Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 6.11.
Liběna
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Návrat holubů - část 4 z kolekce Návrat holubů
Autor: zkoumi (Občasný) - publikováno 5.6.2008 (16:43:13)
další>
 Neděle 5. prosince 2004

Něco mě šimrá na tváři. Pomalu otevírám oči. Venku je ještě tma. To, co mě probudilo, je cíp peřiny, která spadla z Martininy postele. Ještě trochu ospale vylézám ze spacáku. Chvíli jen tak stojím a dívám se na Martinu. Je na posteli schoulená do klubíčka. Na tvářích má ještě stopy po slzách. Copak zase brečela? Proč? Rychle sbírám peřinu ze země a přehazuji ji opatrně přes ni. Už se mi nechce vůbec spát, sedám si do křesla. Stále se mi však vybavuje včerejší scéna. Teprve když se začnu převlékat, všímám si talíře se snídaní. Zmateně se otáčím na Martinu. Ta však očividně spí. Nepochybuji o tom, že ji dělala ona, na domácí skřítky nevěřím. Copak ona už vstávala?
Klekám si vedle její postele, hned se však zase zvedám. Nevím proč, začínám se jí však bát. Bere si na sebe příliš velkou zodpovědnost. Jak včera správně podotkla Veronika – zatímco ostatní stáli a koukali, ona… Ne, už nad tím nesmím přemýšlet.
Opatrně si sedám na postel. Martina se ani nepohne, přesto mám pocit, jako by věděla, že jsem vedle ní. Několikrát silně zakašle. Natahuji ruku a hladím ji po jejích dlouhých vlasech. Znovu zakašle. Ještě více ji zabaluji do teplé peřiny. Vstávám, musím jí jít udělat teplý čaj.
Všichni ještě spí. V kuchyni někdo nechal včera pootevřené okno, táhne z něj ledový ranní vzduch. Rychle okno zavírám a pouštím topení. Stejně bude chvíli trvat, než bude v kuchyni zase teplo… Voda v konvici se už vaří. Nalévám čaj do termosky a rychle se vracím zpátky do pokoje. Martina už sedí na posteli s rukama složenýma do klína se dívá mlčky před sebe. Ani se nepohne, když vstoupím. Jen sedí a mlčí. Vypadá úplně stejně, jako když jsem ji viděl poprvé. Co mám dělat? A co se vůbec stalo?
Obcházím Martinu velkým obloukem a blížím se k ní podél zdi. Už jen tři metry… dva… jeden… Martina se stále ještě ani nepohnula. Teď, když je vzhůru, se už neodvažuji sednout si na postel, natož pak ji hladit. Zůstávám stát opřen o zeď. Čekám… Nic jiného mi ani nezbývá. Martina se na mě najednou prudce otáčí. V očích má opět slzy.
„Jak je tomu klukovi?“ ptá se šeptem. Jako by už dopředu čekala špatnou odpověď…! Co jí však mám říci? Sám nemám ani ponětí.
„Určitě bude v pořádku,“ uklidňuji ji tiše.
„Je to… jenom moje vina. Kdybych si jen o chvilku pospíšila…“ několikrát silně zakašle.
„To neříkej, vždyť vlek mohl vypnout kdokoli jiný, kdyby měl dost odvahy. A napij se čaje.“
„Já jsem ale přísahala!!! Přísahala, že budu ochraňovat všechny, kdo to budou potřebovat. Ty nevíš, jaké to je, když se díváš na něčí smrt a nemůžeš dělat nic! Jen ležíš pod postelí a díváš se, jak někdo, komu věříš víc než komukoli jinému, zabíjí holku jako jsem já! Můžeš jen brečet a bouchat všude kolem. Strach ti nedovolí říci cokoli, i když pravda v tobě křičí a ty ji nemůžeš utišit!!!“
Zůstávám zaraženě stát. Co mi tím vším Martina chtěla říci? Copak mám doopravdy tak dlouhé vedení??? Je mi jedno, co se stane. Sedám si k Martině. Dřív, než stačím něco říci, vrhá se mi kolem krku. Její pláč je přerušen jen občasným zakašláním. Drží mě pevně. Stejně jako já…
„Já­… Nemohla jsem nic dělat,“ vzlyká, „Usnula jsem pod postelí a když jsem se probudila, škrtil táta Ivu. Nemohla jsem nic dělat!“
Třesu se snad ještě víc než Martina. Co mám dělat… Co mám sakra dělat, neřekne mi to někdo? O tomhle v žádné příručce psychologie nepsali!!! Vím jediné. Musím Martinu nechat, aby se vybrečela. Tričko pyžama mám již celé mokré, ale nevšímám si toho.
Zdola se ozývá šramot - to se probudili rodiče. Jistě najdou snídani, kterou připravila Martina. Máme tedy ještě chvilku času. Přesto se snažím Martinu utišit. Vytahuji kapesník a snažím se jí otřít oči. Martině však dobře stačí moje tričko.
Jak ji teď držím, zjišťuji, že je celá horká. Rychle jí přikládám ruku na čelo. Notně ji tím vystraším, nedá se však nic dělat. Nemůžu se mýlit. Martina má dozajista teplotu. Ukládám ji znovu do postele a podávám hrníček s vařícím čajem. Dal jsem do něj až příliš mnoho citronu… Martina si však ani nepostěžuje. Brzy je termoska prázdná. Stále sedím vedle Martiny. Už skoro nepláče. Drží mě však pevně za ruku. Má ji horkou, jako by ji právě vytáhla z ohně. Nevím, jestli je to proto, co mi řekla, nebo jestli na ni něco leze…
Martina se mlčky dívá do peřiny. Červené paprsky vycházejícího slunce dodávají celému pokoji nádech tajemna. Dopadají na postel a pomalu nás dostávají z ospalosti. Ještě chvíli však zůstáváme tak, jak jsme. Nechce se nám vstávat, proč také, je neděle.
Martina si najednou na posteli kleká a zadívá se ven z okna. Tiskne ruce k sobě a něco tiše šeptá. Neslyším však co. Jsem alespoň rád, že už nekašle. Teprve teď mám čas začít o Martině přemýšlet. Proč? Proč, Bože, jestli existuješ, proč dopustíš, aby někdo tak trpěl? A jestliže už dopustíš z jakéhokoli důvodu, aby někdo někoho zabil, doopravdy u toho musí být dítě? Copak nevidíš, jak Martině je? Vždyť je jí teprve deset! O co se snažíš?
Martina stále ještě klečí na posteli. Dívá se však na mě. Musela si přece všimnout, jak smutně se tvářím. Pomalu slézá z postele a sedá si mi na klín.
„Promiň,“ šeptá a opírá se mi o rameno, „To jsou jen moje starosti…“
„Víš co?“ usmívám se na ni, „Já teď zavolám do nemocnice a zeptám se, jak se ten chlapec má.“
„Vždyť ani nevíš, kam ho odvezli… Ale stejně díky, jsi milý.“
„Tak obvoláme všechny nemocnice, však ho někde najdeme.“
„Proč uděláš vždycky to, co bych chtěla?“
„Chci ti udělat radost, to nemůžu? Jsi malá hodná holčička, která ke mně přišla jenom v ponožkách. Chci ti udělat radost, protože mám pocit, že ty si zasloužíš všechno.“
„Radost… Ještě nikdo se o to… nesnažil…“
„Martino…“
Vstávám a hledám mobil. Nemám ani ponětí, kam bych měl zavolat, nemám ani číslo do žádné nemocnice, něco však přece musím udělat, Martina mi tak věří… Mobil leží zapomenut pod křeslem. Přišla mi nějaká sms. Rychle ji otvírám.

ZAVOLEJ 480761911 JE TO CISLO DO KRUMLOVSKE NEMOCNICE, LEZI TAM TEN KLUK. PS: VCERA VECER NA KRAMOLINE TO NEBYLA NEHODA. VYSETRUJEME. ZATIM NASHLEDANOU.

To bylo úmyslně? To snad ne! Proč by někdo chtěl ublížit takovému prckovi, který se na snowboardu sotva udrží? No nic, však ono se zjistí, co se tam doopravdy stalo. Jenže co když to nebylo vůbec mířeno na toho kluka, ale na Martinu?!? Rychle vyťukávám číslo, které mi přišlo. Nedokáži se ani pořádně soustředit.
„Nemocnice Krumlov, přejete si?“ ozývá se milý hlas spojovatelky.
„Přivezli k vám včera v noci chlapce asi okolo devíti let vrtulníkem s poraněním břicha?“
„To jsou soukromé informace, lituji, kdo jste?“
„Policie České Republiky. Jedna holka, která ho zachránila, by si s ním chtěla promluvit.“
„Okamžik.“
No potěš pánbůh! To jsem tomu zase dal! Jenže jinak bych se k tomu klukovi asi nedostal. Teď se ve sluchátku ozývá jen nějaká melodie, jak nás neustále přepojují dál a dál. Konečně to někdo zvedá. Jakmile se ujistím, že jsme ve správném pokoji, podávám mobil Martině a vycházím ven z místnosti. Jakmile za mnou zapadají dveře, začínám brečet. Cítím v sobě nespoutanou zlobu. Kdybych teď věděl, kdo to udělal, kdo chce Martině za každou cenu ublížit, byl bych schopen ho možná i zabít. Co to může být za člověka? A co mu mohla Martina provést? V tom bude jistě něco víc. Ale co???
Dveře se otevírají a v nich se objevuje zářící Martinina tvářička. Ihned však zvážní, když mě uvidí.
„Tak co?“ ptám se dřív, než stačí otevřít pusu.
„Jak jsi věděl, že bude zrovna v téhle nemocnici?“
„Takže jsi s ním mluvila?“
„Byl sice na nějaké operaci, ale bude v pořádku. Už teď je mu o hodně líp. Brzy se vrátí domů a pozval… pozval mě k sobě a tebe taky.“
„No vidíš. Kdybys ten vlek nevypnula, jak by to asi dopadlo?“
Martina neodpovídá, jen se slabě usmívá. Vracíme se do pokoje. Už je neděle… Stále ještě doufám na zázrak. Nedokáži Martině vysvětlit, že se bude muset zítra vrátit do dětského domova. To to uteklo… Těch pár dní, co jsme byli spolu – to je asi to nejlepší, co jsem kdy zažil. Dal bych cokoli za to, kdyby u nás mohla Martina zůstat ještě alespoň další dva dny. Mamku však nepřemluvím. Vždyť doteď Martinu ještě ani neviděla!!! Nezáleží jí na ní. Proč by mi něco takového měla dovolovat?
Dneska budu muset zvládnout všechny úkoly na zítřek. Nejdříve se ale převlékneme. Teprve pak zapínám počítač. Jde mi to na něm sice o hodně pomaleji, rukou je to však čitelné jen pro mě a pro pár vyvolených, kteří škrabou stejně jako já.
„Já ti pomůžu,“ nabízí se okamžitě Martina. Vždyť ani neví, co budu dělat! Jak mi tedy chce pomoci? Přikyvuji však, protože nemám ani tušení, jak jinak bych ji mohl zabavit. Kdybych řekl, ať dělá, co ji baví, začne mi nejspíš znovu uklízet pokoj.
Máme za úkol napsat historii fiktivního města. Jak pomalu postupuji, neustále mě udivuje, kolik toho Martina ví. Opravuje mi chyby, tvoří lepší větné konstrukce a nahrazuje moje spojení výstižnějšími výrazy. Nezaváhá ani na chviličku, až na… Právě píši o deportaci židů do koncentračních táborů a jejich dalším osudu. Jsem si jist, že ve větě mám alespoň dvě chyby. Čekám, až mi Martina řekne, jak to má být správně. Ta neříká nic. Dívá se do monitoru, jako by se snažila zjistit, odkud se tam vzala ta poslední věta.
„Proč?“ ptá se najednou, „proč by někdo vyvražďoval celý národ?! To by přece nikdo nikdy neudělal, nepiš to tam.“
„Ve druhé světové válce takové tábory bohužel existovaly,“ vysvětluji váhavě, „Hitler tak zabil miliony židů.“
„Proč? Co… Co tím mohl získat?“
„Skoro nic. Neměl je rád. Židé museli nosit žlutou hvězdu, aby je každý poznal, nesměli chodit do kina ani do divadla, nesměli jezdit autobusem, měli speciální židovské kavárny, kam směli chodit, protože do těch jakoby normálních jim byl vstup zakázán. A bylo toho spoustu.“
„Proto, že je neměl rád, je přece ještě nemusel zabíjet. Nikdy o člověku nevíš tolik, abys mohl posoudit, jestli je dobrý nebo zlý. Přesto si žádný z nich nezaslouží zemřít. A ještě těžší je poznat národ!“
Tak tohle si musím zapsat. Až budeme mít zase jednou etiku, napíši to do nějaké úvahy. Kde na to ale přišla Martina? Ne, nezeptám se jí na to, nemusím přece vědět všechno…
Hodiny ubíhají. Úkoly, které bych normálně dělal celý den, jsou hotové za chvilku. Martina však znovu začíná pokašlávat. Donutím jí, aby si znovu lehla. Poslechne bez reptání. Ona však nedokáže jen tak ležet, musí pořád něco dělat… Stejně jako já! Za chvilku už čte moji učebnici dějepisu. Chci se vrátit k počítači, v tu chvíli však zvoní mobil. Volají z dětského domova! Co mohou chtít?!??
„Ano? Hájek, prosím,“ ohlašuji se.
„Ahoj Honzo!“ ozývá se paní ředitelka, „Já… Ehm… Stojím teď před vážným rozhodnutím. Martinina teta nás chce žalovat, že nedbáme na bezpečnost dětí v našem ústavu - jak to nazvala.“
„Proto, že je Martina u mě?“ Trochu tiším hlas a vycházím z pokoje. Martina nemusí slyšet všechno, o čem se budeme bavit.
„Přesně tak.“
„A to může?“
„Bohužel ano. To tedy znamená, že buď porušíme zákon – což se mi v dané chvíli zdá nejrozumnější – nebo se bude muset vrátit Martina k nám. Poraď mi, co mám dělat? Žádné rozhodnutí nebude správné, jaké tedy alespoň není tak špatné?“
Mlčím. Nedokáži si představit že by před naším domem zastavilo auto a Martinu odvezlo. Proč nemůže alespoň něco jít hladce? Proč si ji u sebe nemůžeme nechat napořád? Je v tom opravdu takový problém?
„Porušíme zákon,“ říká ředitelka rozhodně, „tobě ještě není osmnáct, prakticky nic ti nehrozí. A i kdyby, můžeš říci, že o ničem nevíš.“
„Takže Martina může zůstat?“
„Nejdéle do pondělí, jak to bylo původně domluvené. I těch pár hodin u tebe jí pomůže a navíc bude v bezpečí.“
„Je to pravda, že to spadnutí lana nebyla nehoda?“
„Zatím se to vyšetřuje. Ale kola na sloupu byla jasně poškozená. Zatím na sebe dávejte pozor.“
Ředitelka ukončuje hovor dřív, než se stačím rozloučit. Vracím se do pokoje. S leknutím zjišťuji, že jsem nechal pootevřené dveře! Martina musela všechno slyšet! Teď sedí na posteli a netrpělivě se na mě dívá. Co jí však mám říci? Že je mi to líto, ale bude se muset hodně brzy vrátit do Boršova?
Vyhýbám se jejímu pohledu a zamířím k oknu. Opírám se o parapet. Venku zuří sněhová bouře. Vítr se prohání kolem a bere s sebou mračna sněhu. Není dobře vidět ani na hlavní silnici. Psa by ven nevyhnal… Je slyšet hučení, jak vítr naráží do komína. Sněhu je venku tolik, že z krmítka na metrovém kůlu je vidět pouze stříška.
Někdo mě chytá za ruku. Vím, že je to Martina, přesto se na ni otáčím. Dívá se na mě naprosto vážně. Ví, co jí chci říci.
„Kdy půjdu zpátky?“ ptá se šeptem a také se otočí ven z okna.
„Ještě chvilku zůstaneš,“ hladím ji po vlasech, „ale jak dlouho – to nevím. Zvládneš to tady chviličku sama? Já jsem hned zpátky.“
„Kam jdeš?“
„Jenom na balkon.“
„A proč nemůžu jít s tebou?“
„Chtěl bych být chvilku sám, nevadí ti to?“
Martina nic nenamítá. Vrací se zpátky do postele a důkladně se zachumlává do peřiny. Pod oknem leží pantofle. Potichu se do nich obouvám a oknem vylézám na balkon. Dělám to tak vždycky. Jakmile okno otevřu, proletí pokojem ledový vzduch. Jakmile jsem na balkoně rychle ho za sebou zase zavírám. Studený vítr proti mně žene tisíce sněhových vloček ostrých jak spousta jehliček. Slunce, které na nás před chvílí ještě tak pěkně svítilo, se ztrácí za neproniknutelnou clonou bílých mraků.
Opírám se o zábradlí. Nejraději bych vrátil čas do doby, co jsem Martinu ještě neviděl. Čeho všeho bych byl ušetřen… Ne, Honzo, nic si nenamlouvej. Udělal bys to znovu, kdybys mohl. Proč je vlastně Martina u mě? V dětském domově byla vždycky sama a podle psycholožky na ni mám dobré působení. Měl bych se k ní tedy vrátit.
V pokoji je najednou hrozné horko. Oklepávám z mikiny sníh a přehazuji ji přes topení.
„Mám se už sbalit?“ ptá se Martina. Je smířena s tím, že bude muset odejít.
Neříkám nic jen zavrtím hlavou. Budík ukazuje tři čtvrtě na devět. Měl bych se pustit do snídaně, když mi ji Martina udělala. Kakao už je tak jako tak studené.
Sedám si do křesla. Nemám chuť vůbec nic dělat, nejraději bych si vlezl zpátky do spacáku a usnul. Všechno tak zaspat…
„Já půjdu teď hned,“ říká Martina potichu, „jestli ti to udělá radost…“
„Radost???“ otáčím se na ni překvapeně.
„Jsi smutný, protože jsem tady.“
„Ale vůbec ne!!! Protože budeš muset odejít! Co já bych za to dal, kdybys mohla zůstat napořád!“
„Kdo to je?“ ptá se Martina a ukazuje na výstřižek z nějakého časopisu. Je na něm malá holka skoro ve stejném věku jako Martina, která se opírá o průhledné sklo. Přispějme opuštěným dětem na maminku. Mámu pro každé opuštěné dítě. Fond SOS dětských vesniček. 255 77 77/5100 u IPB. Jo, tenhle kousíček papíru to všechno odstartoval. Před čtyřmi lety jsem si ho všiml v nějakém časopise a bylo mi té holky tak líto, že jsem sedl k počítači a hledal, kde bych mohl pomoci. Právě tenkrát jsem se dostal na stránky Dětského domova Boršov nad Vltavou. Ta vzpomínka naráz rozvazuje všechny zábrany. Připomíná mi, proč jsem začal. Teď už jsem rozhodnutý. Martina u mě zůstane do posledního okamžiku!
„Kdo to je?“ opakuje poprvé svoji otázku.
„Neznám ji. Jen mi připomíná úkol na tomhle světě,“ otáčím se na ni s úsměvem.
Nyní si už spolu povídáme o všem možném. Mám pocit, jako by před příchodem ke mně jedinými šťastnými okamžiky v Martinině životě byly návštěvy u tibeského mnicha. Se zářícíma očima mi popisuje jak spolu cvičili na madracích před obrovským zrcadlem, na jehož horním okraji byl velký červený čínský drak, četli filosofické knihy, světové bestsellery i vědecké publikace. Martinu však očividně nejvíce bavilo právě cvičení před zrcadlem – jakási středověká gymnastika. To možná také vysvětluje ten její bláznivý skok na Kramolíně. Má nejspíše úžasný smysl pro rovnováhu.
Ani si neuvědomujeme, jak čas letí. Brzy již bude oběd, nikdo se však do mého pokoje podívat nepřišel. Kdybych s Martinou utekl, nikdo by si toho ani nevšiml. Copak jsou na mě rodiče doopravdy tak rozzlobení, že u nás bydlí desetiletá holka? Proč? Copak si neuvědomují, že kdybych neměl skutečně vážný důvod, nikdy bych domů nikoho cizího nepřivedl???



„Oběd,“ ozývá se z přízemí. Hodiny ukazují pět minut po poledni. Skutečně. Ani jsme si neuvědomili, jak dlouho si spolu povídáme. Už vstávám, abych došel pro talíře. Martina mě však chytá za ruku a zastavuje.
„Honzo… Prosím! Chtěla bych, abychom jedli s ostatními,“ říká. Dívá se na mě tak, že nemohu odmítnout. Přesto se bojím, co tomu řeknou rodiče. Vím, že kdybych řekl „ne“, Martina odmlouvat nebude. Jenže já to nedokáži. Chytám pevněji Martininu ruku a pomáhám jí vstát. Společně pak vycházíme z pokoje. Do kuchyně vcházíme jako poslední – to se dalo čekat, když jsme se tam ještě tak dlouho bavili… Krátce Martinu představím. Rodiče o ni nejeví žádný velký zájem, tak proč je zahlcovat zbytečnými informacemi… Stejně bych si musel většinu z nich vymyslet…
Ondra okamžitě vstává a přináší z obývacího pokoje pátou židli. Mamka i taťka se jen trochu poposunou. Martinu sice pozdraví, ale nestojí to za nic. Pořád jsou na mě ještě příliš rozzlobení, to znamená, že jsou rozzlobení i na ni.
Usazuji Martinu mezi mě a brášku. Mamka se s Ondrou živě baví o nové hudební skupině, kterou poslouchá. Nás dvou si však ani nepovšimne. Je mi to tak líto. Právě teď by Martině nejvíc prospěla láska a péče. Já jí však ničeho z toho nedokáži dát tolik, kolik by doopravdy potřebovala…
Táta z Martiny nespouští oči. Snad ji nepoznává… Sleduje každý její pohyb, jako by se snažil přijít na to co se skrývá za její smutnou skořápkou. Pak se však už opět věnuje obědu.



Mamka už sklízí ze stolu když Martina vytahuje z kapsy tu svoji malinkou čokoládičku, kterou jsem jí v pátek koupil. Rozbaluje ji a pečlivě rozděluje na pět dílů. Jeden z jich je však menší, ten si tedy nechává sama. Zbývající čtyři rozděluje mezi nás. Tak malý kousek čokolády… I mamka je překvapena Martininým chování. Myslí si snad, že jsem jí řekl, co má dělat? Nevím, opravdu nevím. Mamka si naštěstí svoji tabulku čokolády bere a vstává od stolu.
„Mohu vám pomoci s nádobím?“ nabízí se téměř okamžitě Martina. Úžasná holka… Copak ona si nedokáže ani na chviličku odpočinout?!
Mamka chvilku váhá. Jako by nevěděla, co si má o té neznámé holce myslet. Může jí věřit? Nakonec však přikyvuje. Martina s radostí sbírá talíře a odnáší je do dřezu. Oči jí znovu září jako malé lucerničky. Oplachuje nádobí a pečlivě ho rovná do myčky. Mamka ji tam nakonec nechává samotnou. Opírám se o stěnu a jen ji pozoruji. Jde jí to, jak kdyby měla ty pohyby naučené věčným opakováním. Mám takový pocit, jako by to doma dělat musela… Proč by se jinak chtěla takhle zavděčit mamce. Martino, co o tobě ještě nevím?
Přicházím k oknu. Venku stále řádí sněhová vánice a nevypadá to, že by měla brzy skončit. Opírám se o parapet a přivírám oči. Chce se mi spát… Už je toho na mě moc! Nedokáži to! Proč nemůže být Martina úplně normální holka? Proč se chová tak, jak se chová? Cítím se jak holub v kleci. A žádná cesta k úniku.
Najednou se do kuchyně vrací mamka. Jakmile uvidí Martinu – která mezitím stihla uklidit všechno nádobí do myčky – otáčí se k ní.
„Můžeš rovnou i zamést,“ říká. Zní to však jako rozkaz nejvyššího generála vojínovi. Má takový až pohrdavý tón… Rozkazovat, nic jiného ani neumí… Martina se však usmívá a ihned se ohlíží po koštěti. Tak dost! Martina je tu přece jenom jako host!!! Stačí, že každé ráno dělá snídani celé rodině!
„Martino, já to udělám!“ snažím se jí koště vzít z ruky.
„Jen ji nechej,“ zaráží mě prudce mamka. Jen se na ni nevěřícně dívám. Vždyť Martinu využívá!!! Co jí však na to mám odpovědět? Stejně bychom se zase jenom hádali… Je to jako v pohádce O Popelce. A Martina dělá vše s takovým nadšením… Mamka odchází z kuchyně s hrníčkem kávy a nechává na čisté lince vyzývavě ležet špinavou lžičku. Uklízím ji dřív, než ji zpozoruje Martina. Za chvíli září kuchyň čistotou jak dlouho ne. Martina je však schopná uklízet dál. Rychle ji chytám za ruku a vyvádím ven.
„Dělám snad něco špatně?“ ptá se zmateně.
„Ne, vůbec ne! Všechno děláš moc dobře. Ale co mám pak dělat já?“ pokouším se o vtip, ale dnes se mi nic nedaří… Martinu však přesvědčím. Přesto stojí dál na chodbě.
„Mohla… Mohla bych se vykoupat?“ ptá se mě poněkud rozpačitě, „Hrozně mě svědí záda. Slibuji, že nebudu plýtvat vodou, dám si jí do vany jen pár centimetrů! Jenom bych chtěla pyžamo, půjdu pak rovnou do postele.“
„To víš, že můžeš, “ přikyvuji okamžitě, „Ale pod jednou podmínkou. Dáš si tam vody až po okraj. Pak ti tam dám ještě trochu pěny a …“
„Ne, díky. Já bych se doopravdy chtěla jenom vykoupat!“
„To přece nevadí! Pěna tě umyje sama.“
„Honzo, prosím…“
„Tak dobře, já ti zatím skočím pro pyžamo.“
„Je pod polštářem. Moc díky, já…“
„Běž už! A půjč si můj župan, je to ten bílý s oranžovým lemováním.“
Martina se otáčí a váhavě se míří ke koupelně. Stojím dál na chodbě a čekám, až zmizí ve dveřích. Ach jo… Už je poledne! Děsím se chvíle, kdy Martina odejde. Zároveň se na ni však trošku těším. Všechno půjde jako dřív! Vždyť sám vím, že to není pravda. Až ji potkám za pět nebo deset let, možná už budu schopen se s ní normálně bavit a skamarádit se s ní. Ale teď?
Vycházím po schodech do svého pokoje. Martinino pyžamo leží vzorně složené pod polštářem. Teprve teď si uvědomuji, že i to je vyrobeno ze zelené látky s jedním jasně žlutým pruhem! Co pro Martinu asi tahle kombinace znamená? Raději se jí na to ani nebudu ptát… Nemusím přece vědět všechno… Opatrně pyžamo zvedám. Je lehoučké jako pírko. A stejně hebké. Pečlivě postel opět ustýlám a rychle se vracím po schodech dolů. Z obývacího pokoje se ozývá tlumený zvuk televize. Tiše se plížím předsíní až ke koupelně. Zastavuji se. Bojím se jít dál. Co když je Martina už ve vaně? Kdyby se to někdo dozvěděl, mohu se se svými návštěvami Boršova rozloučit!
„Martino…“ volám potichu.
Dveře se okamžitě otevírají. K mé úlevě je stále už má na sobě župan. Málem ji ani nepoznávám. Župan je jí samozřejmě velký, ruce nejsou v rukávech ani vidět a spodní lem tahá po podlaze. Přesto vypadá náramně. Tak jako tak mi na ní něco nesedí. Nemá na sobě nic zeleného ani žlutého…
S úsměvem jí podávám pyžamo a vcházím dovnitř. Martina má ve vaně sotva dvacet centimetrů vody, už ji však vypíná. Nebudu jí to vymlouvat, stejně by to nemělo cenu.
„Nedokázala bych tak plýtvat vodou, když vím, že na některých místech je jí nedostatek,“ vysvětluje, když uvidí, kam se dívám. Neodpovím. Rád bych jí něco odpověděl, kdybych však věděl co…
„Já vím, jaké je to mít žízeň,“ dodává jako by provinile a sklápí hlavu. Už se ani nesnažím pochopit, co tím chtěla říci. Otáčím se a raději odcházím. Z kuchyně je na koupelnové dveře dobře vidět. Sedám si na židli a lehám si na stůl. Kdyby Martina něco potřebovala, zavolá! Chce se mi čím dál víc spát… spát… Také na mě asi něco leze. Ani bych se nedivil…



Crrrrrrrrrr…! Ostrý zvuk zvonku se rozléhá po celém domě. Okamžitě se probouzím. Shazuji ze sebe deku (kdo mě přikryl?!) a utíkám otevřít. Digitální budík na botníku ukazuje patnáct minut po třetí. To jsem doopravdy spal tři hodiny???
Otevírám dveře, aniž bych se předem podíval, kdo to vůbec zvoní. Za dveřmi stojí muž v policejní uniformě. Je mu tak okolo pětačtyřiceti, má krátké černé husté obočí. Vypadá zkrátka jako obr. Neznám ho, přesto vím, že to může znamenat jediné.
„Dobrý den, Hájkovi?“ ujišťuje se strážník.
„Ano, co… co pro vás můžeme udělat?“ ptám se, hlas se mi však klepe strachem.
„Musím odvézt Martinu zpátky do dětského domova.“
„Nemohlo by to ještě chvilku…“
„Ne, je mi líto.“
„Dojdu pro ni, zůstaňte tady.“
Rychle zavírám dveře. Ne!!! Málem se sám dám do breku. Nesmím však policistu nechat dlouho čekat. Tiše vycházím po schodech do patra a zůstávám stát před dveřmi svého pokoje. Jsem si jistý, že Martina bude právě tam, tři hodiny by ve vaně nevydržela. Otevírám dveře. Martina leží v posteli a spí. Dívám se na ni, nejsem však schopen ji probudit. Ne, nesmím začít brečet. Sedám si na roh postele a pohladím Martinu po vlasech. Má je už suché… Jemně s ní třesu. Probouzí se okamžitě. Dívám se jí přímo do očí. Martina tuší, o co jde.
„Už?“ ptá se klidně. Je už narozdíl ode mě smířená s tím, že odchází. Jen slabě přikývnu. Vím, že kdybych jí odpověděl, určitě bych se rozbrečel. Martina odhazuje peřinu a rychle se převléká. Proč si na sebe brala už to pyžamo??? Několikrát zakašle. Pomáhám jí složit všechny její věci do baťohu. Poslední minuty spolu… Přetahuji jí přes hlavu čepici a oba vycházíme ven. Držím ji pevně za ruku. Pojedu s ní alespoň do Boršova, však už se zpátky nějak dostanu…
„Tady to ještě podepište,“ podává nám policista nějaký formulář. Jen zběžně ho proletím očima a rychle dole načmárám svoje jméno. Martina také.
„Proč nepřijela i paní ředitelka?“ ptám se a vracím propisku policistovi. Než mi stačí odpovědět, ozývá se z domu mamčin hlas: „Kdo to je?“
„Jenom policie, ve škole se ztratil dataprojektor a já ho v pátek uklízel do kabinetu. Musím jet na chvíli do města,“ vymýšlím si tak nemožnou lež, že je mi až divné, že na to mamka naletěla.
„Samozřejmě, jedu s vámi do Boršova,“ otáčím se rychle na strážníka.
„Ale to nebude nutné…“ snaží se mi to vymluvit.
„Pro Martinu to bude ale lepší. Navíc si potřebuji ještě promluvit s ředitelkou.“
Něco se mi na tom policistovi nezdá. Proč se mi snažil zabránit, abych s nimi jel? Musím se pak na to zeptat.
Bílá felície se znakem policie stojí jen kousek od našeho domu. Sedáme si s Martinou oba na zadní sedadla. Proč jen nepřijela ředitelka? Začíná se mi to líbit čím dál tím míň. Konečně se rozjíždíme. Ve sněhové vánici není vidět pořádně ani na deset metrů před sebe, musíme tedy jet velice pomalu. Nedokáži ani určit, kudy jedeme. Jen málokdy potkáme nějaké jiné auto. Kdo by v takovém počasí také chodil ven…
Jen mlhavé pouliční osvětlení napovídá, že jsme v Českých Budějovicích. Auto najednou zastavuje na kraji vozovky. O vteřinu později se dívám do hlavně služební pistole. Co se to děje? Srdce mi tluče jak o závod a skoro zapomínám dýchat.
„Vystup a vrať se domů,“ pokyne mi policista, „Tobě nechci ublížit, s Martinou mám ale nevyřízené účty.“
Sedím jako zařezaný. Nemohu uvěřit tomu, co se kolem mě děje.
„Kdo jste?“ ptám se vystrašeně.
„Odejdi prosím, tobě doopravdy nechci ublížit, autobus ti jede za chvilku.“
„A Martina…“
„Ven!!!“
Přestože na mě křičí, mám pocit, jako by to byl úplně normální člověk a žádný vrah. Jestli však zůstanu, mohl by nám doopravdy něco udělat. Musím jít! Policista na mě stále ještě míří pistolí. Nedokáži opustit Martinu, mám za ni zodpovědnost! Strážník si to už také uvědomuje a otáčí pistoli na ni.
„Jo, už jdu,“ zdvihám ruce, „Neboj Martino, to bude dobrý…“
Pomalu otevírám dveře, nespouštím však ty dva z očí. Jakmile jsem venku, otevírá se okýnko a policista mi podává padesátikorunu.
„To aby ses dostal v pořádku domů, autobus ti jede za chviličku,“ vysvětluje. Vytahuje okýnko a auto se rychle rozjíždí. Stojím na autobusové zastávce a mohu se jen dívat, jak dvě mihotavá červená světla se ztrácejí na první křižovatce. Sakra!!! Co jsem to zase provedl. Martina jede bůhví kam s člověkem, který s ní dozajista nemá dobré úmysly. Přece však můžu něco dělat. Kvapně vytahuji telefon. Ještě že jsem si ho s sebou vzal… Okamžitě stisknu číslo tísňové linky. Ne, to není dobrý nápad. Komu teď mohu věřit, když i policie zklamala? Ředitelka! Ředitelka dětského domova – to je to jediné správné řešení! S roztřesenou rukou hledám její číslo v adresáři. Tady je. Ještě že mi ho dala…
„Dětský dom…“ ohlašuje se ředitelka, já jí však okamžitě skočím do řeči.
„Martinu unesli!“ křičím, „Policista, který vypadal jak obr s plnovousem. Přišel k nám a řekl, že už musí Martinu odvézt zpátky k vám. Myslel jsem… Musíte něco udělat!!!“
„Kollár? To snad ne! Řekni, že to není pravda.“
„Já nevím, jak se jmenuje, nepředstavil se mi, ale možné to je. Právě zmizeli na křižovatce.“
„Kde jsi teď?“
„U university na Branišovské. Vysadil mě na zastávce.“
„Čekej tam. Za pět minut jsme u tebe.“
Než stačím cokoli říci, na cokoli se zeptat, pokládá sluchátko. Proč se tak zděsila, když jsem jí únosce popsal? A kdo je vůbec pan Kollár?
Sedám si do mokrého sněhu. Teď to již nevydržím a začínám brečet. Slzy okamžitě odfoukává vítr. Selhal jsem. Selhal jsem, to je jasné. Nedokázal jsem Martinu ochránit. Měl si vzít mě, ne ji! Kdo ví, co s ní teď bude… Vystavil jsem ji dost možná smrtelnému nebezpečí! A to jenom proto, že jsem věřil člověku, který pro Martinu přišel bez paní ředitelky. Martina je teď s úplně cizím člověkem a jede bůhvíkam! Martino…!!!
S houkáním se ke mně blíží policejní auto. Na malý okamžik ve mě svitne trocha naděje, že by mi ten policista přijel Martinu vrátit! Auto sice zastavuje u mě, na zadním sedadle však sedí paní ředitelka. Naznačuje mi, abych rychle nastoupil. Vstávám a oklepávám se od sněhu. Co mi asi řeknou? Je to moje chyba a já to přiznávám.
„Raději se připoutej,“ ozývá se z předního sedadla. Ředitelka zatím mlčí. Rozjíždíme se. Uháníme městem rychlostí nad sto dvacet kilometrů v hodině!
„Nic si z toho nedělej, určitě Martinu najdeme,“ říká ředitelka konejšivě. Usmívám se na ni, moc jí však nevěřím. Nic mi nevyčítá… Nedává mi za to žádnou vinu, i když je to všechno tak jasně patrné!
„Kdo… Kdo je ten pan­­… pan Kollár?“ ptám se a téměř začínám znovu brečet.
„Snanislav Kollár je doopravdy policista. Jel vystřídat noční hlídku před vaším domem. To jsme ještě nevěděli, že…“
„Co?“
„Že jeho nemanželská dcera se jmenuje Klára Doležalová!“
Jaká Klára? Co s tím má co dělat nějaká Klára???
„Podařilo se nám identifikovat ta tři mrtvá těla,“ vysvětluje ředitelka dál, když vidí můj nechápavý výraz, „Klára Doležalová… byla jednou z nich! Nestihli jsme vás včas informovat!!!“
„Co budeme ale dělat? Neříkali jste, že má Martina u sebe nějaký vysílač?“
„Mikrofon má už dávno vybité baterie a GPS má dosah jen pár kilometrů. Přijímač byl vždy v autě, které vás hlídalo…“
„Takže nemůžeme vůbec zjistit, kde Martina je?“
„Bohužel… Tobě pan Kollár nic neřekl?“
„N…Ne…! Najdete ji, viďte?“
„Slíbit ti nemůžu nic. Já vím, jak ti na ní záleží, budeme dělat, co bude v našich silách!!! Teď jedeme na policejní stanici a dál uvidíme. Policie už pana Kollára hledá. Neboj se, do večera ji jistě najdeme!“
„Třeba by vám mohlo pomoci tohle,“ říkám a vytahuji z kapsy malou obálku, „Tohle bylo v tom Martinině přívěšku.“
„Asi vím, komu patří. Lidé typu Martinina otce často svým obětem něco vezmou, aby na ně měli vzpomínku, i když ví, že by je mohla usvědčit. Martinin otec to vyřešil geniálně. Koho by napadlo hledat v malém přívěšku na krku desetileté holky. Ale doopravdy nevím, jestli nám to nějak pomůže. Teď je však důležité všechno…“
Řítíme se dál ulicemi. Když konečně zastavujeme na parkovišti před šedou budovou, sotva popadám dech. Cítím se však pod psa. Celé je to moje vina, i když to paní ředitelka odmítá. Martino, kde asi teď jsi?
Vystupujeme z auta a rychlými kroky míříme na stanici. Všichni si mě prohlížejí tak důkladně, až mám pocit, že pachatelem jsem já! Kdyby mamka věděla, kde teď jsem a hlavně proč tu jsem!!!
Na policejní stanici není vidět velká změna. Chodby jsou stále tiché, jako by tu snad ani nikdo nebyl. Pravidelné klapání našich bot se tu rozléhá se strašlivou ozvěnou. Jsme u cíle. Doteď mi nikdo neřekl, kam jdeme. Když však teď stojíme přede dveřmi s nápisem NERUŠIT, je mi to jasné.
„Dělej, co chceš, ale prosím tě, nikoho se na nic zbytečně neptej!“ otáčí se ke mně policista, který řídil auto, „Až tě budeme potřebovat, tak tě zavoláme, ano?“
„Proč tady vůbec jsem?“
„Předpokládáme, že nás pan Kollár kontaktuje. Martina se nám bude pokoušet dozajista něco sdělit a jde o to, že mi to nemusíme pochopit. Ona si bude myslet, že tu jsi s námi, a proto řekne třeba nějakou narážku. Byl jsi s ní nejdéle z nás, máš tedy největší šanci to pochopit. A navíc jsi nemohl zůstat venku v té činěnici.“
Jak se otevírají dveře, mám pocit, jako bych vcházel do úplně jiného světa. Zatímco na chodbě se nepohnula ani moucha, ve velké míti, kam jsme právě přišli, sedí alespoň deset lidí a neustále se mezi sebou dohadují. Tu a tam však nějaký z nich vstane a přeběhne k jinému pracovišti, aby odevzdal nějaký papír. Organizovaný zmatek - to je to správné slovo pro činnost, která probíhá v téhle místnosti. Sedám si na vypolstrovanou lavičku v koutě a pozoruji vše s odstupem. Jiskřička naděje, že se Martina najde, je stále větší. Jestli ji všichni tihle lidé hledají, musí ji přece nalézt velice brzy!!!
Do místnosti přicházejí stále další lidé se stohy papírů. Hned však zase odcházejí. Jeden člověk však neustále přechází mezi pracovišti a všechny kontroluje. To je asi jejich nadřízený. Zvláště tlačí na muže u počítače, který má za uchem tužku.
„Hlášení: Nic jsme nenašli ani na místě A, B ani C,“ ozývá se praskavý hlas z reproduktorů na stropě.
„Prohledali jste všechna stanoviště důkladně?“ chytá nadřízený policista mikrofon, stojící na jednom ze stolů.
„Od půdy po sklep.“
„Někde přece být musí! Co říkají příbuzní?“
„Pan Kollár odjel dnes ráno a nenechal žádnou zprávu.“
„Sakra. Vraťte se sem!“
Nemusím ani dlouho přemýšlet. Je mi jasné, že Martina je zatím stále nezvěstná. Veškeré nynější pátrání bylo bez výsledku.
Minuty se pomalu vlečou. S každou vteřinou se šance, že Martinu nalezneme ještě živou, razantně zmenšuje. Copak ten člověk neřekl jasně, že má s Martinou nevyřízené účty??? Zabije ji při první příležitosti… A to všechno kvůli mě! Zklamal jsem a teď tady musím jen tak čekat! Tak jsem se těšil, že až Martina odejde, bude všechno jako dřív. Proč se to muselo tak strašně zkomplikovat?
„Bingo,“ vyskakuje najednou od stolu muž s tužkou za uchem, „Mám signál GPS! Opakuji, mám GPS objektu!“
„Už tam jedeme,“ ozývá se opět chraplavý zvuk z reproduktorů.
Na plátno na stěně promítá dataprojektor nějakou mapu. Okamžitě si všímám blikajícího červeného políčka blízko silnice číslo 105.
„Pojedeš se mnou nebo budeš všechno sledovat odsud?“ sklání se ke mně policista, který nás přivezl na stanici. Ani se nerozmýšlím a okamžitě vstávám. Vybíháme ven před stanici po požárním schodišti. Je s námi ještě jedna policistka, ta však nasedá do vlastního vozidla. To nás je tak málo? Dva lidé plus já? To snad nemyslí vážně…
Policista zapíná nějaký počítač a na obrazovce na palubní desce se zobrazuje stejná mapa, kterou jsme mohli vidět nahoře na plátně.
„Přivaž se,“ nakazujeme mi. Jeho hlas nepřipouští žádné námitky. Okamžitě vyjíždíme. Dalším tlačítkem se rozezvučí siréna na střeše. Kličkujeme mezi projíždějícími auty ven z města. Tentokrát však míříme směrem na Hlubokou nad Vltavou. Policista jen pokukuje po mapě, jinak se však plně věnuje řízení. Sedím na předním sedadle a křečovitě se držím dveří. Hází to se mnou ze strany na stranu, jak rychlostí sto šedesáti kilometrů v hodině projíždíme zatáčky. Není pořádně vidět ani protijedoucí auta…
Brzy se k nám přidává černá dodávka také se sirénami na střeše. Projíždíme Hlubokou, až za námi létá sníh. Světla města se opět ztrácejí. Červené políčko se neustále zvětšuje a přibližuje. Už by měl být vidět nějaký dům. Martinin vysílač by mohl být jen kousek od silnice, v dohledu však není žádné stavení. Prudce zastavujeme a nárazníky vrážejí do závěje.
„Zůstaň tady,“ otáčí se na mě policista. Z dodávky, která zastavila jen kousíček za námi, vyskakuje šest postav v bílých kombinézách. Ihned se ztrácejí ve sněhu. Nejspíše nějaká zásahová jednotka. Jediný, koho vidím, je policista. Ten však stojí u krajnice a skupinku jen pozoruje. Stejně tak i policistka ve vlastním autě. Kéž by Martinu našli… Zavírám oči a potichu se modlím. Jsem ochoten vyzkoušet všechno, jen když to pomůže. Nechci nic jiného, než aby mi Martina seděla znovu na klíně, abych mohl hladit její vlasy a dívat se do jejích hlubokých očí. Kde teď asi je? Už podruhé za tenhle týden ji hledáme. Tentokrát však již nebudeme mít ani v nejmenším takové štěstí, aby za námi sama přišla.
Co tam dělají tak dlouho? Copak není GPS jen kousek od cesty? Lidé v bílých kombinézách se již vracejí. Kde je Martina? Copak oni ji nenašli? Signál přece přichází odtud! Velitel zásahové jednotky něco vysvětluje policistovi. Ten se po chvíli otočí a sedá si zpátky na místo řidiče. Opírá se o volant, nic však neříká. Beze slov se dívá do závějí před autem. Cítí můj pohled. Kde je Martina? Policista vytahuje z kapsy igelitový pytlík. Je v něm něco, co vypadá jako veliká baterie do hodinek.
„Tak tohle je vysílač GPS,“ vysvětluje potichu, „Našli jsme ho tady ve sněhu. Kollár věděl, že ho má Martina u sebe, za jízdy ho vyhodil.“
„A Martina?“
Policista jen zavrtí hlavou. Takže nic. Nemáme sebemenší stopu, kde by mohla Martina teď být.
„Odvezu tě domů, ať o tebe nemají rodiče strach,“ otáčí se na mě policista, „Máš mobil?“
„Hmmm. Chcete číslo?“
„Kdyby to bylo možné… Až nám pan Kollár zavolá, dáme ti okamžitě vědět.“
„Tak si to někam zapište, já sám svoje číslo zpaměti neznám! +420606163135,“ předčítám z adresáře.
„Mám to. Díky. Můžeme jet?“
S obtížemi vyjíždíme ze závějí. Teď už nikam nepospícháme. Není ani kam… I siréna mlčí! Když v šest hodin zastavujeme na příjezdové cestě k našemu domu, ani se mi nechce vystupovat. Klidně bych strávil noc na policejní stanici. Rodiče by se o mě ale báli a asi by mi ani nevěřili, že kvůli ukradenému dataprojektoru může být takový poprask!
„Určitě ti pošleme zprávu, jak to vypadá. Zítra k nám pokud možno přijď, musíme napsat protokol. Zatím se měj…“ loučí se policista. Vystupuji a otevírám branku. Bílá felície se pomalu vzdaluje.
Ihned zamířím do svého pokoje. Nestojím o žádné zbytečné vyptávání. Převlékám se a sedám si na postel. Je tu takové ticho… Není slyšet ani hlásek. I andulky na stole mlčí. Jak je nám něco milé, si vždy uvědomíme, až když to ztratíme. A to samé platí i o lidech.
Bojím se na cokoli sáhnout. Všechno je naprosto dokonale uklizeno, andulky mají vyčištěnou klec, jen na stole leží pohozený nějaký papír. Martině by se to určitě nelíbilo, musím ho uklidit…
Jak přicházím blíže, zjišťuji, že ten papír vůbec neznám. Je psán Martininou rukou!!! Okamžitě se vrhám ke stolu a začínám číst.

Ahoj Honzo,
Brzy budu muset odjet, chci ti ale ještě něco povědět. Říkal jsi mi, že toho vím na svůj věk až příliš. Už starý Petronius pravil: čemukoli se učíš, učíš se pro sebe. Celou dobu ses mě chtěl zeptat, odkud toho tolik vím. Možná to bude znít jako holý nesmysl, Já však čtu všechno, co najdu. Jestliže ti rodiče sváží nohy a zamknou tě v tvém pokoji, nemáš ani na vybranou.
Chci ti říci jediné. Byl jsi jediný člověk, který mi rozuměl a nemyslel si o mně, že jsem blázen. Žádná slova nedokáží vyjádřit, jak jsem ti vděčná. Neboj se o mě, hlavně dělej dál to, co jsi dělal doteď.
Tvá Martina

Sedím za stolem a nevěřícně se na těch pár řádek dívám. Tohle že psala desetiletá holka? Ani já sám bych nebyl nikdy schopen něco takového napsat. A kdo je (nebo byl?) Petronius? To mám doopravdy takové mezery ve vzdělání? Udělám asi lépe, když se to ani nebudu pokoušet zjistit. Držím v ruce papír a znovu přejíždím očima po jeho řádkách. Martino, můžeš mi vůbec odpustit, že jsem nezůstal v autě? Znovu a znovu papír zvedám. Je to to jediné, co mi po Martině zbylo… Nemohu se od něj ani odtrhnout. Cítím se úplně bezmocně. Nemůžu dělat vůbec nic!!!
Ostatní už nejspíše večeřeli, beru si tedy z lednice jen jogurt. Tak jako tak nemám hlad…
To ticho je skličující. Sedím na posteli s mobilem v ruce. Čekám. Kéž by už zazvonil a oni mi řekli, že Martina je v pořádku na stanici… Už to déle nevydržím a pouštím si rádio. Nesoustředím se sice na to, co tam říkají, v místnosti je však konečně rámus. Na Martinu ale nedokáži přestat myslet. Neuběhne ani pět minut, abych se nepodíval na její dopis.
Stmívá se. Venku konečně přestává sněžit. A to budu muset jít zítra do školy! Co by se stalo, kdybych zamířil místo toho na policii? Tam bych byl alespoň užitečnější. Ráno už to ale bude stejně zbytečné. Martina už bude jistě mrtvá. Mrtvá… Neeeeee!!! Jestli se jí něco stane, slibuji, že budu jezdit každý den do Boršova, že budu lidem pomáhat na každém kroku. Stejně jako to dělala Martina.
Je už půl desáté. Už se vzdávám naděje, že Martinu ještě někdy uvidím. Dveře se tiše otevírají a dovnitř přichází Ondra.
„Můžu dál?“ ptá se a zastavuje se kousek od prahu.
„Klidně pojď,“ pokrčím rameny. Ani se na něj však nepodívám. Stále držím v ruce Martinin papír. Bráška váhavě přistupuje blíž.
„O Martině už mluvili ve zprávách,“ šeptá Ondra, „Podle jejich popisu bych ji ale jen těžko poznal, mamka s taťkou si musí myslet, že je to někdo úplně jiný.“
To znamená, že ji nepozná nikdo. Proč tam raději nedali fotku. Klidně bych strpěl ty řeči doma, jen kdyby ji všichni lidé poznali a dali policii vědět.
„Už se zase hádají,“ pokračuje bráška stále šeptem, „Dneska to bylo kvůli oblečení…“
„To bude dobrý,“ uklidňuji ho, „vyřeší si svoje problémy a zase bude klid. Vůbec se neboj.“
„Jo, tohle jsem ti přinesl…“ podává mi lesklé cédéčko, „Dobrou noc.“
Držím cédéčko v ruce a snažím se poznat, co na něm asi tak může být. Je půl desáté, ale co… vstávám a zapínám počítač. Také se už převlékám do pyžama… Vkládám cédéčko do mechaniky a čekám, až se načte. Nevěřícně se dívám a dvacet fotek. Bráška si půjčil tátův digitální fotoaparát a fotil Martinu na každém kroku. Jak jsme se spolu měli hezky… Martina vypadá na všech fotkách tak přirozeně. Usmívá se směrem k objektivu, jako by věděla, že ji někdo fotí. Mám tedy na Martinu alespoň nějakou vzpomínku… Doteď jsem si neuvědomil, jak hodného mám brášku!
Chce se mi spát. Nedokáži však odtrhnout od Martiny oči. Bezděky se otáčím na postel. Očekávám snad, že se tam jako duch objeví? Jsem blázen. Měl bych už asi jít spát. Ráno musím do školy. Vypínám počítač a vlézám pod peřinu. Ještě dlouho po tom, co jsem zhasl světlo, se dívám do stropu a přemýšlím. Byl jsi jediný, kdo si nemyslel, že jsem blázen.


Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 (4) 5
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter