Opilý paprsek explodujícího slunce hledá místo
V tůni věčných pohybů, strhujícího víření samoty.
Do ulomené větve dlabeme pruhy své nesmrtelnosti,
Jak netrpělivý sýček, dštící svá proroctví před soumrakem.
Kouzelná píšťalka pochopení rozvrací zaběhnutý řád nicoty,
Cupují ho pouští závany sněhové vichřice,
Bezmocné tváří tvář žáru, ale vítězící odhodlaností .
Zaléváme bezedné propasti kapkami potu, padajícího z čela Sysifa.
„Možná“ je tou největší šancí, poskytnutou zrcadlem pravd,
Tou nesmyslně oplakávanou pojistkou naděje, co z principu nemůže padnout.
Není už nikdo, koho by trest postihl citelněji, než hladina netečnosti,
Upíjená nenasytnými rty viny nás všech. |