi uleví, až se vrátí do dětského domova, vždyť tam je doopravdy v bezpečí, má snad i kamarádku! Tak proč bych ji raději viděl zase u sebe? Ale vždyť by to mamka nikdy nedovolila, ani nad tím nepřemýšlej! Tak rozzlobenou jako včera jsem ji ještě nikdy neviděl!
Přichází i Hanka. V rukou opět drží složené noviny, nedokáži však přečíst, co je na titulní stránce. Že by se o Martině psalo i v novinách? To je více než pravděpodobné!
„Jak se máš?“ ptá se ihned a sedá si vedle mě.
„Nic moc, po včerejšku…“ krčím rameny, „A ty?“
Hanka neodpoví, jen ke mně více posune noviny a začíná si připravovat věci na hodinu.
Ulička legalizována
Praha – Včera v podvečerních hodinách se vláda usnesla vzít skupinu s názvem Ulička pod svoji ochranu. Snaží se tím zamezit jakémukoli zneužití této organizace.
„Bylo to jediné možné řešení,“ uvedl včera ministr sociálních věcí, „Jen tak si můžeme pohlídat aktivity této organizace. Státní rozpočet to ročně přijde asi na půl milionu korun, což je banální částka, když si uvědomíme, co je v sázce.“
Ulička se už mezitím chystá k první velké akci. Měl by jí být víkendový celorepublikový turnaj v piškvorkách. Bližší podrobnosti se nám nepodařilo zjistit. Ulička se za jeden den svého působení stala velice dobře a pevně fungujícím systémem. Jen za včerejšek nahlásily sběrné dvory v téměř všech větších městech extrémní nárůst příjmu sběrných surovin, především papíru a skla. Většina z toho bylo přivezena právě dětmi. Ty si tak za včerejšek vydělaly něco málo přes 17 500 korun. Tato částka již byla převedena na účet organizace. S jejím využitím se zatím váhá, existují možnosti pomoci Dětskému domovu v Boršově nad Vltavou nebo Mateřské školce Praha 1.
Dívám se na Hanku dost nechápavě. V novinách se často píší různé nesmyslnosti, tohle mi však připadá příliš přitažené za vlasy.
„Už mi psal někdo z ministerstva e-mail,“ usmívá se na mě Hanka, „Musela jsem poprosit mamku, začíná to na mě být příliš složité. Chtějí po mě nějaké formuláře o příjmu a podobné nezbytnosti.“
Chci jí na to ještě něco říci, v tu chvíli však vchází naše matematikářka. Ani jsem si nevšiml, že zvonilo. Hanka noviny okamžitě strká pod lavici. Profesorka je dnes nějaká smutná, jako by se to však před námi snažila skrýt. Nezkontroluje nám úkol (za což jsem jí nesmírně vděčný) a hodinu dokonce ukončuje ještě před zvoněním.
Hanka začíná s Ivou okamžitě probírat něco ohledně Uličky. Mě přehlížejí, třebaže sedím přesně mezi nimi. Vstávám a sedám si na okenní parapet. Je mi smutno, ani nevím pořádně proč. Venku již prší jako z konve. Sníh pomalu ale jistě mizí ze střech i z chodníků. Jak se asi dneska dostanu do Boršova… Musím Martině koupit nějaký opravdu velký vánoční dárek. Jenže kde na to vzít… Začíná další hodina. Profesorka Dvořáková svým chováním nikterak nevybočuje ze svého rytmu. Ze začátku ihned zkouší látku z předchozí hodiny. K tabuli volá Veroniku. Je dost nervózní. Profesorka ji neustále přerušuje a doplňuje (i když by to Veronika časem řekla sama). Veronika si z toho však naštěstí nic neděla a v klidu pokračuje dál. Nevím, co by mohla ještě říci. Ani v učebnici není ani o řádek víc.
„No, Veroniko,“ zvedá profesorka hlavu od svého notesu, „Co s vámi? Dneska to nebylo nic moc, co myslíte. Říkala jste jen takovou tu omáčku kolem, ale důležitá fakta tady nezazněla. Co s vámi? Necháme to na trojce.“
„Cože?“ neudržím se, „Vždyť řekla téměř všechno!“
Třída je najednou naprosto zticha. Upadnutí špendlíku na zem by bylo slyšet! Dívám se profesorce Dvořákové přímo do očí, nehodlám ustoupit ani o milimetr. Přece jen se mi ta psychologie hodila.
„Ty si snad myslíš, že když o tobě píší v novinách, máš právo zasahovat do mého známkování? Copak si nějaká hvězda?“ Mluví klidně, je však rozzlobená stejně jako včera mamka.
„Ne, to ne,“ snažím se nezvyšovat hlas, „Ale jsem skoro také učitel – i když na moje hodiny chodí děti dobrovolně. Musel jsem ale přečíst tolik knížek, že se mi z toho točí hlava, ale o známkování mám nějaké znalosti. To, co tady Veronika předvedla, rozhodně nebylo na trojku!“
Veronika stojí u tabule, neví, jestli má čekat, nebo jestli si má jít sednout.
„Vždyť ale nic neřekla!“ namítá povýšeně profesorka.
„Řekla všechno, co měla, kdyby jste ji věčně ne-… Není co dodat!“
„Až ti bude tolik, co mně, budeš známkovat, jak uznáš za vhodné. Teď ale Veronika dostává trojku a to je moje poslední slovo.“
Už neříkám nic. Bylo by zbytečné ještě protestovat. Opírám se a začínám se houpat na židli. Alespoň že ostatní ví, že se nemusí bát ohradit proti známce.
Autobus se zvolna kodrcá úzkými silničkami. Stěrače nestíhají odvádět vodu z předního skla. Prší, jak už dlouho ne. Po sněhu již není téměř ani památky. Boršov - Nádraží – konečná zastávka. Prosíme, vystupte.
Přetahuji si přes hlavu kapuci a vyskakuji z autobusu. Dešťové kapky začínají okamžitě bušit do nepromokavé bundy (alespoň doufám nepromokavé!). Klopýtám po asfaltové silnici, na které ještě leží zbytky tajícího sněhu. Proč jsem si jen nevzal deštník… Ocelově šedé nebe je až příliš nízko, téměř se dotýká vrcholků stromů. Konečně se přede mnou objevuje kovová brána. Všude je klid. Ze sněhuláka na zahradě zbylo jen několik zcvrklých koulí.
Zůstávám stát přede dveřmi. Zevnitř se ozývá dětský smích. Usměji se a několikrát zaklepu. Smích utichá a chodbou se ozývají spěšné kroky. Vzápětí se dveře otevírají. Nestojí v nich však ani ředitelka ani žádná z vychovatelek. Ze dveří se na mě zubí kluk se špičatým kouzelnickým kloboukem na hlavě.
„Je, Martí…“ volá a otáčí se za sebe, „Že nevíš kdo přišel?!“
Martí? Že by Martina tak rychle našla kamarády? A proč vlastně ne? Stále ještě stojím venku, z římsy na mě dopadají stále další a další kapky. Kluk si to však zřejmě neuvědomuje.
„Martino, kde jsi,“ zvyšuje hlas. Z prvního patra přichází jedna z vychovatelek. Kde je ale Martina??? Kluk se najednou otáčí a běží chodbou pryč. Konečně mohu dovnitř. Zouvám si boty a bundu nechávám schnout na věšáku.
V tu chvíli se objevuje. Má na sobě stále své oblíbené zelenožluté tričko, to teď je špinavé od plastelíny. Mlčí. Vyčítá mi snad něco? Rozpačitě se usmívám, bojím se však jít dál.
„Pojďte si přece někam sednout,“ vyzývá nás vychovatelka a chytá Martinu za ruku. Jdeme do prvního patra, stejně jako včera. Pod střechou je příjemně teplo, třebaže do oken neustále bubnují dešťové kapky. Sedáme si k jednomu stolku u zdi. Nevím, jak mám začít. Včera jsem si s ní moc nepopovídal, ředitelka mi to nedovolila. Teď mohu, nevím však, co mám říci!
Bůhví odkud se najednou objevuje ředitelka. Velice rozčileně řekne něco vychovatelce a pak mi pokyne, abych šel s ní. Co má zase tohle znamenat… Otáčím se na Martinu. Dívá se mlčky do stolku. Vstávám. Ředitelka mě vede do úplně opačného rohu místnosti.
„Co se děje?“ ptám se zmateně.
„Potřebuji si s tebou promluvit, ještě než budeš s Martinou,“ vysvětluje ředitelka.
„To vidím, ale…“
„Nemusíš se hned rozčilovat. Ještě ne…“
Ředitelčin hlas zní vážně, až znepokojivě vážně.
„Začnu obligátně,“ pokračuje, „Mám pro tebe jednu hodně špatnou a jednu hodně dobrou zprávu. Martina bude mít… nové rodiče. Už se to vyřizuje. Je to solidní rodina, není se čeho bát. Už má navíc devítiletého kluka, takže Martina nebude sama. Je to pro ni to nejlepší, co se mohlo stát. Mnozí z těch, co tady vidíš, jsou tady téměř od svého narození. Martina má ohromné štěstí.
„To byla předpokládám… ta dobrá zpráva.“
„Správně.“
„A ta špatná…?“
„Uvědom si, že adopce je velice náročný a hlavně zdlouhavý proces. Martina se od tebe musí citově odtrhnout.“
„Jestli tomu dobře rozumím, tak… Tak tohle je moje pos…poslední návštěva…“
„Ty‘s to řekl! Je to jediná možnost. Jinak by se Martina do nové rodiny nezačlenila.“
„A co… Co jí mám říci?“
„Je jedno, co jí řekneš. Jen ona tomu musí věřit.“
„Hmmm… Co vůbec dělala. Myslím dneska odpoledne. Má už alespoň nějaké kamarády? Viděl jsem…“
„Tak trochu. Už ji mezi sebe přijali. Opravdového kamaráda má však jediného. Tebe.“
„A proto od ní mám odejít?!“
„Je to doopravdy jediná možnost. Ty ses ptal, co dělala celý den. Byla jsem s ní na návštěvě v nemocnici. Za panem Kollárem.“
„Cože???“
„Seděla u jeho postele přes hodinu. Nevím, o čem si spolu povídali, nechali jsme jí tam sním samotnou. Pan Kollár pak ale zavolal na policii, že chce doplnit svoje doznání. Možná proto se Martina chová teď tak zamlkle!“
„Martina že navštívila toho, kdo se jí pokoušel zabít? To je absurdní, přece…“
„Martina je zvláštní, vždyť to sám víš nejlépe. Nad tím se nesnaž přemýšlet, bylo to její přání, aby si s ním mohla popovídat. Už jsi vymyslel, co ji řekneš?“
„Že se budeme stěhovat, co jiného bych jí mohl říci?“
„Dobře.“
Martina bude brzy mít rodiče jako skoro každé jinédítě. Pro to musím udělat všechno… Všechno… I kdyby to doopravdy mělo být dnes naposledy, co ji vidím! Nezáleží mi na ničem jiném, než aby byla šťastná. A to ona bude… Sice sedí u stolku stále sama, ale je šikovná, ve světě se neztratí. Jak jí mám ale říci, že už ji nikdy neuvidím? Však já to zvládnu… Budu muset… Vždyť dostala ten nejlepší dárek k Vánocům, jaký si jen mohla přát – vlastní rodinu.
Pomalu kráčím k Martině. Každý krok se zdá čím dál těžší. Zvedá hlavu. Zůstávám stát před stolečkem snad deset vteřin, než se odvážím posadit. Cítím se úplně stejně, jako když jsem se k Martině snažil dostat poprvé.
„Pojď ke mně na klín,“ vybízím ji. Konečně se usměje a vstává. Dívá se teď na mě, jak kdybych tu nebyl měsíc. Leží mi na klíně a mazlí se se mnou. Je možné, že ji dnes vidím naposledy? Už jsem se s ní tak sblížil… Vždyť jsem ji ztratil už dvakrát, proč ji musím ztratit ještě potřetí… Teprve v tu chvíli si všímám, že má na zápěstích obvazy. Co jí to jen pan Kollár mohl udělat? Bojím se jí dotknout. Bolí jí to? Určitě. V podvědomí ve mě narůstá vztek, vztek na toho prokletého policistu – na člověka, který se pokoušel Martině ublížit.
„Jak se máš?“ ptám se a snažím se jí lehce pohladit.
„Mirek je moc prima kluk, možná že bychom mohly být kamarádi. Taky k nám dneska přišli dva úplně neznámí lidé a snad hodinu si povídali s paní ředitelkou. A ty?“
„Já musel do školy, vždyť to znáš…“
Mlčíme. Martina se mi dívá přímo do očí. Chytá mě pevně za ruku. Má ji příjemně teplou. Z pod obvazů je cítit nějaká mast. Jak se na mě může ještě usmívat? Nechal jsem ji odjet s panem Kollárem. Ať říká ředitelka cokoli, měl jsem zůstat v autě.
Martina si m smutně prohlíží. Poznala to! Už nemohu déle váhat, musím jí to říci hned teď…!
„Já…“ přemýšlím jak začít, „Jsi moc chytrá holka, takže… Řeknu to takhle. Babička je hrozně nemocná. Je… Bydlí až v Mariánských lázních. Nebudu to prodlužovat… Na příští půlrok se k ní odstěhujeme, protože potřebuje trvalou péči. Nevím, jestli se do Budějovic ještě vůbec někdy vrátím. Odjíždíme už zítra…“
Martina se ani nepohne. Sedí mi na klíně a opírá se o moje rameno. V očích se jí však třpytí drobné slzičky. Najednou mě chytá kolem krku. Snažím se ji utišit, Martina mi však již pláče do mikiny. Hladím ji po vlasech a mám co dělat, abych se také nerozbrečel. Já ji nemohu opustit. Věří mi, má mě ráda. A já ji také…! Její obvaz mě škrábe do krku, já ji však nedokáži odstrčit. Proč jen mám pocit, že ji zrazuji?!
„Tak se tady měj hezky,“ snažím se vstát. Nemá cenu to déle protahovat. Martina se ke mně tiskne a odmítá mě pustit. Neříká nic.
„Martino, jsi přece rozumná holka,“ přesvědčuji ji, „Najdeš si někoho jiného. Podívej, kolik je kolem tebe dětí.“
„Ne, já…“
Co mám dělat? Už je tady jen jediná možnost. Nedokáži najít ale dost odvahy. Ještě chvilku… chviličku… Vždyť já to ale nikdy nedokáži říct!!! Musím! Martina si otírá oči do mojí mikiny. Celá se třese. Můžu jí to udělat? Bude to pro ni hrozná rána. Má mě tak ráda… Můžu jí takhle zradit??? Musím, jinak to nikdy neskončí!
„Nech toho, nedělej mi tady ostudu,“ skoro křičím, „Vždyť já tě vůbec nemám rád, byl jsem s tebou jenom proto, že mi to nařídila ředitelka. Kdyby bylo po mém, zůstala bys celý týden tady v dětském domově! Už musím jít, Hanka na mě čeká!“
Martina se na mě jen nevěřícně dívá a nepatrně kroutí hlavou. Shazuji ji ze své náruče. Rychle znovu nabude rovnováhu, stále však stojí jen několik málo centimetrů ode mě. Natahuje ke mně ruku. Odstrkuji ji, až málem spadne na zem, a spěšně vycházím ven. Ani se neohlédnu. Venku stále prší. Už to nevydržím, schoulím na zem, opřu se o vlhkou zeď dětského domova a začínám také brečet. Dešťové kapky ze padající střechy se odrážejí od mé kapuci. Co jsem to jen udělal? Takhle to ukončit…! Ale co jsem měl dělat jiného? Vždyť existovalo určitě i jiné řešení! Takhle na mě bude vzpomínat jenom ve zlém! Ale přesně tohle ode mě ředitelka očekávala. Nevím, jak dlouho tam jen tak sedím. Hodinu? Možná… Vzpomínám na všechny ty krásné okamžiky, které jsme s Martinou prožili. Utírám si oči a pomalu se vracím zpátky k zastávce. Je konec…
|
|
|
