|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
S K Ř E H Y
V Í Ť Á K
E-MAIL : vitak@click.cz
. . . .pomoci tomu,
kdo nikdy o pomoc neprosí.
Narýsuj přímky cest
a chůzí je pak rozvlň.
A až budeš umět létat,
křídly je vymaž.
Spočítej listy na stromě
a počtem černých dnů je vyděl.
Vypočítáš,kolik slz je zapotřebí,
aby moře nikdy nevyschlo.
Vjera K.
= 1 =
K ránu dopíjím
tvůj ledový čaj
se všemi zrnky
prachu a výtek.
Jen pro tebe
mám ďábelský uši
a pohled z mrakodrapu,
jak sušená švestka,
jak hrnek odkapaný
po slabikách vzdechů.
Nemůžu ti vypsat
všechny sví chvíle,
co bych tě chtěl.
Už jen vázanku,
oholit se
a budu snad dospělej,
ale co s tím.
Umírám pomalu,
vadnu v brázdách,
v krku mi uvázly
kopretiny od tebe
a moje uplakaný
skřehy.
= 2 =
Jak tělo houslí
bruslíš
na opuštěných pažích podzimu,
v zasněžených krůpějích
svinutý moták
ranních siluet
podsouvá mi obroukaným posunkem
číslovaná mlha
nad věží.
S ramenatým neklidem
nasládlým jen jakoby
o 4 stupně do snů
vrávorá v podlitých,
drůbežích,esoterických
krizích ofenziv
nasekané oběživo
okamžiků poledních.
= 3 =
Smaragdové,ultratenké hlavy
odkývou tvé intermezzo
na jantarových tabulkách
jarních odpolední.
V pozastavení večerem
zšeříváš se
poznenáhlu lakmusem.
Nešedneš,
jen se běláš
v usazených rozích
písečných rámů
romance na cihlovém dvorku.
V parných vzdyších
udušená smlouvou
tetovaných jablůněk
s opadaným listím,
s energizmem rozmazaných vlaků,
těsně pod lávkou
dáváš do větru
můj poslední
ohořelý dopis.
= 4 =
Seš ospalá
v listí
z modrého stromu.
Sedm plodných panen
mi neukradne tvou lásku.
Zavolám až budou
st ožáry nízko.
Z povražděných robotů
sou malé děti
a z poražených robotů
sou sny.
= 5 =
Sem desinfekce
tví něhy
schoulený v kabátech,
vím,co tě bolí,
spím s tím pod hlavou,
někdy i snídám,
v pozítřích,odrazech
odšeptám svůj dech
po zastávkách.
= 6 =
Mám tě na svých prsou
víc než kdy dřív,
komíháním obřezaný půlměsíc,
nic víc.
A v tom starém,shnilém
barometru
tiše spinká
pavouk v tvídových deskách.
Nemohu se dopočítat
vypsaných versatilek
na nedopitých retuších
základů domu č.26.
V úvodníku dnes stojí
zbroj plná útržků:
“Sebranka patrná už ze dvou kroků
se mu vkrádala
každičký ze dnů
do vláken každičké z buněk.”
Přežíval ?
Nebo jen,
tišil svou bolest
v perspektivním jasu.
= 7 =
Ráno je samotář
o tvých dvou vlasech,
nahých a bosých,
šeptaných v osidlech hřebenů,
horských chat
a nekonečných tůr,
tak trochu zkroucených
nad ospalým modrem
plamínků karm.
Vlasatá ptáčata
uskáčou ještě
tenhle jarní deštík
a už už
syčení plynových sprch
zhasíná zorničky mých akvarelů
a láme hroty pastelů
opuštěných zastaváren.
Možná se rozední
pro něčí ráno,
třeba jen pro tři dny
rozpuštěné v čaji
a ostrovních žalůdcích velryb.
Básně na kartónech.
Kolik už jich bylo ?
Nechci zapomenout
ani na jednu,
jen pro to,
že mi rozumíš.
Lenine,kde seš ?
= 8 =
V pomerančích
loupaných narychlo
nasazené,roubené,
slzy mulatů,
kajmanů
a palem
zdraví dost nevybíravě
moji ránu po noži,
moji ránu po tobě.
Díru do který bych spad
si budu muset
usekat v jílu sám,
možná v zimě,
možná v jívách,
možná v předjaří.
Topěj dost.
= 9 =
V průhledech žiletek
šeptám o jaru,
klábosím s mloky
a zahradou.
Zvednu se k snídani
z kalužin ostružinné temně
zaschlé na šatech s kvítky.
Na tvých šatech
japonská tanečnice
s vůní po medu
v krůpějích za oknem.
= 10 =
Na zelených hranolech
tvých setmělých pohledů
píšu verš,
co mě proslaví,
né není do kronik,
zamykám ho do náhrobků.
Z rozlitého vína
si můžu vyšeptat
tvou siluetu
v sametových mírách.
Příde,posadí se,
usrkne
a pláče do mých bosých polštářů.
A když jí slunce
ráno rozpustí,
zdá se mi
ještě v poledne
o tvých pavučinách.
= 11 =
Víš,
jak moc tě miluju,
když svítá ?
V úsvitech ztroskotám
každičké z rán,
v úšklebcích slunce
od večera
rozeznám
barvy tvých kapesních zrcadélek,
odražených kolik
tvých podobenek
pro vyznaných
sedm let smůly.
Tak dlouho ?
Tak moc ?
= 12 =
Zválené polopravdy
schoulené
v teplých dekách včerejšků.
Zpité dekubity,
ochablé tkáně
brouzdaných chodeb starobinců,
špitálů,
vrávoravé balance
na sterilním silonu č.8.
Vymknuté kotníky,
monochromatické výhledy z oken,
do barevných zahrad zimy.
Posedané,lkané nářky
všude,kam se podíváš
i na úpatí hor
i na stěnách propastí.
= 13 =
Zelené střechy
plechových břidlic
slzí budoucích
kanou.
Přes ulice natažené
žebříky hermelínových plátků,
usmrkané odplaty
krčící se za rohem
s vyšroubovaným hrdlem.
Narychlo zamázlé rány
otevřených pórů města.
Uzunkaná stoletá včela,
která den co den
s šepotem svých křídel
usedá na mou misku
mi darovala dnes
pálící ranku
i se svým ž ivotem.
Snad to byla láska ?
Ale copak to jde
milovat se s městem
nebo včelou,
i když sou smutný ?
= 14 =
Běhám po městě,
skupuju emisi,
co kdyby hřmělo.
Stýská se
po dešti
slunci ?
Nevím,co říct.
Loučím se.
Nevím jak začít.
Nesmím snít,
protože lidskej život
je tak krátký.
Jak výkřik intermezz
šeptaný do tmy.
= 15 =
Jsem nedotčený
v tomhle
modrém slunci makovic,
protože tě miluju,
když seš neúprosná,
mám strach,
šlapu si po kanýrech.
Plakat
neznamená dnes
smutek
ale odpuštění. . . .
= 16 =
Co,že ti to včera večer
špital oheň o vodě
dýmem do vlasů ?
Zlá.
Škaredá.
Zapšklá.
Neumí se rozpálit,
jen si něco syčí
(když ho potká)
a bublá do oblak.
= 17 =
Dám ti svůj poslední polibek,
chladný
jak rozhřešení za minulost,
za jednu smutnou,
pitomou noc,
co se jen tak šklebí,
když spíš.
Nejrozmáchlejší kniho
mího života,
plamenný výkřiku
z mých snů,
zhrzená vzpomínko,
luno nedopalků
zašlapaných,
kdesi v lesoparku.
Nechci už nikdy samotu,
když v ní
nemám s kým být.
= 18 =
Ochranné mříže nádraží,
zrezivělé nájezdy
a v pokladně
jen pár řádků
o tvé cestě,
zprvu tak beztvaré.
Mám tě rád
jako signál vzdoru
adorovaný na plicním,
divný příběhy
běží po stranách,
strach,
smích
a . . . . . krůčky.
= 19 =
Má pohyby,
je to dívka.
Má řasy,
je to slůně.
Má oharky,
je to dým.
Má myš Lenky,
je to stín.
Má smůlu,
je to strom
na okraji cesty.
Má drkotání,
je to bergamot.
Má meč,
nechá se vést.
Má voj,
je to spasitel.
= 20 =
Když mi hodiny
jdou pozpátku
ty ještě spíš
v mých knihách.
Jsme černobílé duše
v opuštěném dýmu,
odnikud nikam,
čekajíc na vodu
v patrech.
Kruhy v ledu,
stopy ve sněhu.
= 21 =
Liju si do života
cizí krev,
rozpitou
přes papírky cigaret.
V protonových motorech snů
vysychán
v plá nech inženýrských sítí.
Lapen,zlomený,
s polibkem nebe,
rozjitřeným vzkazem
od nikam.
= 22 =
Skřehy jsou jen
pomaloučké ornamenty samoty,
melancholicky přivřená víčka,
falicky vztyčené otazníky
nedělních odpolední
pod roztočenými koly
důlních jam.
Rozřezané dekamerony
pozůstalých světců,
svěšené,světélkující body
v polích
plných prázdných,obřezaných
makovic.
Je to skřípění po tobě,
po čemkoli,
děti vyhnané anděly z ghet
líbající moře,
paprsky jarních světlíků,
stínítka lamp,
otomany,
na truc setř epaná
křidélka drobných chmurů,
ukrytá v zámotcích,
v rentgenových průvanech
nočních šichet,
v šišatých,směšných stínech,
v zapomnění,v tikotu,
spánku,v ovzduší.
Jsou to v hrdle uváznuté,
vůbec,či zpola nevyřčené zpěvy
mezi zrněním obrazovky
a rozpraskan ým trupem kříže.
= 23 =
Když mouchy lítaj z kytek
nemám milenky z asfaltu
a tví uši nejsou lastury
s nánosy perleti všech odstínů
na svých tenoulinkých zdech
zasípání průlivu.
Jsem o půl gramu lehčí
a můžu se i smát.
Eunuchové
snící o vítězném taže ní
spílají svým neochotným šlápotám.
Potají,jen tak zlehka
přilétají
na průhledných,čajových sáčcích
bezejmenné vzpoury
vězněné
na odsirných sítech komínů.
= 24 =
Jsem dealer mýdla
a pasty na parkety
v prázdných pokojích
svého života.
S nateklý ma očima
jdu lesem za tebou,
kráčim.
Bolelo mě
jak odcházely vzpomínky
otrávené v ranních průsmycích.
Bolelo mě
to o stromech
z cizích sfér.
= 25 =
Možná se i potkáme,
to bude zrcadlení
prázdných řečišť,
sešeptané,oplivané
schůdky sklípků.
Osmah lá slůvka,
nahá a bezradná,
pohozená na pánvi,
škvířená,
ulhaná,
škaredá.
Už nikdy
to nebude
nedopitá sklínka
mého života.
= 26 =
Bájný polome
už nemám
komu bych vyšeptal
řevem šílených nařezané
plátky svých snů.
Poznenáhlu se usoužím,
fň ukal k pohledání,
nikoliv pohledný.
S vyškrábaným motýlem
v podkoží dlaně
nesu si vzpomínky,
oharky v cípu plachet.
Sou sežmoulané
až běda,
sou o tobě.
= 27 =
Satira ?
Smutek ?
Ranhojič ?
a ten čtvrtý se loudá.
K unáhlení
svádí dneska
nejen úplněk
a ovázaná tlapka,
možná fantazie přístěnků
nasládlá jen krapet,
ze zežloutlých oken
ještě i zítra
půjde odloupnout.
= 28 =
Na vrcholku hory
spal o jejích modrých očích
vánkem šeptaný spánek
v nateklých očích rán
plný všech těch
nepřátelsky se tvářících
pylových zrnek.
Myslel,že se uzdraví.
Měl návyk
hnanej proti lidem,
hnanej proti sobě,
hnanej . . . .
Nevnímal,
co je ještě lék,
co olej,
co jed.
Uměl bejt smutnej
i bez pláče,
dalo to fušku
ale vydělal si víc.
Do zrcadla se sice
mohl podívat
ale jen při holení.
Ustál to.
Šel z frcu
a přejelo ho auto,
možná in ěkdo plakal.
Patolog říká :
“Divný,neměl v sobě žluč.”
= 29 =
Budu tesanej,
jen,co to půjde,
bez lásky,
utonu pomaleji
než ztaje
ledová tříšť
a vystydne
tvůj pr ázdný šálek.
Vim,že se usmíváš
na fotku Patagónie,
na neohrabané výkřiky
mých utajených světů,
snad i na svůj pláč.
Jen tak můžeš vydechnout
věčně zatajený dech
tohohle zpropadeného
koutku světa
či svých úst.
= 30 =
Rozpadnu se v mracích,
bez vrávorání
a slzopolných mrákot.
V zapření,
v bezesných extázích,
malovaných tónech
pokojů mých smutků.
V potulných boxech,
obehraný,
slýchám to volání
stařeny černé kápě.
Zvacích dopisů netřeba,
jsem rozloučen,
smířliv.
Vím,že doběhnu
poslední,
ten zá vod o tvůj smích
i o tvé slzy.
Tak jestli ještě chceš
vidět plakat slunce,
vím jak na to,
stačí přivolat duhu.
= 31 =
Jakoby něco jen tiše
a zlehka zakroužilo
nad její zakutálenou rtěnkou.
Běloskvoucí tváře
renomovaných ploštic
vysoukaly jen o brvu
snědší odstín červené.
Bylo už po setmění,
hrál gramofón,
to protékající ticho od řeky
by stejně nikdo nepřeřval.
Bude mi smutno
po vlasech,
po rtech,
po dotycích,
najednou si povzdechla,
když už hrobník udusával.
= 32 =
Popsal jsem už dost :
“opilost
erekci
smutek
ztepilost
a přece něco schází.”
“Proč to nezkusit
ale těžko o tom
ještě čáry dmýchat.”
povzdechl si doktor
na baráku č.6.
Vím,jak to ustát,
tisíc přání
a jedno splněné
v modrých jezírkách
odcházejícího obzoru.
Můžu si myslet
o rameno svícnu víc
pro říši,
pro plamennou duši ďábla.
Proč neublížit,
když mohu,
jsem člověčí až běda
i v hadrech od krve
se ještě
dokážu zasnít.
= 33 =
Tetování
sotva vydechnuté z plic,
víno
v uzavřených ústech tůně.
Ví všechno
o mých posledních snahách,
o marných tempech lampiónů,
o včerejších stopách mravenců,
o kamzících,
co už nespatřím.
Ví i o tvém plápolání
i o básni pod polštářem,
kterou najdeš při stlaní.
Neplač,
já se vrátím
v ranních tempech rosy,
v kapkách letních lijáků,
v povodních,
v pohlazení cizích chlápků,
ve všech přetrpěných polohách
dnů i nocí.
Budu jen trochu ukrytej
ale vždycky s tebou.
= 34 =
Když si váháš,
že máš
ještě sílu vstát.
Když si ukrajuješ
další krajíc
dnešního dne.
Když se probouzíš
do laciných sn ů
a hotelů.
Když seš pověstná
všem modrým pohovkám
jdoucím
ke tvé barvě vlasů.
Když ještě čekáš
na plachého mesiáše
tvých dnů.
Když si se mnou
v noci píšeš
na vypadlé vitráže,
vyražené zuby
oken kostelů.
Když mě nosíš
na dřevěnou podlahu
naději a žluč.
Když máš vůni meduňky . . . .
. . . . možná jenom
spím.
= 35 =
Z rádia přicházely
ústřižky příběhů,
jak kalná voda,
jak malovaný dekor
tvého dekoltu.
Byly o lásce,
o planých ostružinách,
o levných konzervách
tvého bytu.
A nocí ševelily
prázdné ulice
v lahvích z plastu,
nahé a zelené,
kropenaté mlhou
v odrazu zlata kříže
kaple odcházejících.
V nerozčesaných stínech
zapomenutých parčíků
jsem zase o půlnoci
potkal sám sebe.
= 36 =
Takhle nechoď,
sem tvůj vrah,
pošeptám ti
první vzdech slunce
a budu ve všech notýscích.
Bloudící po úpatí
Tibetu,
zlámaný v kole
svých bezejmenných strastí.
Nepoznám ten úsměv
na tvé tváři
ve večerním vydání
Týdeníku Kalkaty.
Nevím,co bych ještě
mohl vypsat z oltářů
své postele
zašlapaný v březí ch
všech tvých moří,
modlím se drkotáním,
klátivým pohybem,
záchvěvem pláče,
se skloněnou hlavou,
havraním účesem
a pokorou.
K dnešnímu slunci,
k zítřku
a tvým snům.
= The End =
Byla to doba
zdánlivě marných
výkřiků po tobě,
jam bez kyvadel
a propastí
bez liánových mostů
s vůní tvého spánku,
zůstalých
po něčem,
po čemkoli.
Ale je to všechno pryč . . . .
Jak někdo pravil :
“Už už sem se chtěl zprovodit
a v tom na mě mrkla reklama,
novej model vyvěšovací elektronky
a zas je pro co žít .”
. . . . zatím ?!
|
|
|