Není to mýlka, že říkám sbohem,
když ráno noc se vzdává.
Se stínem navracím se sice,
leč jiný už, večer dveře otvírám.
Jitřní hvězda oběhla půl své denní túry
a kolem přeskupil se svět,
kdos věřil na zázraky, nevracej se zpět.
Přijít dřív než odešels, ta šance ještě zbývá,
na hrudi cítit tíhu dne a slunci nastavit tvář,
hřeje i chladí a temnota svítí,
co bylo, vykonat snad chybí.
Do houně slibů jiskru odhodit,
ať uvěříš ve svítání, které kouzlo skrývá.
Pohlazení a cit z dlaní smím teď sát,
vpíjet se v duhy barevnou hru,
úrodná pole smáčená deštěm, pohyby stád,
co putují,
otočit proud řeky, nebo jen stát a vnímat v pokoji,
jak sténá dech v neklidném snu.
Potáhneme pavučinou spříznění roztřepané okraje
našich neléčených citů.
|