|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Čtvrtek 2. prosince 2004
Na nočním stolku drnčí budík. Mám pocit, jako bych usnul před několika minutami. Snažím se budík utišit, místo toho ho však na sebe shodím. To už je vzhůru i Ondra. Konečně budík přestává zvonit. Sotva vstávám z postele… Chce se mi ještě tak spát… Náhle si uvědomuji, že musíme do školy. Vyskakuji zpod peřiny a rychle se převlékám. Ondra je už bůhví kde. Za chvilku již dupu dolů po schodech do kuchyně. V lednici není samozřejmě téměř nic, co by se dalo namazat na chleba a ještě to dobře chutnalo. To už se odněkud ozývají i rodiče. Snažím se dělat, jako by se nic nestalo. Nebýt toho, že jsem si vzpomněl na Martinu, na ten včerejšek bych myslet nepřestal.
Hodiny odbíjejí sedmou hodinu. Už musíme vyrazit, za chvíli nám jede autobus. Táta nás však do školy bere autem. Konečně si zapínám mobil. Celou cestu ho sleduji. Proč nezavolají. Proč nezavolají, že Martinu našli? Museli ji přece najít!!! Nic. Mobil je tichý. Stejně tichý, jako sníh kolem. V noci ho napadlo přes dvacet centimetrů. Teplota určitě klesla hluboko pod nulu, jinak by nebyla silnice tak namrzlá.
Co když se ale Martina neobjevila? Má šanci přežít v takové zimě někde venku? Nad tím ani nepřemýšlej. Schovala se určitě někde blízko dětského domova a to už ji určitě našli. Ale proč mi tedy nezavolají? Třeba neznají moje číslo… Ano, to je ono. Zapomněli ho! Buď v klidu, Martina je už určitě v teple.
* * *
Je přesně půl osmé, když vybíhám po hlavních schodech do prvního patra a na konci chodby otvírám dveře třídy. Hanka už sedí na svém obvyklém místě, jinak tu však není nikdo. Jakmile za sebou zavřu dveře, začíná se přehrabovat ve své tašce. Neřekla ani ahoj. Že by se na mě zlobila, že před ní mám taková tajemství?
Sundávám z lavice svoji židli a sedám si na ni. Hanka mi ihned do ruky strká linkovaný papír z nějakého bloku.
„To jsou všechna místa, kde tu tvoji Martinu viděli. Ještě ji přece nenašli…“ říká bez jakéhokoli úvodu.
„Jak… Jak víš, že utekla?“ ptám se překvapeně.
„Říkali to včera ve zprávách. Ale nedali tam fotku.“
„A kdo ji tedy viděl?“
„Já ani nevím… Záleží ti na ní, tak jsem chtěla pomoct. Napsala jsem e-mail nebo sms každému, koho znám. Martinu jsem jim popsala stejně, jako jsi mi ji popsal ty, takže ji nemohou přehlédnout. A ty, co dostali tenhle e-mail nebo sms ho posílají zase dál. Šíří se to jako lavina ještě teď.“
„To‘s vážně udělala?“
„Ty odpovědi samozřejmě chodí na moji adresu, aby se to čirou náhodou nedozvěděl ten, co jí chtěl ublížit…“
„Co na to mám říci?“
„Co třeba díky?“
Usmívá se na mě a podává mi znovu ten papír. Ani nevím, co v Hance mám. Jak ten papír pročítám, zjišťuji, že Martina chvilku potom, co utekla, byla viděna na zastávce ČSAD v Boršově a pak až za pět hodin v Českých Budějovicích na Lannově třídě. Cesta jí přece nemohla trvat tak dlouho. Poslední údaj byl z dnešního rána – to ji někdo viděl v parku Stromovka. Kam asi míří? Má snad ještě nějaké jiné příbuzné?
Jak do třídy přicházejí ostatní studenti, dochází mi, že Martinu hledají nejspíše celé České Budějovice a široké okolí. O Martině se mluví na chodbách a i učitelé se nás ptají, zda ji někdo neviděl. Nikdo však neví, kdo za tím vším stojí. A Hanka se jistě sama neprozradí. Uvědomuji si, že šance na nalezení Martiny ještě živé, se každou minutou snižuje. Takové nadšení a zápal pro věc však nikdo na gymnáziu nepamatoval. I mě přichází několik sms s Martininým popisem a musím uznat, že velice povedeným. Nové zprávy o její pozici však nepřicházejí. Mám pocit, že něco dělám špatně. Určitě mi něco uniklo, ale co?
* * *
Odpoledne se pomalu krátí. Obvykle se na kroužek chemie těším víc než na cokoli jiného. Jenže dnes bych nejraději šel domů a znovu přečetl ta skripta. Hanka mi sice slíbila, že dozví-li se cokoli nového, hned mi o tom podá zprávu. Já však nedokáži jen tak sedět a čekat…
Sedím ve staré učebně v suterénu a připravuji si pomůcky na dnešní pokusy. Nedokáži se však při tom pořádně soustředit a několikrát musím vracet lahve s chemikáliemi, na nichž jsem špatně přečetl cedulku. V hlavě mi straší pořád ta samá myšlenka. Je Martina ještě naživu? Nenašel ji náhodou první ten, kdo ji chtěl zabít? Co by z toho vůbec kdo měl?
Do třídy vstupuje vrátná a vede mi nějakého kluka. Může mu být maximálně 13. V ruce si pohrává s kapesním počítačem.
„Ahoj, matka ho přihlásila teprve dneska, pak si pro něj přijde,“ říká vrátná a rychle odchází. Jakmile se za ní dveře zavřou, chlapec se kolem mě mlčky protáhne a ihned zamíří do první lavice. Ten mi tady ještě chyběl…
Snažím se s ním navázat rozhovor, on však jen mlčky sedí s rukama trucovitě založenýma. Kdyby se bál, nesedl by si přece do první řady. S ním budou problémy.
Do třídy přicházejí postupně i ostatní. S neznámým klukem se okamžitě skamarádí. Ne však pro to, co dělal – nikdo o něm nic neví – má však kapesní počítač a mobil za několik tisíc. To jim stačí.
Konečně můžeme začít. Jako pokaždé jim nejprve dávám takový malý testík z toho, co jsme dělali minule. To je baví.
„Ty se raději dívej k sousedovi, minule jsi tady ještě nebyl,“ říkám neznámému chlapci. Ten však sedí ve své oblíbené pozici se založenýma rukama. Copak se nezajímá o to, co jsme dělali minule? Rychle sbírám vyplněné testy.
Na tabuli je už přesně napsán postup toho, co budeme dnes dělat. Chlapec však svou bednu s chemickými pomůckami ani neotevře.
„Tebe to nebaví?“ ptám se. Začínám z něj být dost nervózní.
„Ne,“ zní suchá odpověď.
„Tak proč ses přihlašoval?“
„Přihlásili mě rodiče. Říkali, že trávím příliš času u počítače.“
„Tvoji rodiče přece nebudou vyhazovat peníze, zkus něco dělat.“
Úplně mě vyvádí z míry. Ještě nikdy jsem tady nikoho takového neměl. Co mám dělat? Snažím se vybavit si, co stálo v těch skriptech. Dítě se snaží vybudovat si pozici ve skupině. Tomuhle se to už podařilo, dostal se na vrchol, ale jenom proto, že má bohaté rodiče a já ho postavil na stejnou úroveň s ostatními. Však počkej!
„Teď mě napadla taková věc…“ říkám najednou. Snažím se, aby to znělo co nejlhostejněji, „Co kdybychom si dnes zkusili vyrobit ohňostroj? Chcete?“ Všichni přikyvují.. Ráznými pohyby mažu tabuli a rychle píšu nové instrukce. Chlapec se už už chystá otevřít svoji krabici.
„To raději ne,“ zarážím ho, „pro tebe je to moc nebezpečné, jsi tady nový a když se bojíš i toho jednoduššího pokusu, co byl před tím, nemůžu si dovolit tě k tomu pustit.“
Chlapec neodpoví. Opře se o opěradlo a začne se houpat. Ostatní se od něj najednou odvracejí. Právě jsem jim řekl, jak jim věřím! Chlapec mě probodává nenávistnými pohledy. Jen tak na něj.
Směs na prskavky je už skoro připravená. Už jen v jedné třecí misce se mísí dusičnan draselný s cukrem.
Chlapec se najednou přestane houpat. Natahuje se přes stůl a z mých desek si bere zadání předchozího pokusu. Tak přece jen se mi vyplatilo přečíst si ta skripta. Nebýt nich, nejspíš by bylo po morálce. Tím, že jsem ho postavil pod ostatní, jsem zničil jeho postavení. A on si to uvědomil. Díky bohatým rodičům je zvyklý na to nejlepší a najednou tohle. S potutelným úsměvem sleduji, jak provádí jednoduchý experiment na důkaz přítomnosti uhlíku.
Konečně můžeme ohňostroje zapálit. Pět minut před koncem hodiny hoří zelenofialovými plameny deset fontánek. Digestoř na stropě nestíhá odvádět vznikající plyny a v učebně se vytváří mlha. Raději tedy ukončuji hodinu, jakmile dohoří poslední fontánka.
Děti se rozcházejí a já jsem opět sám. I ten podivný chlapec už odešel. Uklízím učebnu a pobrukuji si nějakou smutnou melodii, o které ani nevím, odkud ji znám. Z chodby ke mně doléhají tlumené hlasy. Baví se tam o nějakém hledání… Opravdu snad hledají úplně všichni. Ale Martina se snad musela propadnout do země!
Otevírám okna, aby se učebna rychleji vyvětrala. S čerstvým vzduchem dovnitř vítr nafoukává i čerstvě napadlý sníh. Dveře se otevírají a v nich stojí ekonomka. Zase jsem zapomněl, je první čtvrtek v měsíci, budeme se dohadovat bůhví dokdy o rozdělení financí. Musím zavolat mamce, že se zdržím do noci…
* * *
Sníh padá tak hustě, že téměř nevidím na cestu. Poslední autobus mě vysadil v jedenáct hodin. Domů přijdu tři čtvrtě hodiny před půlnocí a to už budou všichni spát. A zítra mám od sedmi…
Kráčím po chodníku a mé stopy ihned zafoukává nový sníh. Stahuji si čepici ještě více do čela. I tak mi je hrozná zima. Jak je asi teď Martině…?
Odemykám branku a konečně vidím náš dům. Je temný, smutný. Všichni šli už doopravdy spát. Na cestě před garáží je kopice sněhu. Když přicházím blíže, vidím nějaký kus látky. Že by mamka v takovém počasí věšela prádlo? To je přece nesmysl! Shýbnu se, abych látku zvedl. Rázem však ztuhnu. Nedokáži se ani pohnout. To, co jsem pokládal za sněhovou kopici, je ve skutečnosti dívčí tělo. Ano, dívčí tělo, pokryté několikacentimetrovou vrstvou napadlého sněhu. Martina! Ano, je to ona. Odhazuji tašku do sněhu a snažím se ji vší silou zvednout. Ruce má studené jak led. Ne, to přece nemůže být pravda. Nemůže být mrtvá! Nesmí…!!! Skláním se nad ní a začínám brečet. Je to jen moje chyba, jenom moje. Proto nechala u bazénu v dětském domově lísteček, říkala tím, kam půjde. Proč mi to jen nedošlo, jak jsem mohl být takový hlupák? A teď už je pozdě. Zavolám záchranku. Třeba jí ještě pomůžou. Ale počkat. Já jsem ale… Klekám si vedle ní a tisknu ji ledovou ruku. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Snažím se nahmatat tep. Buch… Buch… Buch… Je silný a pravidelný. Ona žije! Žije!!! Strhávám ze sebe bundu a házím ji přes Martinu. No tak, probuď se!!! Opatrně s ní třesu. Konečně otevírá oči a sedá si. Oblečení na ní je úplně promrzlé, brání jí v pohybu. Nejraději bych ji v tu chvíli objal. A co mi brání? Samotnému je mi však zima. Zvedám Martinu do náručí a otevírám dveře do domu. Okamžitě zakopnu o čísi boty, bojím se však rozsvítit. Klopýtám po schodech do svého pokoje. Teprve tam si sundávám boty a rozsvěcím světlo. Martina se na mě dívá vylekanýma očima, které září na její bledé tváři. Nejeví však žádné známky podchlazení. Chci jí sundat boty, abych ji mohl uložit do postele. Ona však má na nohou jen zmrzlé ponožky, tvrdé jak kámen.
Opatrně usadím Martinu do křesla. Nedokážu si ani uvědomit, co dělám. Automaticky vytahuji ze skříně svoje oblečení. Martina se musí převléknout! Čaj, ano, to je ono! Sbíhám po schodech dolů. O pár vteřin později jsem opět ve svém pokoj; ale s hrnkem a rychlovarnou konvicí. Martina na sobě má už moje pyžamo. Zatímco se vaří voda, dávám jí pod paži teploměr. Musím zavolat záchranku…
V konvici se už vaří voda. Rychle zalévám sáček čaje a přidávám citron. Martina mi mezitím podává zpátky teploměr. Rtuť se zastavila na 36,5°C. Jak to mohla přežít v tak dobrém stavu? Nemá ani zvýšenou teplotu… Vypije hrneček horkého čaje skoro celý najednou. Bez jakéhokoli přesvědčování se nechá uložit do postele. Přehodím přes ni peřinu a ještě deku. Je ještě celá vystrašená. Usíná téměř okamžitě. Přitom mi neřekla ani slovo.
Vtom si uvědomuji, že moje taška leží ještě stále venku ve sněhu. Mám v ní i mobil! Musím přece zavolat do dětského domova, mají určitě o Martinu stejný strach jako já.
Taška už téměř také zapadala. Shazuji z ní sníh a rychle se vracím do svého pokoje. Sedám si do křesla a vytáčím číslo. Telefon však jen vyzvání. Tak už to tam zvedněte!!!
„Dětský domov Boršov nad Vltavou, prosím,“ ozve se rozespalý hlas. Nedokáži rozeznat, kdo to mluví.
„Tady je Honza, Honza Hájek, Martina je u mě,“ vysvětluji kvapem.
„Okamžik…“
„Honzo?“ to už se v telefonu ozývá dobře známý hlas paní ředitelky.
„Jo, jsem to já. Martina přišla až za mnou. Je dost vystrašená, ale jinak je ve vynikajícím stavu. Už usnula.“
„Díky bohu… Už jsem si doopravdy myslela… No nic. Teď mě dobře poslouchej. To, že Martina šla za tebou, je jasné znamení, to snad chápeš. Věří ti víc než komukoli jinému. Než policie najde tu ženu, musí zůstat u tebe! Tenhle telefon je odposlouchávaný, takže policie už všechno ví. Budou vás hlídat na každém kroku, ale vy si toho ani nevšimnete.“
„To ji mám vzít zítra do gymnázia?“
„Klidně, hlavně ať je s tebou.“
„S tím učitelé nebudou souhlasit…“
„To už zařídíme my. Takže pamatuj! Ať se děje co se děje, hlavně ať je Martina neustále s tebou. V kolik hodin zítra končíte?“
„ V půl druhé, ale ještě jdu na oběd.“
„Dobře, takže v půl třetí se budete hlásit na policejní stanici na Mariánském náměstí. Já tam přijdu také. Kdyby se do té doby dělo cokoli podivného, ihned mi zavolej. Rozumíš? Okamžitě! Hodně štěstí a dobrou noc!“
„Nashledanou…“
Zavěšuji a vracím mobil na noční stolek. Martina spí klidně, stočená o klubíčka. Css… Jak tohle asi vysvětlím mamce a taťkovi? Neví o mých cestách do Boršova ani ň!
Ještě chvíli se dívám, jak Martina pravidelně oddechuje, pak však také usínám – v křesle, tak jak jsem.
Pátek 3. prosince 2004
Na to, že jsem šel spát jen těsně před půlnocí, jsem se vyspal docela dobře. Budík, sotvaže začal zvonit, byl umlčen. Martina může ještě spát, vždyť je teprve šest hodin. Ohlížím se rozespale na svoji postel. Je nádherně ustlaná. V tu chvíli jsem na nohou. Možná, že je krásně ustlaná, ale je prázdná!!! Přece Martina zase neutekla… Ne! Sbíhám po schodech dolů a je mi jedno, jaký dělám rámus. Venku už nesněží. Nikde však nejsou vidět ani žádné stopy.
Z kuchyně se ozývá tiché cinkání. Mamka se asi rozhodla, že nám zase jednou udělá snídani. Třeba něco viděla. Stejně jí to budu muset říci – dříve nebo později, to už je jedno.
Už tišeji kráčím po studených dlaždicích do kuchyně. U linky však stojí Martina. Maže právě chleby máslem. Tak jsem si oddychl, že neutekla, že si zprvu ani neuvědomuji, co dělá. Snažím se jí nůž vzít, drží ho však pevně. Co když si něco udělá?
„Nech toho, já to udělám, jo?“ říkám vlídně.
„Co dělám špatně?“ otočí se na mě a v očích se jí opět zalesknou drobné slzičky.
„Nic, jenom… Jenom jsem starší, tak bych to měl přece dělat já.“
Dívá se na mě naprosto nechápavě.
„Když jsem doma neudělala snídani, potrestali mě,“ říká téměř šeptem. Jako by se za to styděla.
„Chtěla bys se mnou jít dneska do školy? Alespoň uvidíš, o čem se jednou budeš učit.“
Nepatrně se pousměje. Snídani však připravuje sama dál. Nedělá si nic z toho, že tu stojí bosa na studených dlaždicích jen v pyžamu, které je jí přinejmenším o pět čísel větší. Bojím se jí ten nůž vzít, je stále tak vystrašená. Opírám se o stěnu a čekám. Snídáme společně v kuchyni. Nikdo z nás nepromluví. Martina naskládá nádobí do myčky, teprve pak jdeme nahoru. Martinino oblečení jsem včera přehodil přes topení, stále je však vlhké. Vytahuji z šatníku náhradní oblečení a pomáhám jí se převléknout. Nespouštím však oči z hodin. Ještě nemám chuť mamce nic vysvětlovat, musíme vyrazit dřív, než se probudí.
Máme necelých deset minut. Vytahuji ze skříně ještě jednu zimní bundu s kapucí. Martina tu svoji nechala v dětském domově. I boty jí půjčuji svoje. Jsou jí velké, ale lepší bohužel nemám. Když vycházíme ven, chytne mě Martina za ruku a už ji odmítne pustit. Konečně mám možnost začít o všem jasně přemýšlet. Proč šla Martina zrovna za mnou? Jak vůbec ví, kde bydlím? Mám se jí na to zeptat? Ne… ještě ne. Mohl bych ji vystrašit. Martina se ostražitě rozhlíží kolem sebe. Je ještě tma, nedohlédne dál než k nejbližší lampě pouličního osvětlení. Tak rád bych se jí zeptal na tolik věcí. Ale je to rozumné? Stále mě drží pevně za ruku. Já už nevím, co mám dělat.
Jdeme pomalu. Sníh nám tiše praská pod nohama. Oba mlčíme. Jakmile vstupujeme na vozovku, oběma nám podklouznou nohy. Jen tak tak že nespadneme. Silnice přes noc namrzla ještě víc než včera. Jen kousek před námi jde velice pomalu nějaká babička. Brzy ji doháníme. Asi bych si jí ani nevšiml, kdyby…
„Nechtěla byste s těmi taškami pomoci?“ zeptá se Martina. Hlas se jí trošičku třese.
„Jsi moc hodná děvenko,“ usmívá se stará paní, „ale zastávka je už jen kousek.“ Martina se k ní přesto naklání a jednu tašku od ní bere. Co se v jejím životě mohlo stát? Proč se snaží tolika lidem pomáhat?
* * *
Autobus je poloprázdný. Martina sedí vedle mě a drží mě stále za ruku. Vlastně ji ještě nepustila. Dívá se z okna, jako by hledala nějaké nebezpečí ve tmě kolem. Stále si ještě neuvědomuji, co se děje. Je jasné, že se můj život radikálně změní. Vlastně se už změnil, když jsem Martinu poprvé uviděl. Než se však najde ta žena, co jí chtěla ublížit, zůstane u nás! Problém bude jen vysvětlit to rodičům…
Autobus zastavuje „U Zelené ratolesti“. Do školy zbývá ještě půl kilometru pěšky. Martina od té příhody s taškami neřekla ani slovo. Z nějakého okna zamňouká kočka. Martina sebou trhne a přitiskne se ke mně ještě víc.
Připadám si jako ve snu. Ještě před týdnem jsem netušil, co je tahle holka zač. Teď tu spolu jdeme po temném břehu slepého ramene Malše tak, jako bychom se znali měsíce. Co o sobě vůbec víme? Bojím se Martiny na cokoli zeptat. Proč jen neznám nějakého psychologa? Kolik starostí bych si tím mohl ušetřit? Když přišla Martina právě ke mně, považuji teď za svoji povinnost pomoci jí se vším, s čím bude třeba – a hlavně vyrovnat se se smrtí rodičů a jejím novém postavením. Mám na to však dost sil? Už jednou jsem takovou psychickou zátěž neunesl (to když mi do chemického kroužku začala chodit dívka na invalidním vozíku). Snažím se pomoci, ale nakonec se sám sesypu… Proč jen se do toho pouštím? Nebylo by jednodušší říci, že na to nemám a aby si Martinu odvezli? Můžu to udělat? Vkládá do mě veškerou svou důvěru a na tom teprve staví všechno ostatní… Nemám právo ji zklamat. Tenkrát, když jsem ji viděl poprvé, seděla na okně a nejevila jakékoli známky snahy něco udělat. Kolikrát se od té doby usmála? Ne, nemám právo ji opustit! Jestliže si vybrala mě, budiž. Vynaložím veškerou svou sílu, abych jí dokázal, že se ve mně nezmýlila. To slibuji!
Obzor se už jasní, když vstupujeme těžkými počmáranými dveřmi do velké šedé budovy na Senovážném náměstí. Uvědomuji si, že jsem zapomněl vzít Martině přezůvky, snad tam budou alespoň tenisky na tělocvik… Sláva! Ještě že mám všude takový nepořádek.
„Věříš v Boha?“ zeptá se Martina bez jakéhokoli úvodu, když vcházíme do šaten. Čekal jsem od ní všemožné otázky, na tuhle jsem však připraven nebyl. Co na ni mám odpovědět? V Boha nevěřím, ale jak je to s ní? Možná má ještě nějakou oporu. Co když jí ji vezmu?
„Existuje něco mezi nebem a zemí, ale jestli je to Bůh…“ krčím rameny a pomáhám jí zout si boty. Martina už zase mlčí. Teprve když vyjdeme ze šatny, postaví se naráz přede mě.
„Když jsem usnula před tvým domem, viděla jsem bílou postavu zahalenou v mlze. Z té mlhy zářily tisíce hvězdiček. Skláněla se nade mnou. Byl to Bůh?“
Dívá se mi zpříma do očí. Její tvář v tu chvíli vůbec nepřipomíná vystrašené dítě. Je vážná a smutná. Jako by stála před velkým tajemstvím. Sleduji ji a nevím, co mám říci. Nějaké vysvětlení však podat musím. Ale jaké… Je to jako stát nad bezednou studnou. Stačí do ní jednou spadnout a cesta zpátky už není nikdy možná.
Kleknu si před ní a spojím jí ruce. Celá se třese.
„Martino… Je jedno, co si myslím já, co si myslí prezident nebo papež… Důležité je, jak se na to díváš ty. Zkus se zaposlouchat sama do sebe. Když je ti smutno, povídá si s tebou takový tichý hlásek. Co říká teď?“
„Říká, že… Ne. Asi… Asi se mi to jen zdálo, ale… Nedokážu zapomenout na tu bílou tvář bez úst.“
„Byla to jen noční můra, pojď…“
Snažím se, aby to znělo co nejpřesvědčivěji. Mám však pocit, že stejnou postavu jsem už také jednou viděl. Přejela mi po zádech husí kůže. Teď však o tom nebudu přemýšlet.
Martina se mě opět chytne za ruku. Na schodech potkáváme Kristýnu – studentku z naší třídy. Neskrývá úžas nad tím, koho vedu do školy. Podle toho popisu, co šel po mobilech i přes internet, ji musel poznat každý. Teď však nikomu nebudu nic vysvětlovat.
Ve třídě je rušno. Zbývá jen několik minut do začátku hodiny, takže většina lavic je už obsazena svými obvyklými studenty. Ještě že sedím sám… Náš příchod do školy vyvolává doslova explozi překvapujících otázek. Začínám pochybovat, zda bylo rozumné Martinu do školy vůbec brát. Sama nezná nikoho, ji však znají všichni. A to jenom díky Hance!!!
Do třídy vchází profesorka Jakešová. Nejspíše se skutečně dozvěděla vše s předstihem, protože se na Martinu jen mile usmívá. Kdyby to by kdokoli jiný, nejspíše by ho ode mě poslala pryč – neustále mám ve škole nějaké problémy, proto také sedím sám. Abych nemohl vyrušovat.
Podám Martině papír a tužku. Dvě hodiny by se tady nudila, ať si tedy alespoň kreslí. Já se snažím neusnout nad výkladem o podmiňovacím způsobu. Na to jsme předevčírem psali písemku. Vždycky jsem si říkal, že by bylo lepší látku nejprve vysvětlit. Jinak je však profesorka Jakešová k nezaplacení. Celou dvouhodinovku se mě na nic nezeptá. Nejspíš tuší, že mám hlavu plnou jiných starostí. Konečně zvoní.
Musíme nyní přejít do naší kmenové třídy. Vstáváme a balíme si věci. Martina pečlivě složí svůj papír. Když se na něj chci podívat, uhýbá. Co na něm může být tak důležitého, že to nechce ukázat ani mně?
Vycházíme ze třídy. Martina si bezděky hraje se srdíčkem na krku. Od koho asi je? Když mě teď drží za ruku, nechce se mi o tom přemýšlet. Jak jdeme chodbou, studenti se zastavují a otáčejí se za námi. Není pochyb, že Martinu poznávají. Bojím se, aby se nelekla náhlého zájmu o ni. Ona se však drží těsně mě a okolí si nevšímá. Je uzavřená sama do sebe. Jako by si vybavila nějaký otřesný zážitek. Nevnímá hluk, studenty, nikoho. Kdyby mě nedržela za ruku, myslel bych si, že si nevšímá ani mě. Bojí se snad školy? Měl bych asi zavolat ředitelce a zeptat se jí na to.
Na další hodinu je už celá třída pohromadě. Jak mám Hance vysvětlit, že chci sedět s Martinou a ne s ní? Martina však už sedí na její židli. V tu chvíli se Hanka objevuje ve dveřích. Dívá se na nás a kupodivu se usmívá. Sedím nehnutě a čekám, až se mě na to zeptá. Hanka si však beze slova sedá do lavice za námi.
„Tušila jsem to,“ směje se a ukazuje na Martinu, „Od rána mi chodí esemesky, že je Martina ve škole. Včera jsem navíc seděla nad mapou a spojila všechny body, kde se objevila. Došlo mi, že míří k tobě. Chvilku po půlnoci jsem se ti snažila dovolat, ale ty‘s to nebral. Chtěla jsem ti to říci až dneska.“
„Šli jsem spát chvilku před půlnocí.“
„Prý je tady policie. Na chodbě jsem viděla několik neznámých lidí.“
„Asi ano. Včera mi ředitelka dětského domova řekla, že nás budou sledovat na každém kroku.“
„Ale proč Martina nic neříká?“
Dřív, než ji stačím zastavit, už je u Martiny. Ta se však na ni dívá téměř s panickým strachem a tiskne se ke mně jak k velkému plyšovému medvědovi. Hanka si to konečně uvědomí a vrací se na své místo. Mně nic nevyčítá, neví však, co si o tom má myslet. Martina se ještě celá chvěje. Uvědomuji si, že jí ve škole museli dělat hrozné věci, jen tak si dokáži vysvětlit, proč se tak bojí nových lidí.
Zvoní na hodinu matematiky. Ani profesorka Prokešová není překvapená novým žákem (či spíše žákyní) ve třídě. Nejeví však o něj sebemenší zájem. Zato zbytek třídy po nás neustále pokukuje a na matematiku se nesoustředí.
Profesorka píše na tabuli nějakou složitou exponenciální rovnici, aby získala čas na zápis do třídnice. Martina najednou stiskne ruce k sobě a ukazuje na papíry. Proč nic neřekne? Chce ještě něco kreslit? Z jejích očí nedokáži nic vyčíst. Mlčky jí podávám papír a tužku, přes rameno však sleduji co bude kreslit. Martina však místo linek opisuje zadání z tabule a příklad začíná hned řešit. Dělá matematické operace, které jsme se učili sotva před týdnem.
Zaujatě ji sleduji a úplně zapomínám sám příklad počítat. Martina dvakrát podtrhne výsledky a odloží tužku. Rychle se vracím do svého sešitu a sám se pokouším příklad vyřešit. Zarážím se však už u druhého řádku. Když konečně dostávám nějaký výsledek, zjišťuji, že je naprosto stejný, jako má Martina.
Mlčky ukazuji na podtržený výsledek. Martina se na mě jen nechápavě otočí. Kde se naučila takhle počítat? To se přece na základní škole neučí!!! A už vůbec ne na prvním stupni! Měla by se snad učit, kolik je 6x5 a ne jak vypočítat 4x+9!
Hodina pomalu ubývá a Martina vypočítává každý příklad – i ten, který nevychází nikomu jinému ve třídě. Profesorka se však o tom nedozví.
V dalších hodinách si už Martiny žádný učitel nevšímá. Tedy skoro žádný… Bojím se, co na to řekne profesorka Dvořáková – naše češtinářka. Otevírají se dveře a ona vchází do třídy. S ní přicházejí i problémy. I ona se nejspíše dozvěděla něco o Martině – mluví se o ní tak jako tak všude. Od začátku hodiny z ní však nespustí oči.
„Myslím, že není dobrý nápad, aby duševně nemocné dítě sedělo vedle největšího uličníka ve třídě. Ty, sedni si k Lence, bude mít na tebe lepší vliv,“ říká. Mám chuť vyskočit a něco jí udělat. Martina přece není žádné duševně nemocné dítě. A i kdyby bylo, co ji to napadlo před ní takhle mluvit. Ty knížky o psychologii to jasně říkají. Copak je blbá?
„Martina zůstane u mě,“ protestuji možná až moc nahlas.
„Jestli sis toho nevšiml, tak já jsem tady učitelka.“
„Jo, jinak byste se nad nás tak nevyvyšovala. Doufám, že vás tím neurazím, ale Martina se nikam stěhovat nebude. Klidně mohu odejít, omluvenku na jednu hodinu si seženu! A mimochodem, jsem taky učitel, i když ne tady, ale v Domě dětí určitě!“
Asi jsem to trochu přehnal. Profesorka se na mě rozlíceně dívá. Jsem už smířený s tím, že z příští písemky dostanu špatnou známku. Za to to stálo. Nemohu porušit slib, který jsem dal ředitelce dětského domova. Já za Martinu zodpovídám, nikdo jiný. Ta se teď usmívá od ucha k uchu a očíčka jí jiskří. Co jsem zase udělal? Poprvé vidím Martinu takhle se smát. To, co dělám není dozajista zbytečné. Ukazuji jí, že se může na někoho plně spolehnout! Teď už se jí budu moci zeptat na všechno! Profesorka Dvořáková se raději vrací k romantismu v českých zemích a zbytek hodiny se mi vyhýbá pohledem.
Poslední hodina nám odpadá. Po obědě se mlčky loučím s Hankou. Mám přes jednu hodinu času, abych s Martinou někam šel a zeptal se jí na všechno, co mi do té chvíle leželo v hlavě. V parku Na Sadech si sedáme na jednu z laviček. Je studená, ale nám to nevadí. Park připomíná nějaký tajemný lesík pohádky, jak je teď zapadlý sněhem.
„Martino,“ začínám, „Teď mě pořádně poslouchej. Za chvíli půjdeme na policii a ty jim tam řekneš všechno, co se stalo předtím, než jsi utekla z dětského domova.“
Martina mlčí, jen se na mě neustále dívá. Proč mám jen pocit, že mi dokáže číst myšlenky… Mám chuť vstát a jít pryč. Musím však pokračovat: „Nechceš to říci nejdříve mně?“
„A co?“ otáčí se na mě. Je klidná, to je dobře.
„Kdo byla ta žena, co za tebou přišla?“
„Já ji neznám.“
„A jak vypadala?“
Martina z kapsy vytahuje pečlivě složený papír a podává mi ho. Je to ten, na který si kreslila při němčině. Když ho rozložím, uvidím portrét ženy okolo pětatřiceti let, avšak s hlubokými vráskami. Ačkoli to byla jen dětská kresba, obličej metal blesky zlosti. Tak ta se snažila Martině ublížit! Opatrně papír znovu skládám a vracím ho Martině.
„Jak jsi vůbec věděla, kde bydlím?“ ptám se znova, tentokrát o dost opatrněji.
„To bylo hrozně jednoduché,“ otočí se na mě s lehkým úsměvem.
„Jak to?“
„V té tašce, co jsi do dětského domova přivezl, jsem našla účet z potravin v Branišově.“
„Ale jak jsi našla náš dům?“
„Ředitelka mi řekla, že se jmenuješ Honza. Honza Hájek. Hájkovi jsou v Branišově jediní..“
Martina se se mnou baví už naprosto normálně. Nebojí se, mluví nahlas a odpovídá na všechny moje otázky. Nepatrně se usmívá, ale dívá se někam za mě. Teoreticky bych se jí teď mohl zeptat na všechno, na co bych chtěl. Nechci však zbytečně riskovat. Pomalu se mi daří rozebírat bariery mezi mnou a Martinou. Proč to kazit?
Hodina, kterou jsme měli navíc, uplynula jako voda. Už musíme jít. Martina jen nerada vstává. Chytí mě za ruku – nikoli však křečovitě jako předtím, ale volně, stejně, jako mě drží Hanka. Se mnou se očividně cítí bezpečně. Kdo může chtít takové malé holce ublížit? Co mohla udělat nebo co ví? Jsem si jistý, že přede mnou má nějaké tajemství. Vím, že kdybych se jí na to zeptal, dozajista by mi na to odpověděla. Jenže na co se mám zeptat???
Jdeme pomalu ke křižovatce. Mezi těžkými mraky konečně prosvítá slunce. Na přechodu už stojí hlouček lidí. Brzy tedy musí naskočit zelená. Stojíme za nějakým postarším pánem s dlouhou bílou holí. Nijak si ho nevšímám, jsem ponořen do vlastních myšlenek a svých starostí mám až až. Martina však náhle pouští moji ruku. V tu chvíli se rozsvítí na semaforu zelená. Martina muže jemně uchopí za loket a celou cestu přes silnici ho drží a pomáhá mu. Jakmile je muž na druhé straně a Martina ho pouští, začíná se ozývat pravidelné ťukání – to naráží jeho bílá hůl do asfaltu. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že ten muž, který stál ještě před chvilkou kousek ode mě, je slepý. Martina pomohla dalšímu člověku. Ona vidí víc než my. Vidí, kde je třeba přiložit ruku k dílu. Nutili ji k tomu snad rodiče?
Policejní stanice na nás shlíží s těžkou sochou Spravedlnosti. I ta je však pod sněhem. Jen aby viděla na nás. Vcházíme dovnitř. Neuděláme ani tři kroky a už nás zastavuje vrátný. Když mu řekneme, co bychom potřebovali, vede nás po schodech do druhého patra. Vypadá to tu jako ve vězení. Nějaký obrázek na stěně nebo květiny za oknem by jistě neudělaly žádnou škodu.
Vrátný ukazuje na dveře nějaké kanceláře na konci chodby, sám se však vrací dolů. Kráčíme druhým patrem a z kanceláří po obou stranách se ozývají tlumené hlasy. Jsme sami. Připadám si, jako bych dělal něco zakázaného, když klepu na bílé dveře se jmenovkou „kapitán Malinovský“. Martina se mě teď drží tak pevně, jak jen je to možné. Co se jí asi teď honí hlavou? Dveře se otevírají a v nich stojí nějaký muž v saku. Než stačím otevřít pusu, zve nás dál. Ocitáme se v bílé kanceláři. Všude jsou rozházené samé papíry. Mezi nimi se téměř ztrácí drobná postava ředitelky dětského domova. Jakmile vstoupíme, usměje se na nás. Martina se na okamžik zarazí. Se sklopenýma očima se posadí na židli proti ní. Celá se třese, ani na okamžik nepouští moji ruku. Ani já nejsem zrovna nejklidnější. Je to poprvé, co jsem na policejní stanici a navíc o tom rodiče neví ani ň. Policista (kdo jiný by mohl ten muž v saku být) odhrnuje ze stolu hromadu papírů a opře se o něj. Dlouho se dívá na Martinu i na mě, nic však neříká. Čeká, až zvedne sama oči. Martina najednou pouští moji ruku a pohled policistovi opětuje. Najednou je úplně klidná. Ten strážník musí mít psychologii v malíčku.
Ředitelka se na mě nenápadně otočí a pokyne mi, abych šel stranou. Opatrně vstávám. Martina se v tu chvíli zděšeně otáčí.
„Hned jsem zpátky,“ šeptám, „Slibuji!“
Martina se trochu uklidní a otočí se zpátky na policistu. Ředitelka mě vede dveřmi do vedlejší místnosti. Tmavým oknem na Martinu vidíme.
„Tak jak to jde?“ ptá se ředitelka, jako by mě chtěla pozvat na kávu.
„Docela dobře. Martina mi už věří. Řekla mi i, kdo jí chtěl ublížit,“ říkám a vytahuji z kapsy Martinin obrázek. Vzal jsem jí ho, když jsme vstávali z lavičky.
„To by odpovídalo. Také jsme dělali takový portrét, ale Martina umí kreslit lépe než my… Ale já to myslela jinak. Co dělala celý den?“
„Jak jste už zjistili vy. Od rána se snaží pomáhat, ať je to kdokoli. Vždy a všude. A pak jí taky jde výborně matematika. Zvládá látku, s kterou máme i my problémy.“
„Podívej se na tohle, je to policejní složka. Martina má už zápis v rejstříku.“
Ředitelka vytahuje z tašky hnědé desky. Když je otevírám, tají se mi dech. Proč mi všichni tolik věří? Proč mě do toho všeho zasvěcují? Co mohu zjistit já? Je mi šestnáct, sotva se sám se sebou vypořádávám, natož abych musel řešit ještě jiné problémy. Přesně proto však jezdím do Boršova. Ne, dokud budu moci pomoct, tak se o to budu také snažit!!! Rychle projíždím očima po řádkách. Tady to je. Stýkala se prý s tibetským mnichem, obviněna z narušování veřejné bezpečnosti poté, co střílela do stromu z luku. Tenkrát jí bylo sedm let. Cože? Co je tam dál… Ve škole průměrná, nejspíše šikanována.
„Co to má znamenat? Ve škole ji neměli rádi?“ zvedám oči. Šikana bohužel není na školách nic nového, ale Martina…
„Ve škole jí vysloveně dělali naschvály,“ vysvětluje ochotně ředitelka, „Věděli, že se nemůže bránit. Nikdy nikoho neuhodila, nežalovala, zkrátka nic.“
„Tak proč jí to dělali?“
„Právě proto. Byla vůči nim bezmocná, ukazovali jí, jak jsou silní. To je běžné…“
„A co jí vůbec dělali?“
„O tom se také hodně mluvilo, ale do tisku se to naneštěstí nedostalo. Nebyly o tom totiž žádné důkazy. Od tělocvikářky však víme, že pár kluků od ní ze třídy nalilo Martině do bot a do tepláků sádru a drželi ji u zdi tak dlouho, dokud to důkladně neztvrdlo. A pak ji tam tak nechali. Martina se samozřejmě nemohla vůbec hýbat. Tělocvikářka věděla, kdo to udělal, protože pár kluků bylo od sádry. Martina však neustále tvrdila, že si to udělala sama. A tak to bylo ve škole stále.“
Otáčím se tmavým oknem do vedlejší místnosti. Neslyšíme, o čem se tam baví. Martina však má opět skloněnou hlavu.
„Měla vůbec nějaké kamarády?“ ptám se skoro zoufale.
„Ne, žádného. Možná si to nahrazovala tím, že si psala deník. Ten ale končí ve chvíli, kdy přišla k nám do dětského domova. Přesto toho tam je napsáno mnohem víc, než řekla komukoli žijícímu. A taky… Vypadá to, že byla zneužívaná. Nevyslovuje se o tom jasně, ale leccos se dá odvodit.“
„Cože?!!! Zneužívaná?“
„Bohužel to tak vypadá. A to není ještě to nejhorší. Svým vlastním otcem.“
„Kvůli… Kvůli tomu tu ale nejsem, že ne.“
„Ne, v tom máš pravdu. Řeknu ti ale jedno. Smrt Martininých rodičů nebyla nehoda. Technici z policie zjistili, že auto mělo něco s brzdami. Znáš to přece z televizních seriálů, neříkej, že se na ně nedíváš. Takže Martině hrozí doopravdy nebezpečí!!! Proto musí zůstat s tebou, dokud nezjistíme všechno, co se dá a nechytíme pachatele. My nesmíme dál ohrožovat její psychiku. Neřekla nám o tom nic, protože sama o tom nic neví. Vytvořila si vlastní vzpomínky, ve kterých není nic, co by bylo proti jejímu přesvědčení. Když o tom však budeme mluvit, může si vzpomenout. A co my víme, co to s ní udělá?“
„Ale…“
„Slibuji, že tobě ani nikomu jinému nebude hrozit žádné nebezpečí. Budete neustále pod dohledem policie, kdyby se něco dělo, okamžitě zasáhne.“
„Jenomže vy pořád počítáte s tím, že u mě Martina zůstane. Jo, je to pro ni to nejlepší a nejbezpečnější. Ale moji rodiče to nedovolí.“
„Mám s nimi promluvit?“
„Ne! Oni o mých cestách do Boršova neví vůbec nic. Nesmí to být tolik překvapení najednou. Raději jim zavolám sám. Můžu odtud?“
„Samozřejmě.“
Prsty se mi třesou, když vyťukávám číslo na mamku. Nebude souhlasit… Ale vždyť už je mi šestnáct! Nejsem už žádné malé dítě.
„Hájková, prosím,“ ozývá se ze sluchátka.
„Ahoj mami, tady Honza,“ říkám dost nahlas, „Hele, potřeboval bych, aby u nás mohla být přes víkend jedna holka.“
„To snad nemyslíš vážně.“
„Je to moc důležité, nemůžu ti všechno říci, alespoň ne teď! Je jí jedenáct. Prosím.“
„V žádném případě.“
„Hele, je mi doopravdy líto, že to musím říci takhle na rovinu, ale Martina u nás přes víkend jednoduše zůstane. Klidně mi vynadej, zakaž mi televizi, já nevím co. Tady nejde o mě, jde o ni!“
„Tak proč mi voláš?“
Mamka rozzlobeně pokládá sluchátko. To jsem tomu zase dal. Jestli ještě byla nějaká šance, že by mi mamka dovolila vzít Martinu k nám, právě jsem ji promarnil. Zavolám ji ještě jednou. Musí mi to přece dovolit!!!
„Co chceš?“ vyjíždí na mě okamžitě mamka.
„Promiň… Promiň, že jsem na tebe předtím tak křičel a byl drzý,“ omlouvám se, „ale já bych doopravdy byl moc rád, kdyby u nás mohla Martina zůstat. Prosím…“
„My si to spolu vyřídíme doma!“
„A Martina?“
„Kdybych ti řekla ne, stejně bys ji k nám vzal. Ale jen přes víkend, ani o den déle!“
Mamka zavěsila dřív, než jsem stihl poděkovat. Konečně si mohu oddechnout. Zvládl jsem to! Martina je alespoň na chvilku v bezpečí! Ředitelka se na mě usmívá. Pochopila, jak to dopadlo.
„Tohle si vezmi také,“ říká a podává mi zmačkaný sešit..
„Co to je,“ ptám se a nechápavě si sešit prohlížím. Mám z těch několika papírů podivný pocit. Tuším, že to není jen nějaká bezvýznamná knížka.
„Martinin deník,“ říká bůhvíproč potichu ředitelka, „Vysvětlí ti to víc, než dokážu já…“
„Vy jste ho už četla?“
„Bohužel…“
„Co tím myslíte?“
„To pochopíš, až si to přečteš! A už se mě prosím na nic neptej. Zavezu vás, kam budete potřebovat.“
„Nejdříve do Boršova. Martina ke mně přišla bez bundy a jen v ponožkách. Půjčil jsem jí svoje oblečení, ale všechno je jí moc velké. A pak ještě do obchodu, dneska musím uvařit večeři já a nemám nic nakoupeno.“
„Bez problémů, jsem tady autem. Svezu vás. Jsem tak ráda, že bude Martina s tebou.“
„To já taky. Pořád si nedokážu dost dobře představit, že by jí chtěl někdo ublížit. Vždyť ještě nemůže chápat, jak tenhle podivný svět funguje.“
„Až si přečteš její deník, budeš mluvit jinak. Stýkala se s nějakým tibetským mnichem, vždyť jsi to četl ve spisu, a ten ji naučil víc, než mi dokážeme vůbec pochopit. Proto pomáhá ostatním, protože ví, že od toho tady je – to je jedna z myšlenek buddhismu.“
„Buddhismu?“
„Filosofie světa, tak ho nazývá! Proto jsem ještě víc ráda, že bude alespoň přes víkend s tebou. Dávej na ni hlavně pozor! Je v ní víc, než se na první pohled zdá. Hlavně se před ní nezmiňuj o rodičích, ona ještě neví, že byli zavražděni! A ani se to nemusí dozvědět.“
„Chápu… Byla to… nehoda.“
„Správně. Teď se vrátíme k ní, už musí každou chvilkou skončit. Jasně jsem jim řekla, že Martina je ještě malá a nezvládla by dlouhý výslech. A stejně jim toho moc neřekne. Musíme je trochu popohnat. Pojď!“
Posuvnými dveřmi se vracíme zpátky. Martina se na mě radostně ohlédne a vyskočí ze židle. Běží ke mně. Policista jí v tom ani nebrání. Martina se ke mně přitiskne a chytne mě kolem krku. Copak si myslela, že bych odešel?
„Už to tady jenom podepiš a můžete jít,“ podává nám policista papír. Martina chytne rychle propisku a aniž by si přečetla, co podepisuje, píše úhledným písmem do zápatí svoje jméno.
„Jestli potřebujete někam odvézt…“ nabízí se policista, ředitelka ho však přeruší: „To je v pořádku, mám tady vlastní auto. Přesto děkuji.“
„Já také. A stále platí kód D9.“
„Já vím.“
„Nashledanou.“
„Nashledanou.“
Loučíme se a vycházíme na chodbu. Připadá mi teď ještě méně útulnější než předtím. Vedu Martinu za ruku. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak šťastnou, ale…
Před policejní stanicí stojí stará škodovka. Ředitelka odemyká dveře. Sedám si s Martinou na zadní sedadla. Očíčka jí září jak malé reflektory.
„Teď tedy pojedeme do Boršova, a pak kam?“ ptá se ředitelka, „Asi do Kauflandu, je to nejblíže.“ Martina se zarazí a trochu vyděšeně se na nás dívá. Najednou není v její tváři ani stopa po bývalé radosti. Co se stalo? Řekli jsme snad něco špatně?
Rozjíždíme se. Ředitelka je víc než dobrý řidič. Ačkoli je silnice celá namrzlá, automobil drží pevně na kolech. Já však mám jiné starosti. Od té doby, co jsme nastoupili, ze mě Martina nespouští oči. Dívá se mi přímo do tváře a já už tuším, že ji někde uvnitř hlodá nějaká palčivá otázka.
Vyjíždíme z Budějovic. Najednou se jí po tváři začínají kutálet slzy jak hrachy. Chytám ji kolem ramen a vytahuji z kapsy kapesník.
„Proč… Proč… Proč mě… nechceš?“ vzlyká a mokrá očka otírá do mé mikiny.
„Jak jsi na to přišla?“ ptám se překvapeně, „Mám tě moc rád!“
„Lžeš! To říkají všichni!“ Najednou je na mě rozzlobená.
„Ne, říkám pravdu. Přísahám! Nevyměnil bych tě za nic na světě…“ Vzpomínám si na Hanku. O tom ale Martina vědět nemusí.
„Tak… Tak proč? Proč… proč mě vezete zpátky do domova?“
Konečně mi všechno dochází. Martina si myslí, že ji tam už necháme. Jsem to ale trouba, že mi to trvalo tak dlouho!!!
„Martino, teď mě chviličku poslouchej. Chvilku můžeš zůstat u nás. Jenže všechny tvoje věci jsou v Boršově. Ty jsi za mnou tak spěchala, že sis nevzala ani boty ani žádného plyšáka.“
Martina zůstává zaraženě sedět. Veškerá zlost na mě se vytrácí. Dokonce se i trochu usmívá. Opírá se mi o rameno a zavírá oči. Chudinka malá… Bojí se, že ji opustím. Ale brzy se tak stane… Mamka řekla do konce víkendu, ne déle. Ale co pak??? Vrátí se do Boršova? Určitě, kam jinam by šla.
* * *
Konečně zastavujeme u kovové tepané brány. Martina mi stále ještě spí na rameni.
„Zůstaň tady s ní, já dojdu pro její věci,“ říká ředitelka a mizí ve dveřích. Dívám se na spící Martinu a cítím podivnou radost. O čem se jí asi zdá? Jistě o něčem moc hezkém, jinak by se tak neusmívala. Je jak kočka, která se choulí v teple u mámy. Cítí se tam v bezpečí. Co o ní ještě nevím? Vypadá tak bezbranně, ale jak je tomu ve skutečnosti? Mám obrovskou chuť vytáhnout z tašky její deník. Vím však moc dobře, co by se stalo, kdyby mě uviděla, jak ho čtu. Zítra nemusíme jít do školy, takže budu mít dost času ho přečíst, až bude Martina spát v posteli.
Dveře se znovu otevírají. To se vrací ředitelka. I jí musí na Martině nesmírně záležet, když nás vozí po městě místo aby se starala o ostatní děti. Možná je však chce jen chránit před tím, kdo chtěl ublížit Martině.
Znovu vyjíždíme. Je už čtvrt na šest. Mamka s taťkou jsou naštěstí na nějaké vernisáži, takže zase přijdou pozdě. Nemusím tedy domů nijak zvlášť pospíchat.
Krajina leží pod sněhem jak pod teplou bílou peřinou. Slunce pomalu zapadá a jeho rudé večerní paprsky se od závějí odrážejí jak od zrcadla. Všude je klid. Jen auta křižují hlučně silnice. Ani ptáček nezazpívá, žádná srnka nehledá své mladé. Všichni jsou již v teple svých pelíšků. Tak co tady děláme my? Brzy bude tma.
Uháníme po silnici přímo do Českých Budějovic. Nemluvíme. Martina se usmívá a stále mi ještě spí na rameni. Chtěl bych jí pohladit po vlasech, bojím se však, že bych ji probudil. Raději se dívám z okna. Když zastavujeme na parkovišti u Kauflandu, je už úplná tma. Martina se o mě stále opírá. Opatrně ji zvedám a položím na sedadlo. Jakmile ji však pouštím, okamžitě otevírá oči.
„Jsem hned zpátky, musím jenom něco koupit, spi klidně dál,“ šeptám.
„Proč nemůžu jít s tebou?“ ptá se též šeptem.
„Chtěla bys?“
Jen přikývne. Proč jen neřekne nahlas, co chce? Podívám se na ředitelku. Když přikývne, natáhnu k Martině ruku a pomáhám jí vstát.
„Jděte sami, já zůstanu v autě,“ říká ředitelka a vytahuje z tašky nějaké formuláře.
„Tak pojď,“ pokynu Martině a společně se vydáváme k hlavnímu vchodu. Potřebuji jen koprovou omáčku a houskový knedlík, nebudeme tedy ani potřebovat košík. Neustále očima kontroluji Martinu. Nedrží mě sice za ruku, naštěstí se však drží blízko mě. Mám pocit, jako by ještě nikdy nebyla v supermarketu. Se zářícíma očima si prohlíží regály plné sladkostí.
„Jestli chceš, tak si něco vyber,“ vybízím ji. Peněz mám dost. Martina se na chviličku zarazí, pak však zmizí v jedné z postranních uliček. Co asi přinese? Raději tu na ni počkám. Když se o chviličku později vrací, drží v ruce malilinkatou čokoládu jen o málo větší než poštovní známka. Má možnost vybrat si cokoli a ona přinese čokoládu za pár korun! Nepozorovaně beru ještě jednu velkou čokoládu a míříme k pokladně.
* * *
„Tak se mějte hezky,“ loučí se s námi paní ředitelka, když zastavujeme u našeho domu, „Kdyby se něco dělo, tady máš číslo na můj mobil. Zavolej, i kdyby sis myslel, že je to jen ptákovina a nemá žádný význam. Ano? V neděli se domluvíme, co dál.“
„Nashledanou.“
„Ahoj.“
Vystupujeme a ředitelka odjíždí. Je už úplná tma, ani na hodinky nevidím. Sněhu přes den trochu ubylo, přesto ho je dost, aby se na něm dalo klouzat. V našem domě se už svítí. Mamka s taťkou však ještě nepřijeli, garáž je prázdná. Martina se jako by mimoděk dívá do míst, kde jsem ji včera našel. Raději rychle odemykám dveře.
Doma je jen Ondra. Sedí u stolu v kuchyni a něco píše. Ani si nás nevšimne, když projdeme jen kousek od něj. Vedu Martinu přímo do svého pokoje. Jde už jistě, nebojí se. Přes topení je stále přehozeno její žlutozelené tričko. Je už suché. Musí mít pro Martinu obrovský význam, protože se do něj hned převléká. Možná je to však také proto, že jí není o pět čísel větší. Pak se postaví ke zdi a čeká, až uklidím všechny věci.
„Martino, počkej teď tady,“ obracím se na ni, „Klidně si pusť počítač nebo si čti knížky, to je mi jedno. Já ale musím udělat dneska večeři.“
„Proč ti nemůžu pomoci?“ ptá se. Zní to však spíše jako prosba. Chce jít se mnou, ale proč? Co jí na to mám říci? Přece jí to nemůžu odmítnout! Nechávám se přemluvit. Jedinou starost mi dělá bráška. Jak asi bude reagovat? Vždyť o Martině neví!!!
Martina nadšeně vyskakuje a bere igelitový pytlík s nákupem. Co jí na tom dělá takovou radost? Dal bych cokoli za to, kdybych nemusel jednou v pátek vařit… Martina se na to však očividně těší. Běží po schodech dolů. Snažím se ji zastavit, je však mrštná jak kočka. Musím přece Ondrovi něco říci! Co si pomyslí, když do kuchyně najednou vběhne nějaká cizí holka? Pozdě! Martina vbíhá do kuchyně o vteřinu dříve. Ondra však nevypadá vůbec překvapeně.
„Ondro, tohle… tohle je Martina,“ koktám, „Zůstane tady přes víkend.“
„Já vím, přišla sem včera v noci, já ji viděl,“ říká naprosto klidně.
„Cože?“
Viděl jsem, jak ji vedeš do svého pokoje. Myslel jsem, že je to jen sen. Zdálo se mi to nemožné.“
„Tak tohle je můj bráška,“ otáčím se zpátky k Martině. Ta už však drží v ruce hrnec.
„Já mám dělat večeři,“ zarážím ji, „Ty si jdi raději odpočinout.“
„Nepotřebuji,“ odporuje potichu, „Promiň… Už jdu…“
„Počkej, proč se omlouváš?
„Měla jsem jít pryč, když jsi mi to řekl a já to nedělala!“
„Martino,“ klekám si před ni, „Já ti nemůžu rozkazovat, co máš nebo nemáš dělat. Jestli tady chceš zůstat a pomáhat mi s vařením, zůstaň tady. Ale nedělej to prosím sama, vždyť ti je teprve devět.“
„Deset.“
„Dobře, ale stejně jsi o šest let mladší než já. A navíc jsi tady jenom jako host!“
„Já bych ale chtěla vařit. Doma jsem musela…“
Martina se málem dává znovu do pláče. Ondra vstává a rychle odchází. Ví, že teď tady překáží. Sedám si na židli a beru od Martiny hrnec.
„Proč… Proč jsi na mě tak hodnej?“ vzlyká.
„Protože jsi malá šikovná holka, které chce někdo ublížit,“ říkám a roztahuji ruce, „pojď ke mně.“
Martina si mi sedá na klín. Je to zvláštní pocit.
„Mně ale nikdo ublížit nechtěl,“ dívá se a mě a utírá si oči do rukávu.
„Tenkrát v Boršově…“ začínám, sám se však umlčím.
„Ne, ta žena by mi neublížila, kdybych jí dala svůj řetízek.“
Bere do ruky srdíčko a na dlani si ho prohlíží.
„Tak proč jsi jí ho nedala?“ divím se.
„Když mi ho táta dal, řekl, že ho nesmím nikdy nikomu jinému dát, než jemu a mámě.“
„Oba dva jsou už ale… Už ho po tobě nebudou chtít.“
Martina mlčí. Sedí mi na klíně a dívá se ven z okna.
„Půjdeme vařit?“ otáčí se na mě a rychle vyskakuje.
„Jo, jo…“ vstávám také. Martinu chtěli zabít kvůli řetízku?! Ale proč? Co všechno může takový šperk znamenat a co může způsobit? Martina se obrací a rozmíchává omáčku ve studené vodě. Zase je smutná, řekla něco, na co se snažila zapomenout.
* * *
Ve dveřích zarachotí klíče.
„Prosím tě, jdi do mého pokoje, ať tě zatím mamka nevidí,“ říkám.
Martina se otáčí a bez odmlouvání vybíhá po schodech. Večeře je už skoro hotová, čekám jen, až budou uvařená vajíčka. Martina do omáčky přidala smetanu a citron, takže chutná „jako od maminky“. Jak se předsíní rozléhají duté kroky, začínám se bát. Co mi na to mamka řekne? Říkala, že si to se mnou doma vyřídí! Ale co, tak mi vynadá a možná taky něco zakáže, ale já udělal správnou věc.
Mamka prochází kuchyní, aniž by se na mě jenom podívala. Tak ať mi už něco řekne. Cokoli! To čekání je strašné. I táta se o tom dozvěděl. Ten to však bere normálně. Přijde ke mně a pochválí koprovou omáčku. Nechci ho provokovat, neříkám že ji dělala Martina.
Vajíčka jsou už natvrdo a tak rychle všechno servíruji na pět talířů.
„Večeře,“ volám a tři talíře odnáším na stůl. To už se mamka objevuje ve dveřích.
„Ty s námi nebudeš jíst?“ pořád je pěkně nabroušená.
„Raději ne, jenom bych tady překážel,“ odmítám a beru z linky dva talíře.
„To máš tedy pravdu! Jen jdi!“
Vysloveně mě vyhazuje!!! Neváhám ani chviličku a rychlými kroky vycházím z kuchyně a po schodech do patra. Z mého pokoje se ozývá téměř neslyšitelný šramot. Nedokáži sám otevřít dveře, mám v obou rukou talíře. Několikrát do dveří udeřím loktem. Šramot ustává a dveře se pomalu otevírají. V nich stojí Martina. Nejprve mám pocit, jako bych byl v cizím pokoji. Je to však on. Martina tady mohla být nanejvýš čtvrt hodiny sama, těch patnáct minut však využila způsobem, který by mě ani ve snu nenapadl. V celém pokoji bylo do puntíku uklizeno! Chvíli se na Martinu jen nechápavě dívám. Proč? Proč se stará o ostatní místo o sebe? Sedáme si k psacímu stolu vedle sebe a začínáme jíst.
„Tak dobře neumí koprovku ani mamka,“ chválím ji.
„Vždyť jsi ji vařil ty, já ti jen trochu pomohla,“ sklopí oči Martina.
„Trošku pomohla?! Já jen dělal to, co jsi mi řekla.“
„To je jen úhel pohledu.“
„Cože?“
„Díváš se na to z materiálního hlediska. Musíš se dívat spíše na sebe. Kdyby‘s mi nevěřil, nikdy bys nedělal, co jsem ti říkala!“
Sedím a hledím na ni s otevřenou pusou. Má pocit, jako by vedle mě neseděla desetiletá holka, ale někdo mnohem starší než já. Už se nemohu dočkat, až usne a já se budu moci podívat do deníku. Je však teprve něco před sedmou.
„Co se stalo?“ ptá se Martina. Příliš dlouho jsem se na ni jen mlčky díval, není divu, že jí to je nápadné.
„Ne, nic. Jenom přemýšlím o tom, cos‘ mi řekla.“
„Promiň, já to tak nemyslela.“
„Neomlouvej se pořád. Zvlášť když máš pravdu. Nechceš mi o sobě něco říci?“
„A co?“
„To je úplně jedno. Já ti pak povím o sobě.“
„Ale co bych měla říkat, máš můj deník, tam si všechno přečteš.“
„Cože??? Jak o tom víš?“
„Poznala jsem to. Ty ale nechceš, abych to věděla, neměla jsem nic říkat, promiň!“
„Máš pravdu. Bojím se tě zeptat na spoustu věcí, takže když mi dneska dala ředitelka domova tvůj deník…“
„Ty se bojíš? Proč?“
„Nebojím se tebe. Bojím se toho, že když se tě na to zeptám, ztratím tě. Teď, když jsme kamarádi…“
„A co Hanka? Nikdy nezavrhuj staré přátele.“
„Já vím, ale Hanka se o sebe dokáže postarat.“
„Já ne? Myslíš, že…“
„Tak jinak. Hanka má mámu i tátu.“
„A já mám tebe.“
Zamrazilo mě v zádech. Co to zase povídá? Dojídám a sedám si na postel. Martina je stále u stolu. Co mám říci? Sklápím oči, aby Martina nepoznala, na co myslím. V tu chvíli zapípá mobil. Přišla mi nějaká sms. Jak jsem za ni vděčný…
AHOJ HONZO. NECHTEL BYS S NAMI ZITRA JET NA KRAMOLIN NA VECERNI LYZOVANI? AUTOBUS ODJIZDI V 15:15. CIM VIC NAS BUDE TIM LIP. VERONIKA.
Ohlédnu se na Martinu. Potřebovala by se dostat do nějaké party. Ve třídě se o ni všichni zajímali, takže by to neměl být problém. Jen jestli mi to mamka dovolí…
„Můžu odnést talíře?“ zeptá se najednou Martina potichu.
„To je dobré, já to udělám. Stejně musím mamce něco říct,“ říkám a rychle se zvedám.
Hlavu mám skloněnou, aby mi Martina neviděla do očí. Beru oba talíře a rychle scházím dolů do kuchyně. Mamka tam však není. Všichni jsou v obýváku a dívají se na zprávy. Uklízím talíře do myčky. V tu chvíli (jako na zavolanou) přináší již prázdné talíře i mamka.
„Ta holka, co utekla z domova… Už ji prý našli,“ sděluje mi, „docela hezká, tu kdyby sis přivedl, neřekla bych ani slovo.“
„Jenže já ji doopravdy…“ uvědomuji si, co právě chci říci. Musel bych musel říci úplně všechno o svých cestách do Boršova, „…neznám.“
„Takové štěstí ty nikdy mít nebudeš…“
„Mami…? Já vím, že jsem se dneska nechoval zrovna nejlépe, ale… Mohl bych zítra jet na lyže?“
„A s kým? Táta má práce až nad hlavu.“
„Psala mi jedna kamarádka od nás ze školy. Pojede víc lidí.“
„Jeď si kam chceš, já ti v tom přece nebudu bránit.“
„A mohla by si Martina půjčit tvoje lyže?“
„Ať si je klidně vezme, já na nich stejně nikdy nepojedu… Martina... Jak se jmenuje dál?“
„Dvořáková.“ Je to první jméno, které mě napadá.
„Už jsem si říkala. Z dětského domova totiž utekla taky Martina. Ale Vodičková.“
„Takže můžeme jet?“
„Jo, alespoň se tady nebudeš plést.“
„Díky.“
Rychle se obracím a vracím se zpátky do svého pokoje. Jsem až překvapen, jak hladce mi to prošlo. Znovu mě v pokoji čeká překvapení, snad ještě větší než předtím. Martina stojí u okna. Je však již oblečená a má na sobě teplou zimní bundu. Když se na mě otočí, má červené ubrečené oči.
„Tak…já jdu…“ šeptá.
„Ale kam? Kam bys chodila?“ nechápu.
„Šel jsi za mamkou, abyste mě odvezli zpátky do Boršova.“
„Copak ty by ses tam chtěla vrátit? Proč bychom to dělali?“
„Protože jsem mluvila špatně o Hance.“
Sedám si na postel, tentokrát však z Martiny nespouštím oči. Před pár minutami mi připomínala dospělou ženu, teď však přede mou stojí oopět malá ustrašená holka. Opatrně k ní natahuji ruku. Váhá, pak si však sedá vedle mě. Chytám ji kolem ramen a hladím po vlasech. Je zmatená, neříká však nic.
„Já ale nechci, abys odjela,“ šeptám.
„Tak proč jsi šel za mamkou?“ ptá se a otírá si oči do rukávu.
„Šel jsem se zeptat, jestli nás pustí zítra na lyže. Veronika psala, že pár lidí od nás ze třídy jede zítra na Kramolín.“
„Já…Já ale nemůžu, nemám lyže. A navíc na nich neumím, nestála jsem na nich už alespoň čtyři roky.“
„Půjčíš si mamčiny a my tě to na nich zase naučíme, ničeho se neboj.“
„Nezlobíš se na mě?“
„Proč bych měl?“
„Chtěl jsi o mně něco vědět, tak se ptej…“
„Neříkej nic, jestli nechceš…“
„Ne, máš pravdu, vůbec nic o mně nevíš…“
„Chtěl bych doopravdy vědět jen jednu věc. Ptala ses mě, jestli věřím v Boha. Já ti odpověděl, ale…“
„Já věřím v boha všech lidí.“
„Hospodina?“
„To je jen jedna z jeho tváří.“
„Jak to myslíš?“
„Nevěřím, že by existovalo víc bohů.“
„A co třeba Alláh?“
„Další z jeho tváří.“
„Tak teď to nechápu už vůbec!“
„Na světě je jen jediný bůh. Křesťanům se zjevil jako Hospodin a dal jim svoje učení. Pak šel za Muslimy a objevil se jako Alláh. Viděl, že ti by se původním učením neřídili, a tak vytvořil nové, které vyhovovalo přesně té skupině lidí. A tak to šlo pořád dál.“
„Ale Korán a Bible jsou úplně o něčem jiném!“
„Nejsou. Nesmíš se soustředit na obsah ani na věrohodnost. Za vším hledej symboliku života. Obě dvě knihy pak říkají to samé. Zlepšuj svět a pomáhej ostatním. Jen když budou šťastní ostatní, budeš šťastný i ty. Pak už je jen na člověku, jestli to pochopí na první nebo poslední stránce.“
„Odkud toho tolik víš?“ žasnu. Všechno co říká, má svoji logiku! Větší logiku, než kterou jsem slyšel na náboženství nebo na etice. Co by tomu asi řekli učitelé? Martina není obyčejná holka. Veškerá energie, která z ní vyzařuje, pramení právě z této jednoduché myšlenky – pomáhej ostatním a budeš sám šťastný.
„Kde ses to všechno naučila,“ ptám se znovu.
„Tajně jsem chodila k Tašimu. Naučil mě pohybovat se tiše jako kočka, bránit se nepříteli i porozumět chování zvířat. Naučil mě všechno, co ví sám.“
„Kdo je to Taši?“
„Tibetský mnich. Chodila jsem za ním tajně, když si táta přivedl nějakou holku.“
„Cože?“
„Každý čtvrtek k tátovi přišla nějaká holka, tak jsem zmizela. Když jsem se pak vrátila, ta holka už byla většinou pryč.“
„Martino… Ani nevím, co ti na to mám říci. Jsi malá, ale víš toho víc než jakýkoli člověk, kterého jsem kdy potkal. Nikdy jsem v Boha nevěřil. Asi jsi mě přesvědčila.“
Otáčím se na ni a očekávám reakci. Martina má však oči zavřené. Usnula mi na rameni. Hladím ji po vlasech a pokládám na postel. Klidně si vedle ní sedám. Začínám chápat, proč ji děti ve škole neměli rády. Vypadala jako ostatní, chovala se však naprosto odlišně. Normou se vždy stává to, čím se řídí většina – ať je to správně nebo ne. Ona tu normu překročila. Positivním směrem, přesto však překročila.
Dívám se na ni a dál o ní přemýšlím. V tu chvíli začne zvonit mobil. Rychle ho zvedám, nechci, aby Martinu probudil.
„Ahoj Honzo, Martina už spí, ne?“ ozývá se okamžitě hlas ředitelky. Zní nervózně, až se začínám bát.
„Ano,“ přikyvuji, „právě usnula.“
„Teď mě dobře poslouchej. To lyžování je báječný nápad, Martina se musí dostat…“
„Jak o tom víte?“
„Ehm… Martina má v mikině malý mikrofon a GPS vysílačku, kdyby náhodou znovu utekla.“
„Takže slyšíte všechno, co si říkáme?“
„To je teď jedno. Nesmíš Martinu ani na chvilku nechat samotnou!“
„Proč? Něco jí hrozí?“
„Tím si nejsme jisti.“
„Vy… Vy jste mi neřekli všechno, že?“
„Chceš to doopravdy slyšet?“
„Chci jen vědět, na čem jsem!“
„Po té havárii, při které zemřeli oba rodiče Martiny, prohledala policie zahradu jejich domu. Dělá se to tak běžně.“
„No a?“
„Našli tam tři mrtvá těla asi třináctiletých dívek.“
„C…C…Cože?“
„Martině hrozí nebezpečí. Nevíme zatím vůbec nic o tom, kdo nebo proč je zavraždil. Ale já se hlavně bojím, aby se něco nestalo i někomu v Boršově. Kdybys něco potřeboval, klidně zavolej. A dávejte na sebe hlavně pozor! Dobrou noc!“
„Dobrou…“
Zavěšuji a vracím telefon zpátky na stolek. Proč jsem to jen zvedal? Lepší žít v nevědomosti, než se dozvědět to, co mi právě řekla ředitelka. Unaveně si sedám do křesla. Martina leží pod peřinou a nenápadně se usmívá. Proč by ji někdo chtěl ublížit? A co ví o těch třech dívkách? Nemůžu se jí na to ani zeptat, mohl bych ji vylekat. Tak co mám dělat? Jen tak klidně sedět a čekat, až ji někdo zabije?
Dveře se téměř neslyšně otevírají a dovnitř vstupuje bráška. Je už v pyžamu. Naznačím mu, aby byl potichu a ukazuji na postel. Sedáme si spolu na koberec.
„Jak se jmenuje?“ ptá se šeptem.
„Martina. Myslím, že Vodičková, ale nejsem si tím jistý,“ odpovídám. Těší mě Ondrův zájem o ni. Mamka ani taťka se nepřišli ani podívat, koho jsem si to domů přivedl.
„O kolik je mladší než já?“ otáčí se na mě znovu bráška.
„O tři, je jí deset.“
„Vypadá mladší.“
„Možná, ale mluví o věcech, nad kterými jsme my ještě ani nezačali uvažovat, že existují!“
„Ty ji máš doopravdy rád, co?“
„Proč myslíš?“
„Celou dobu se na ni tak díváš, jako by ses o ni bál.“
„Já se ale doopravdy bojím. Ji chtěl někdo zabít a na zahradě jejího domu se už tři mrtvé dívky našli! Ještě ani nezjistili, kdo to je.“
„Myslíš, že to má s Martinou něco společného?“
„Bohužel jsem si tím téměř jistý. Martina nosí na krku takové malé srdíčko. Sama neví, co v něm je, protože jí ho dal otec a zakázal ho pustit z ruky.“
„Co myslíš, že v něm je?“
„Nevím, opravdu nevím. A sám se to ani nebudu pokoušet zjistit. Martina mi věří víc než komukoli jinému. Nechci ji tím ztratit.“
„Neodpověděl´s mi na otázku, jestli ji máš rád…“
„Mám… Ale spíš jako mladší sestru. Není to jako s Hankou…“
Sám už nevím, co si myslím. Co si o mě však myslí Martina? Zadívám se z okna. Po vzdálené silnici projíždí osamělé auto. Všude už je tma. Přesto vidím černý obrys nějakého vozidla před naším domem. Hlídají nás na každém kroku. A to je dobře. Jen aby se to nedozvěděla mamka…
Ondra sedí mlčky vedle mě. Chce mi něco říct. Martina by určitě poznala co, ale já ne. Nakonec se otáčí a vychází mlčky ven z pokoje. Hodiny ukazují deset hodin. Už taky půjdu spát… Ne však v křesle, vytáhnu si spacák. Tiše otevírám zásuvku pod postelí. Je v ní naskládáno spousta věcí, které se často nepoužívají, mimo jiné i spacák. Karimatku se bojím vyndat, protože na ní leží kovové zvonečky. Dozajista bych tím Martinu probudil. Usínám tedy na koberci v modrém spacím pytli vedle postele, v které spí Martina.
|
|
|
