Tu cestu znám dobře. V noci jen patníky odráží světlo z reflektorů, jinak tma. Kolem jsou stromy. Řady stromů. Mám je rád. Uklidňují mě. Občas tou cestou jedu i vícekrát. Mou cestou.
Jedu pomalu. Nikdy nespěchám. Pustím si Mozartovu Malou noční hudbu a jen se dívám kolem. Stáhnu si okénko a občas i zakroužím na vozovce. V tuto dobu nejezdí moc aut. Je tady klid. I ten jelen leží na silnici klidně.
Zprvu mě nepřekvapil. Měl jsem pocit, že tam patří. Zpomalím, zatroubím. Nezvedá se. Dívá se směrem ke mně. Nehnutě a upřeně.
Občas přeběhne vozovku zajíc, liška i jelen, ale nikdy neleží uprostřed silnice a nedívá se mi do očí. Zajedu ke krajnici, nechám zapnutá světla, vystoupím a vyjdu k ležícímu tělu. Jako by mě sledoval a čekal – hlavu má vztyčenou směrem ke mně. Až když přistoupím blíže, všimnu si, že je to dvanácterák. Ohromné paroží brání jelenovi položit hlavu.
Kolem je krev. Chci mu změřit tep, ale spatřím auto o kus dál v lese. Není zaparkované mezi stromy. Předkem objímá strom. Svítím si mobilem a hledám řidiče. Tiše chrčí sevřený konstrukcí. Dívá se na mě a bojí se. Vzpomenu si na všechny filmy, ve kterých uklidňují zraněné větou „To bude v pořádku,“ ale já pouze slyším, jak tiše říkám „To nepřežijete.“ Když jsem sám, říkám si myšlenky nahlas, ale ten muž mě vnímal...
Ví, že umírá, ale bojí se. Zavře oči. Chrčí čím dál méně. Poodstoupím a zavolám záchranku. Až k nám je slyšet Allegro con spirito.
Ptají se mě, jak je zaklíněný, jestli komunikuje, jestli krvácí, jestli se k němu dostanu a spoustu dalších otázek. Nemůžu dělat víc, než čekat.
Uslyším další chrčení. Jelen se nejspíš probral a je na tom stejně jako řidič. Dojdu k němu. Snaží se hnout. Dojdu do auta pro sako. Je zima, obleču si ho a dojdu zpátky k jelenovi. Dívá se na mě a bojí se. Ale bojí se mě. Vytáhnu malý revolver a střelím ho do hlavy.
Za pár minut přijede záchranka. Snaží se dostat k řidiči, ale je příliš zaklíněný. Stojí u auta a opakují „To bude v pořádku,“
„Můžete hýbat hlavou?“
„Nemějte strach.“
„Kde krvácíte?“
„To bude dobrý.“
...
Muž neodpovídá, má zavřené oči a chrčí.
Přijede policie. Podívají se do auta, prohodí pár slov se zdravotníky a jdou ke mně.
„Je na tom bledě.“
„Zemře,“ povídám a oba policisté kývají hlavou, jako bych se jich ptal.
„Viděl jste nehodu?“
„Ne, neviděl. Ale nejspíš narazil do jelena a sjel z cesty,“ neříkám policistům nic, co by nevěděli. „Zastřelil jsem ho.“ Když se na sebe policisté vyděšeně podívají, dodám: „Toho jelena. Zastřelil jsem ho.“ Oddechnou si. Nemusí papírovat.
„Udělal jste dobře!“ a mrkne na mě, jako bych řidiče pomstil. Nechtějí vidět zbrojní průkaz, natož zbraň. Je slyšet, jak se Andante grazioso mísí s policejním rádiem.
Přijíždějí hasiči. Vytáhnou hydraulické kleště a snaží se řidiče zachránit. Nyní stojí všichni u auta a radí, jak ho dostat ven. Já poslouchám Mozarta.
Za patnáct minut vytáhnou řidiče z auta. Cáká z něho krev, ale je mrtvý. Policisté se ke mně vrátí. Jeden se snaží kapesníčkem dostat z rukávu červenou skvrnu. „Musíme sepsat protokol.“
Neodpovím hned. Finale Presto je téměř u konce.
„Samozřejmě,“ a mile se usměji.
|