Z Á M Ž I K Y
V Í Ť Á K
E-MAIL : vitak@click.cz
Věnováno všem smutným ženám svě ta.
Slova v symbolu růže
Slova co ti chci napsat
si musíš chytit očima
z perutí ptáků,
z hieroglyfů mraků,
nad hlavou,
se změněným vědomím
nebo bez něj. . . .
Jsou vetknuta
do větví stromů,
jen někdy,
když máš v sobě slunovrat,
v srdcích zvonů
zní v noci,
můžeš po nich šlapat
a odnést si jich stovky
na bosých chodidlech
z obřích kamenů,
co koukají z ledových vod potoků
a křičí v mých snech . . . .
Jsou bezřasá a bezústá
a někdy těžko k mání . . . .
Ve mě jsou schovaná,
v symbolu růže.
Marta M.
1998
Zámžik č.1
Sliby,
jen dým
v rozpuštěných zrcadlech
podél chodeb
a šatníků.
Pavučiny ve vikýřích
smějí číst
tvé míry z notesu,
položí je na stůl,
k ohledání
i když nesmí ven.
17 porcí větru
se šklebí
v oknech rušných kaváren
s hladem
posedávajících stařen
od Bajkalu.
Položí svá srdce
z pyritu
na oltář dětských snů
a smí dnes všechno opustit.
Kolébky,stany
i šachty v ranvejích
s obrazy trnových madon
na stěnách,
bunkry plné věčných otázek,
amalgámových otisků zítra
zasypaným v dolech
s Marií.
Zámžik č.2
Půjdu zhaslou ulicí
s tvou něhou
na bradě
a pochybama v podpatcích,
zapomenu tisíc jmen
i tváře v krůpějích.
Z hvězd mi nespadne
víc než ráno
od nahých pomerančů
s kusadly mravenců
a kyselinou tripu.
S opuštěnou výpravou
už tě nenajdu
v Zairu
ani Ugandě,
v zahradách kamenných ještěrů
ani v prázdných hrncích.
Podám ti ruku
a ty jen zakloktáš
můj dech pod jazyk,
navždy protečeš
drahou objímkou
s oslintaným závitem.
Zámžik č.3
Rozbíjím černou hlavu,
urazí mi ruce
nakloněným úsměvem.
Deštníky s olejem v barvách
mění svůj pach
letním deštěm
na prach a vzpomínky
z impregnace planet.
S podsaditým aroma
chrlí pouliční anekdoty
nahý konkubín
s turbanem plným smaragdů.
Jasně září
tvůj ornament
z trávy a kamení
v hranicích mylných cest
spotí se jen udusané krajky
a pění krev.
Z prvních polí
nepřijdou stařeny
s námelem v kapsářích,
s žílou na spáncích
a smutkem harmonik
v kvičících reaktorech
abrasivních methodik.
S ukojenou tváří
svírá se jen
ocelový šrám lešení
zrezl ým okamžikem
urousaných radostiv.
Zámžik č.4
Podmanivá síla
výkladních aranží
nedýchá do zátylků panen
spících v lucernách.
Z olízaných dlažeb
se zvedá dlaní
žebrákova prosba
o minci.
Chladný úsvit
nezrezne v kapsách
poztrácených snů
na listech
večerníků s rybou
v apetitu úvodníků.
Podrazí noha
ozubené soukolí
podchodů a mravenišť
zapadlých tam vzadu
za regálem
s mastí na spalničky,
nezmizí porady
z očí porot
ani z uší
spících viníků
s odborovým průkazem.
Zámžik č.5
Seš mým zamlženým městem,
mostem s pilíři
vymletýma od slzí.
Seš mým učitelem
s dlaní od křídy a kaviáru,
s lahví vermutu
za zády
stoupáš mým snem.
Seš tou láskou stromů
s trnovou broží
v rozpuštěných vlasech,
lampiónem v zadních vagónech
bez osvěty a agitek.
Seš mým úhelníkem,
okem jehly spatřenou pravdou
krčící se v mých hlasivkách,
co se bojím řvát
i pod polštář
natož jí uslyšet
z tvých rtů
s tóny labela
z placent muflonů.
V krvavých kalužích od růží
plují skořápky tvých let,
na nich já
s vratkým úsměvem linolea,
mám zas sílu hledat
tvou tvář
v jejich odrazu
i s vrásky korábů.
Zámžik č.6
Scházíme se v bytech šedých stínů.
Jak jen opulentní
může být v úterý inteligence
měřená gumou z podprsenky.
Tvůj dech
a můj nikotin
šeptají tu zprávu světu :
“Bůh šel se šla pkou
za koroptví vejce s glazurou.”
Nic mi nechybí
v tvym objetí,
jen dýka sněti
jemně pošlapuje
v zátylcích konkubín.
A bilirubin klesá . . . .
Sahá na mě
vláknem žárovky
ospalý dým
šalvěje a máty.
Zámžik č.7
V ruinách je utopená něha,
půjde s letadly
až k mrakům.
Impotentní zuby nekoušou,
jen přežvykují slaninu
na dřevěných schodech skladiště.
Bedny plné amalgámu
s nápisy
žloutnoucími v sluncích,
pár bot
a rozškemraný klobouk tuláka.
V tabletách sody se nespálí
ten ošemetný vir noci
se zatměním v oknech
bez záclon,
v lampách bez plynu
a hrdlech sklenic od trucu.
A bohatýr už nepřijíždí
v holínkách od bláta . . . .
Zámžik č.8
Mám vejcovody spřažené
s elektrickým vedením,
sem androgyn
a sám.
Vaječné knoflíčky
ozubených zří telnic
jen třepetají
dámským pnutím dederónu.
V plotech byl kostel
a tlampač řvá,
ampéry a ňákej štěrk.
Zapíchlý vrata
v tvých očích
s rychlým pulsem
koster ryb
v omáčkách z vývařovny.
Vlesknul sem se do trumpety
s nátiskem Parkera
a čekám na svůj tó n
plnej hlíny.
Mručím něco o hladu
v peckách planých hrušní
i když je hic
nerozevřu deštník,
stínítko vesmíru
s dráty z tvých perutí.
Zámžik č.9
Jeden den
na lžících plných cukru,
agrese v tanku
popíjí svět
a klepe kotletou.
Sem naživu
jen s průjme m
nebo z průvanem.
Poslední zbytek jídla
mezi cizími zuby.
Nakaženej v kinech
půlnočních derniér
sem ta šatnářka,
co mi krade z kapsy trip.
O patro níž sou garáže
a bar plnej slizký hmoty,
prej masy,
píšou v novinách.
Pokusím se o zázrak,
s pelestí a kýblem smradu
projdu ulicí
a ve výkladech
nechám stát svůj gin.
Drink dlouhej
jak celý nábřeží
i s labutěma v troubení sedanů.
Píšu z nudy
se zubama na nočním stolku
o svých snech,
šťavnatym steaku
a rudých nehtech
chichotavých blondýn z n ádraží.
Zámžik č.10
Dnes v noci
cítím tvý sny,
na podnosech ze síry
je servíruje místní výtopna.
Paneláky spěj
jen na oko,
blikaj si v hranatejch očích tmy,
třeba z hladu.
Je pozdě na spánek
i na závrať.
Budí se jen kalichy nočních květin
v neklidných snech sídliště.
Za záclonou je vidět
rozpitý střep smutku
jen tak ve slipech.
Zámžik č.11
Stíráš špínu
z ulic,chodníků,
tajnejch klaviatur města.
Krása má jen
o písmeno víc
než smrt.
Žiju ve skvrně alkoholu,
sem srdce
mraku s deštěm.
Na dně půjde o víc
než o munici tvých lží.
Svedeš mě zas
ze svých stop
za městem,
v postelích cizích chlápků.
Na stěnách nezůstane nic,
snad - perforovaná libida,
idiotské dárky na rozloučenou
v zelených kabelkách z plyše.
Zámžik č.12
Usnula tvá aura
v atomových rakvích ?
Dilema z prachu a plsti
nad městem
a Bůh je jen
ta obrazovka s reklamou.
Někdo tu byl
se svým snem,
co ho nakonec sežral.
Jak slzy skáčou
nad plechovým nebem
z vrakoviště ?
Realista domaloval abstrakci nohu
a s chutí jí pozvrátil tvář.
Byla smutná,s tajem.
Já byl ve spíži
s učebnicí strojopisu
mezi kompotama
svý mámy.
Zámžik č.13
Sem hnanej,
sem lovec,
s mucholapkou v ústech
lámu se
v obratníku raka.
Jak světlo,
tvá touha,
dnes naposled.
Sem utopené slunce,
tvá po(s)lední lahev vína.
Strniště spí
ovázané látkou
z omotaných knih.
My prosti polemik
v prostěradlech
s pokřiveným obrazem
večera.
Hlas v uších
vypráví příběhy
nedopitých doušků.
Zhasínám pomalu,
s večerem
už nepřijdu,
jen jako z trucu.
Zá mžik č.14
Její rány
sem vodevřel až někde v Mexicu,
byla s ním na kříži
i se svým psem.
Psala povídky vo chlápcích
a líbala se s kdekým,
vážně mě štval
pach alkoholu
v cizích ústech.
Věděla,že už nepřijde,
nepřijdu ani já,
jen pes vyl.
Oheň už nepá lil
jak před časem
a vlasy ve větru
smutně tknuly.
Posunul sem
kostěnou figurku
až na kraj propasti
a skočil po zádech
do jejich ospalků.
Cítit byl už jen česnek
a řezavej bol,
kocour se nevrátí,
zůstane smutná.
Masožravá rostlinka
s rukama
plnýma planých neštovic.
Zámžik č.15
Udělal pár brázd
do rozkvetlýho pole
s řepkou,
uklonil se
a ulít do mraků.
Zasmál se dolů
jen tak zadarmo
pro čaroděje,
pro bráchu,
nenápadně se vymočil
a byl pryč.
Pozval nás na ten mejdan,
snad nechtíc,
mě,Markétu a kř iváka.
Nikdy sem toho moc nenamluvil
ale ťukly sme si na tykání,
tak co ?
Lesknul se jako tenkrát
nad uranem,
to byl ještě sám,
bez družic.
Stránka pak vytáh
jeden ze svejch notesů
a usnul do papírů
s průrvou od larvy
na rtech policajta.
A on ?
. . . . zase dělal ty brázdy
do řepky . . . .
Měsíc
nebo jen převrácenej škleb
kosmickýho reaktoru.
Zámžik č.16
Každou noc něco ztrácim,
milenku,
aspirin,
kus tvý tváře.
Tam za zdí
všichni poplavem
stejným směrem,
o cihlu dál
a přesto je cejtit
div nej žár.
Sálavej jak město.
Vůně stožárů
zůstala za okny sama
s obličejem na minerálním skle.
Po klavíru
ke mě vklouzneš
do postele,
jen tak zašumíš:
“du spát”
Můžeš se mi zdát
veselejší než včera,
podrbu tě na zádech
rezavým hřebíkem
na motýla.
Už už,se zdálo,
že to máš
ale bylo to v jiný krabici,
v tý modrý.
Zámžik č.17
Dnes už víš,
smutek není
v těch černých šatech
z půjčovny,
v pláči koňských handlířů
ani v projevech rzivý primadóny.
Chcípnul v těch
scvrklejch růžovejch kamaších -
- lidský duši.
Slza cinkla
o rám obrazů
a rozesmála dav
třesoucí se spalničkovou horečkou,
potmě,
nakysle.
S červeným nosem
usrkávám vlastní pláč
z klesajících misek vah,
bez trampolín
a čišících propastí.
Pompa je dvojaký umírání
z cizích rentgenový ch snímků
hlasivek v profilu.
Hrací skříň
na Boha
volá :
“Hanlivý hnát políbil smích.”
a v oslnivých ostrůvcích ticha
dopadá tvá zář.
Zámžik č.18
Ten detektiv byl fakt drsnej,
furt plival,
smál se,
říkal : “to mám na vinylu”
a “půjdu spát,kam mě poš lou.”
Netušim,
co měl mezi prstama,
plíseň nebo mozek.
Vo náušnici taky moc nemluvil,
jen snad,
že to byl dárek
vod tý fešandy ze čtvrtý
se zrzavou parukou
a zelenym třpytem
na vočích.
Chtěl jí zabít
ale byla sama,
to ho dost votrávilo,
vykop z postele plyšáka
a zapálil si.
Tu mu najednou klaplo,
byl ve spoďárech
ale věděl kdo je vrah.
Zámžik č.19
Odlesk tvých dlaní
ještě zůstal
v drážkách černých lží.
Načasovaný polibek smrti
s tikajícím tělem,
když sem tiše,
na šetřící program
propíral vč erejšek
mlasknul někde za zády.
Už tě hledám jen ráno,
když kašleš
pochybuju o svých cestách
a brunátním.
Ze strany vypadá
smích stejně jako pláč,
jen se míň třpytí
krví ranhojičů
s licencí
rentgenových hejtmanů.
V potravních člunech
plaví jen Otrlík,
Karlův táta a já.
Nevím jestli tě znaj,
když už nepláčeš.
Zámžik č.20
Chcíplý slovo námořníka
běhalo po bytě
sem a tam,
lhalo,kradlo
a močilo na koberec.
Byl mu ukradenej každej
s ukončenou školní docházkou,
dokonce i ty typy
s reparátním vzdělá ním.
To naproti zrovna vodvírala
nová mrazírna ryb
a svět vod vokna
k větrací šachtě
připomínal tučňáka.
Na vlajce nebyly pruhy,
ale člověk ve dřepu -
- né, nesmějte se
kalhoty měl -
- sázel olivy nebo co.
To je jedno
stejně to nezalil,
měl totiž sklerózu
a fakt málo papíru,
než aby mu stačilo
jen jedno opilý
slovo námořníka.
Zámžik č.21
Setřu ti z očí
zatajený sentiment
jen pro neustále rotující
segment mýho chtíče.
Poztrácím střípky
z tvých ranních tabulí,
plných sloních rtů
šeptajících
staré pravdy Egypta.
Zapomenu na svý vychování
přesně podle pravidel
a studnic vědem.
Z rána nebolí
večerem poraněná ústa
plná sněhobílých vloček,
parfému samoty
a namyšlených oblázků.
Pomalu vybrnkám
tu melodii z hlavy,
nehodí se k tobě,
já vím
ale někomu ji přece zkusit musím.
Zámžik č.22
Ona byla divná na kráse,
vadilo jí jen,
když se motýl
nevědomky posadil
na mou hlavu.
“Dálnice už nechal postavit Hitler,
kdoví co za práci nás ještě čeká.”
volala z okna
na dělníky spěchající
vstříc svým ranní m tramvajím.
Pak šla se zíváním spát
do mejch snů,
do popelnic
a pelechů.
Nikdy mě moc nebrala :
“alergik a ještě k tomu poeta,
to je teda rána,”
pronášela jízlivě.
A když trávy odkvetly,
nic nám nebránilo
klábosit celou noc
vo starejch filmech.
Byla už poslední,
jak skvrna Technicoloru
mázlá prvně Chaplinovi do tváře
a já jí svlečenej
každou noc čekal.
Posadila se
a do rána mi šeptala
s kým to měla dvakrát.
Zámžik č.23
Vilnej neklid
zajíká svou jasnozřivost
ve jménu padlýho cara.
Dá si espreso na rohu,
klábosí s náma
odpoledne u vody
než si to přišine večer
s dusnem v aktovce.
“Hej chlapi,
nic není černějšího
než spálenej kopírák,
to už snad víte,
takže ukončíme tenhle kurs
na konci světa.”
Zvlhlé tváře
mezzotropních nás všech
halí jen bujarý opar.
Slavnost bez lidí a smyslu.
Ohluchlé lastury
se přestaly smát hladině.
Nuda a klid se neznají.
Usnuli tiše v bouři,
každý pod svým polštářem.
Zámžik č.24
Přišel na mezzanin,
jen tak náhodou
okem svý mrtvý mámy.
Rozkopnul uši
do prudkejch vln pacifiku.
Tam končila,
jak jeho zahrada,
tak jeho smutek.
Věnce už zvadly
a slzy oschly
sluncem na pláži.
Mužatky v opalovacích křeslech
očas vrzly
mezizubní průrvou
na prázdno
až málem splasknul glóbus.
Jen pes mu olízl botu
a zt ěžka se usmál
na rozžhavenou misku s vodou.
Nebyl tu nikdo,
kdo by znal
alespoň slovo
jeho řeči,
až řečiště pomalu vyschlo,
došla mosaz,
vítr zašeptal,
bóje žuchla vo příliv.
Byl konec,
už tu nebyl ani strach.
Zámžik č.25
Jako žula
obkročená křídou
seš mou ženou
fatálního snu.
Tunel jen nocí dlouhej
pošeptá říkanku
flétně prašnejch cest.
Můžu si naklonit
tisíc bifokálních ňader
bez příjmení,
nahraný žal,
žvásty o poledni
vysokém jak katedrála
a nahém,
jak ty samotná.
Zámžik č.26
Jdu zaprášen ým městem,
v dlani svazek klíčů
a tvou fotku v kalendáři.
Jen jedno okno
nespí v činžácích.
Vstalo jen pro můj sen,
aby slunce dnes mohlo zaspat.
Říká jako já :
“Budu tu vždycky
pro tvůj smích
i pláč.
Zámžik č.27
Přijdeš se ještě podívat ?
Zapomeň na slova
provinčního smutku.
Podepři mě,
jiného podráždi
a zdrž se výstrah.
Vím,že mě nenaučíš lítat
jako lidi z Paramounthu
ale horizont z matný slídy
ještě drží
střenky tvých pulsů,
tak proč lkát
katům či oprátkám.
Tam v zahradách
s rozmarýnem
neusnou potomci
drážních laviček,
eunuchů.
Sny o naprslých dámách
mě nebudí z polštářů
o tvých rtech.
Budu komerční,
jak jen to půjde,
o výměru se nemluví,
s můzou na sandálích
bloudím večerem
kol hořících stodol
za sloní skálou.
Zámžik č.28
Oči filmových pláten
mžourají do šera kinosálů
s roztomilou průrvou v krvi
a šelestěním křídel.
Neumím tě už obejmout
aniž bych ti neroztáhl nohy.
Smutný příběh s dámskou punčochou.
Kolik večerů bez bolesti
jsem proseděl sám
a kolik s tebou ?
Vá hy sou nakloněny Féničanům,
tak jdu odprosit.
Už jen rozeštvané kapky deště
líbají tvou tvář.
Kolik je týdnů
tolik je slok
v mym sešitě,
na oknech,
v křídlech z blankytu.
Klimatizace táhla
ledovým snem o jaru . . . .
Zámžik č.29
Není to výzva k tanci
ani němý potlesk ozvěn
v pískovcích,
vlasech mrtvých hvězd
od mlíka.
Je to jen dopis,
co mi spad
ze smeťáku
i jinam.
Ležím za hlavou
a koukám,
nemluvim,
že uši už zašly ?
Sou vod měděnky ?
Třeba to smutno v pokoji
zmrzlo nebo vypadlo z voken,
hryzlo tě do nohy.
Nebo přeludy nekoušou ?
Zámžik č.30
V listech máty,
ubalený jako joint mentholu,
s parabolickým zrcadélkem
v srdci
navštívil mě mudrc
havraního věku.
S rozkapanou rohovkou
kráčel podél měst
a vzýval kamenný déšť.
Zámžik č.31
Máš westernový oči
v uplakaných obrazovkách měst,
oprátky zděných komínů
šplhají o píď výš.
Nevím,co sníš,
z obrazárny půjdu už dnes,
naposled,
s odkapanou vteřinou
po kapsách.
Hlasivky chroptí
o prázdných barelech.
Popírám svou identitu
nasáklou zu helnatělým
průsečíkem nebe
s nadsázkou
a doufám na vzpomínku
o poslední lastuře,
nebo snad
o opožděném záchvěvu bránice
sladké Beatrice.
Zámžik č.32
S odbytým půlnočním ránem,
filmovým úsměvem tramvají
usínám v tvym bytě
se zataženou přezkou.
Už se neprobudim
pro smích
ani pro déšť
tláskající za oknem
všechny ty příchutě
Večerních Prah.
Spím jen v rozhozených vlasech,
odvykám polštářům,
něco zní jako včera,
něco nepoznám.
Mám strach o svůj sen,
poslední obrázek světa
vytržený z Kámasůtry.
Zámžik č.33
Sem jen zparchantělej mrak,
už ani vítr mě nenese,
zůstal sem viset na úpatí hory
za městem.
Vidim ti do ložnice,
když se miluješ
i do kuchyně,
když seš smutná.
Můžu tě jen políbit deštěm
až budeš sedět v parku
jen tak bez deštníku,
v šortkách
s úsměvem.
Zámžik č.34
Stinné siluety
sešly z ghet,
tak rychle jako pach
škvařeného masa.
Poslední polibek s růží,
taneček marionet
a tichá noc tranzistorů.
Šestákové madony
s obehraným obličejem
pasou po svých obětech
jen pro další
urousané staccato.
Někde ve dřevě
je smrt očí z vápenky.
Zámžik č.35
Sem jen silueta,
sem jen strach,
na hnojených polích
sbírám prašné cesty
po stovkách.
Nevedou nikam,
jen se stáčí,
stačí je jít,
zabloudit,
zamknout.
Zámžik č.36
Je to jen hřích,
plytká skládačka,
plačtivá hra tvých nenalíčených očí,
liduprázdný obrázky,
jak říkáš.
Není v nich dech Warholy,
tvůj smutek,
tep srdce cizí primadóny.
Je to jen
stokrát obehraná písnička
na rozloučenou,
nikdy nezní stejně,
když v ní není smrt.
Ta dáma,
co má jen o písmeno míň
než krása.
Zámžik č.37
Netajím se holocaustem k tobě,
18 slepých krůčků k váhání
v ošlehaných vitrážích.
Potkávám v lavičkách
uzamčená leporela cizích obličejů,
míjím i ten tvůj
s obarvenou,rozcuchanou parukou.
Chceš roz cupovat tenhle svět
pokaždé,
když neutančíš menuet ?
Odnes si ještě Egyptskej čas
i s aparátkem plnym orgonů
na větrnou hůrku.
Sem křivák,
zapřu tě jen osm minut,
tak žeň
než tě dostanou
komiksový bubliny.
|