|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Nespánky,
moře
a chvíle,
co mi vyprávěj
V Í Ť Á K
E-MAIL : vitak@click.cz
=1=
Byl sem těkavej,
jak plyn,
jako zákoutí.
=2=
Lomítka vah
neznajíc slitování,
odhojíc ránu po ráně,
na volných ráhnovích
balancují,
tu o mracích,
tu o závaží.
=3=
Byla za sekačkou,
nevěděla o mě
ani o latencích.
Výkřiky.
Zněla.
=4=
Nebe,mlha a půlnoc
líbají mou tvář
kobercovými nálety
tmy.
=5=
"Chtěla bych být
pouštní dunou od prachu."
tak tohle mi říkáš
občas když jím
ryby v souhvězdí.
=6=
Nemůžu být
dnes komorní
jak bych si přál,
to díky tobě
ještě občas slýchám
ten důvěrně známý
tlukot mého srdce
na vyšívaných polštářích.
=7=
Slova,děti,
stelu jim
nové a nové papíry,
nové a nové linky,
nové a nové . . .
. . . .děti,slova.
=8=
Roubený sem já
a roubená seš ty.
Je to v plamenech,
ve hvězdách,
snad ti poví vítr,
kdo tě dneska
ještě udeří.
=9=
. . . .a masky z ostrovů
šeptaly tiše,
vyhladovělé myšlenky,
bosé prosby
vypravěče.
=10=
Utíkám ze života
stejnou cestou
jako včera,
dnes,
pozítří.
Retardovaný spánek.
=11=
Mám oko jezera
v hlavě,
na dně lesy
a plankton
a někde ty.
=12=
V odrazu prken
peču si po ránu
jablečný sny (špíz).
Nevycházim
snad 100 let.
Sunuse.
=13=
Máš kompjůtrový vlasy,
nahý jak nebe,
jak svůj pláč.
Nevíš,co jsem zač,
když ti kradu vzpomínky
na tvůj nezalitej květináč.
=14=
Jedináček v osení,
musím se bát
o svůj strach,
než zahřmí,
než se rozprostřeš.
=15=
Třetí dveře
vpravo od pekla
sem potkal
zběhlou lasičku
s tvým úsměvem.
=16=
Šel jsem
ještě ránem
když nebe
bylo od krve.
Na východě.
=17=
Dívko
s ortézou na srdci,
v jícnu a tepnách
nespi.
Sni.
=18=
Přes hlavu láhve
vídám tvoje dvojřečí :
"Seš vylitej
tak se měj."
=19=
Mávám ti vzpomínkou.
Balancuju o dnu a dni.
Stmívá se,
nemám rád jen chvíle.
=20=
Když ve zpoždění
šeptáváš mi
odrazy cest
mě míjejících
nadechuju se
pokorou ke slovům
a vírou
ve tvůj útlý pas.
=21=
Nemohu nic.
Nemohu napsat dnes.
Nemohu tvým očím
vyprávět.
=22=
První ráno přijde hlad.
Nebudou básničky.
Nebudeš ty.
Přiš ourá se
na svých šilhavých
nohou štíra
a uštkne mě
kamsi do břicha.
=23=
Nevím kde je konec
nebo začátek,
pondělí
či pátek
ani jestli nahoru,
zpět,v srpnu
a dolů
padám sám,
jen vím,
že ještě
půjdu do pater.
=24=
Znesvěcený
poledním výkřikem vran
v odrazu čaje
mám tmavší odstíny duše
na dlani,
ve tváři.
=25=
V jednu vyhodím
svý tělo z postele
a pudu na popis žeber,
zatím,
možná
se mi vrátí
i kůže.
=26=
Plavou,
vlasy plavou
v jitru drcených jeřabin,
když ještě nespíš
a já už nemohu
snít.
=27=
Mandlový dech vesnice
není slyšet,
nejde vydýchat,
nemůže tě uspat,
jen se povaluje
všude kolem,
mrzák pořezaný dýmem
ranních cigaret.
=28=
Byla vyhnutá do světel,
to mě trápilo nejvíc,
nemohl jsem zhasnout,
když mě políbila
s trnovou korunou
jejího svět a
na rtech.
=29=
Zralá žena mi vracela důvěru,
kterou jsem poztrácel
u těch nezralých.
Měl sem jí ještě
plné doušky.
Než přestala kroužit
a byla náhle pryč.
=30=
Budu tě milovat
kdykoli přídeš.
Budu tě milovat
kdykoli nepřídeš.
Sídlím v podzemí,
ve fragmentech
tvých košilatých přání.
Miluju je.
=31=
Dneska ve městě
je tolik zdí oblepených reklamou,
u kterých se nedá plakat,
tolik pobořených náhrobků,
stovky znějících pochodů.
A slunce ?
To mě jen pomalu
rozpustí.
=32=
Nesmím se ohlédnout,
ztratit z očí trať,
obejmout pilíře,
oltáře betonu
rozkročené napříč městem
jako přístřešek s falzetem.
Jediná melodie
dnešní noci.
Noci bez tebe.
=33=
Jak kamenný most,
jak křišťál z měsíce
poslaný ti
na vánoce
nebo jen tak.
Pláču pozpátku kalendářem
a v koších sou dnes
jen rozšlapané
všední dny.
=34=
Nemohu už naříkat
a látat cizí životy,
krást surovinu pavoukům
přímo z p . . . . . .
Nemůžu si vypláchnout
hubu po jídle.
Nemohu si prostě
dneska ani jindy
mýt duši
před tebou.
=35=
Musím už dospět,
přes svojí něhu k samotě,
neodpustitelnou dětskost
ve tváři,v polštářích,
vyvětrat,odejít,
neptat se.
Už nikdy
neusnout.
=36=
Tajně držela
prsty na okraji vázy
než na motivy
tříštěného slunce
se probral
den.
=37=
Jde o podzim
b arevnej touhou stromů
po zimě.
De vo škvrnění.
Padající listí,
anonymní akvarel
urousaných pohybů slunce.
Je slyšet
padení osik
a jmen.
=38=
Vzduchem sem probděl
sedmý večer i ráno.
Až vítr tě pohladí
na místech
chlístaných,
zkrvavených.
=39=
Skučím.
Skučím,
jako voda na podzim,
jako moment,
zkalený pohled
obhroublých tváří
prázdných náměstí.
Jako meluzína
čouhající
ze zamrzlých ústí
kašen.
=40=
Bydlela sama
v bytě pospravovaných koberců,
křížů z juty
a dyftýnových nářků,
v krabičce od mý dla
občas zapomněla
pilinovou bublinu
v úsměvech.
Smála se ještě
když bylo pozdě,
vyzula se
z prošlapaných dnů
a šla spát.
=41=
Za dveřmi jsem
mohl poslouchat
rozorané kusy šelaku
už jen v zimě
aby mi z hudby
ještě přecházel
mráz po zádech.
V zátyl ku křoví,
sirotek,
nic víc ani míň,
jen umazaný od šmouru.
=42=
Léčím se marně
každý týden.
Začínám a končím
tím samým
příběhem o lásce
v pijáku.
Bez silnice
a řezavých bodavic.
=43=
V tonoucích kůrách,
v hladinách duběnek
snad odplavou,
dnes,za týden
ovázané rány mých duší.
Mám dvě.
=44=
Mohl se ještě ve dne
schoulit za jinotaj,
v noci se přitulit
za věčným plamínkem
naftových kamen
v kuchyni,
zapomněl si jen
začernit uplakané oči.
=45=
Může být v úterý
temným jak nebe
nad tvým životem
tvůj džem
z ostružin ?
=46=
Sípání zdvojené ránem,
nehašené vápnem,
šuškané tolikrát
za sebou
jako had.
Jak kocour,
města dvorů a dvorků,
usínal v potřísněných dlaních
zas a zas.
=47=
Brečel o ní
protože mu jí nazítří
výřívkama
povytahovali z mozku,
z dvojspřeží,
až pryč.
Nebyla už slza
dost slaná ?
=48=
Prefabrikát
rozkřičenej v hlíně měst.
Jak si tělo zvykalo
na pomalý extrakce
malátněl,
pruhoval
a zimnil.
U úst pěnu
a v umyvadle kýbl.
=49=
Seš,seš,seš
ještě dnes
v předávaných polibcích.
Seš,seš
někde v ulicích.
Seš
snad průhledná.
=50=
Bolí mě hlava,
že někdo jó
a někdo né.
Zkysanej kefír.
Furt psát,
to se nedá vymalovat,
pomalu ani rychle
vyprávět.
=51=
Jak osamělý tón
tvých melodií
vyprchám po sedmé
v potrhaných doušcích
tmy a rákosí.
=52=
Hoří střechy stromů
a větve stavení
okolo pátý,
když mi voláš
tenoučkým hlasem.
=53=
A jak sem tě měl
nechat v záškubech ?
Venku za kůlnou
zahazovat jámy ?
Vykřičet všechen čas ?
Přikrčit se ?
=54=
Možná v pozdním slunci
najdeš vřískající amulet,
anachronismus života
plovoucí si jen pomalu,
zlehka
sem a tam.
Možná necháš vysvětit
svý tělo,svý jméno,
svůj účes
i svůj pláč
poleptaný
od smutných historek
na dobrou noc.
Povečeříš
se siluetou měsíce na oknech,
rozčtvrtíš den záclonou
a jdeš spát.
=55=
Skřípal,skřípal
popílkový král,
jemně
po okraji mraků.
=56=
Sám s reklamou,
opuštěnou,sálající
oplatkou zítřka.
Smutný smích.
Šplouchy,šplouch
o prsa.
=57=
Měla na výběr.
Mohla žít.
Se sebou,
se psem,
s mládě tem
ale ptáčata štěbetala
podél deštěm politých střech,
měla polámaná křídla.
=58=
V pokoji před zrcadlem
spim,
češu se,
žvaním,
jím,
zvu se.
Ven.
Za zrcadlo.
=59=
V aluminiových ústech,
nezní to špatně,
svraštělé dlaně
rašeliniště
hanba
polibek.
=60=
Vídám Trilobity,
stíny přilepené v noci na oknech
s přídechem andělů,
s přímluvou rána.
=61=
Tak takhle to bolí,
zmítá se,pálí,
vím,že to cítíš,
vím,že to znáš.
Prach zadřený v očích,
prach zadřený v srdci.
=62=
Svědění vzpomínek
mokvající
nap říč věčnou ranou,
napěchovaným stigmatem smutku,
který můžeš
vidět,
slyšet,
rozdrápat.
Nic víc
jen mozaika cest.
=63=
Vyklouzla mi
z vlhkých prstů,
ševelila napříč
křivolakým městem :
"Schrlím se
v ležaté osmičky
tvých žeber,
permanentně polámaných.
=64=
Člověk chce víc
než z mála
může být chtěno.
Dopisy,motáky ze samovazby,
z večerů a rán
za příkopem,
od větrolamů.
=65=
Jen tak plesnivej
na latríně.
A kurvy nekvetou.
Je tu jen tisíc způsobů
jak chcípnout
na smrt.
=66=
Prošla pavlačí,
zapálená tmou,
jen tak hořící,
pohozenou
na ztemnělém nebi
včerejšku.
=67=
Ptal sem se po poselství.
Naslouchal.
Řekla :
"Noste kulichy svých mám"
. . . . a byl sem starej,
dost starej,
najednou
starej okamžikem.
=68=
Cítím to v dálce
jak 2x zbitej pes.
Tvý pudy ve hvězdách,
svý přání na oknech
a dech,
ovocný dech zimy.
=69=
Posílám,
daruji
pozdravy.
PS:Všechny stejné.
=70=
Zemřu na vánoce,
bude to dárek
pro mou hlavu,
pro dům
se kterým spím
srostlý v podpaždích
sám,lehce
jak na křídlech planet,
svinutých hvězd odříkání.
=71=
Jedu v tvym copyrightu,
vím,co se smí,
tuším,co se sluší,
netančím,
kradu ti kradmo
veršíky,básně
tvých nocí,
poztrácených not,
vylámaných zubů kalendáře.
=72=
Sme jen obyčejná tělesa
v důlcích,
v papučích včerejšků,
krčících se v teniskách
uprosených reklamou,
zardoušení v zátylcích,
kde jinde
by mohl hladomor
imponovat tanečnici.
=73=
Mám tě asi rád
víc než prophylen,
občas mě lískneš,
políbíš,
vím,že se neúnosně šklebím
i ve snech
ale,co najdeš
třikrát poztrácím,
vím,že tě zítra
najdu ve slumech
opožděnou a sladkou.
=74=
Plácám se v metaforách,
neumím v nich žít,
vyhřívám se na slunci
jako motýl za oknem,
jako smrt v polích,
políbený paprskem.
=75=
Silvestr má dnes
jen stigma poztrácených lásek
nebo je znamením
výlučností páchaných
na bezradných,rachotících
mozaikách nocí.
=76=
Možná tě zapomenu
zítra tam,
kde nechci mít
víc než pláč,
bezzubý jazyk
fráčkovaných tučňáků.
=77=
Zima je bílá magie jara
s podzimem za okny,
nevypsaná sm ěnka léta
s mžourající,černou
kočkou před branou.
=78=
Prasklo mu srdce
jak struna
ve spánku.
Čichal k výkladům,
sněd slunce snad,
polkl sucho v ústech,
zapil slunovrat.
=79=
Dýchám a žeru
uhelný prach
v popelavých nářcích.
Je tohle ještě slunce
tence zaspané
ve vlasech ?
=80=
Seš můj vánek,
občas to vím,
tragickej konec,
v začátku zábavnej (zprvu tak)
na konci,
nó tragickej.
"Víš o vánocích
je každá ryba
tak trochu v pytli."
=81=
Chtěl bych mít
vymletý řeky v mozku,
né zlatý žíly,
né valouny.
Nelenit si podzimně
s buňkou po buňce
abych ti stačil,
vystačil.
=82=
Znám tu bránu
ale nechodím k ní často,
jen si občas přibroukám
zapomenuté melodie
olověných chřestítek,
podvepsané záplaty
divokých.
=83=
Nemůžu spát
už několik let,
nemá m totiž
s překvapením schůzku,
mám jen
co bych si přál,
chtěl - nechtěl.
=84=
Vím,že by tě mohl
milovat i nosorožec,
spíš né.
Spíš ?
. . . ale doufám.
=85=
Vidím tě opilýma očima
něhy a váhání.
Spatřím tě ještě ?
Bojím se bojím
víc než jen mohu vyslovit
ze dna svých slov.
=86=
Jsou přání na zdi
plachá a polapená tmou,
pozamčená průčelí
z včelího vosku
a bolestí
nevyslovených (ústy).
=87=
V pondělí,
když cestáři
zamykaj tvou tvář
dharmo se vracím,
marně plápolám
v nevznícené skvrně octa,
prázdném zrcadle
nakyslých pousmání,
zhrzených snů
a polámaných pérek pelu.
=88=
Nemívám tě už ve snech
ani v polucích,
stejně tě rýmuju
jako sever.
Hever.
=89=
Kapka sedící
tázavě na okraji šálku
tlumí mou bolest
kdesi hluboko v amalgámu,
mal inkou,černou skulinku
neznámu odkud,
neznámo kam.
Je sladká.
=90=
Jsem spadlý z rytmu,
setřesený,
setřesený z křížů podél cest,
zcezený z parafínových botek,
plný androgyniích úsměvů,
úšklebků ještě téhle
generace.
Zavilej v dírách (jívách)
plný ch pavouků
s vypáleným K
na srdcích,
v mozku,
podél cest.
=91=
Občas mívám myšlenky,
pošlapané teze šamanů
z tvý hlavy,
sladší po záplavách,
co mi zaženou
ekzém z dlaní,
co mi zaženou
květinová stlaní
napříč náladou.
=92=
Mám tě rád
jako shluk,
jako skunk,
jseš silná,
práskaná,
když pláčeš,
když klečíš.
=93=
Dneska večer
jsem se přestal zamykat na noc
a zoufale čekal
tebe,
tvůj stín
nebo alespoň
ranní slunce
od krve.
=94=
Žiju v dvoutempu
týhle doby,
co si poznamenám,
to mi nikdo nesní,
vždyť víš.
=95=
Jsme v 6-tym under . . .,
dnes po 4-tý
visím za vypláchlou pusu
čpící čajem
strojený provazy do včerejšků,
stvolený na první zatáhnutí.
Budu už brzy
za smutkem stébel,
za slzou,
za kymácivým stínem
v nalitých pavoučcích
cizích tanců
před okny.
=96=
Ukážu ti den
v lešenářských trubkách,
stvolech týhle generace.
Poznám tě desetkrát
v jedenáctém zaváhání labutí.
Rozlomím,
rozzlobím skřítky
vyprávějící a hladové,
umouněné a staré,
zkamenělé v montérkách,
odlité v mazutových krůpějích
a přesto m alé
jako zrnka prachu.
=97=
Bylo to ten den
co se zabil,
co zabil démona
zrádným hrotem okenních říms
laskaných jarem i podzimem,
po pádu
už nezbyl čas,
ani minuta
za vratkým,zpolavyraženým zubem,
ani jinovatka,
ani jinotaj
nepokryje něco
jako neposkvrn ěnej skok,
jako výsměch rozbitých hlav,
plachtění,
plác sebou
o rozespalou,tikající rozvahu
v tom okamžiku
mezi mementem spánku
a havraním pírkem.
=98=
V kavárně
před romantickým jídlem
z večera
osahal si pocity,
pak šel do tmy,
nemoh jí vdechnout
ani poslouchat,
ani opsat
ba ani vyplivnout
ale mohl se s ní
zadarmo vyspat
celou tuhle noc.
=99=
Takhle mokrá ještě nebyla,
ospale ho prohlídla,
poprvý skrze tváře
a čelo,
skrz slzy
a jiný přeopsaný rána,
tušila to už včera,
dávno neplakal.
=100=
Můžu ještě přežít
sklouznutej
po epoše ethylénovejch taktik,
prázdných pohledů
od zapomeň
k nevidim,
až na dno
nechci vidět.
Rozcuchaná mžourání darmožroutů
škrábající
po ledové tříšti řek
svá jména
anonymně,napospas
všem odhodlaným zásmutkům.
=101=
Chiméry
vyplašená nahá těla za ploty,
utopená v přetěžkém plynu
hořkostí
klikatých jak ornament zmije.
Hroby,které v pole
časem kdosi zryje.
=102=
Plavoučké vlasy dívek
splavovaly jeho dásně
každým dnem.
Chtěl být jen
mudrcem generace
krájeného chleba,
tmy ilustrované
do mžitků.
=103=
Proč mi stále kladeš
ty zauzlované,nikotinové otázky,
vždyť víš,
že nemohu usnout
v tvých radostech,
mikroslastích
zahalených do perel
šedých jak oblaka
vyfouknutá k večeru
z tvých úst.
|
|
|