Noční šelma zpomalila a přešla z běhu do chůze. Náhle se nečekaně přikrčila mezi keři. Hustá srst na jejím majestátném těle se naježila. Instinkt ji varoval. Zapomněla, že právě sleduje sladkou vůni čerstvé krve raněného srnce. Mezi stovkami pachů ucítila cosi silného a neznámého. Ta stopa svou tajemností lákala stejně jako zrazovala. Vlčici se náhle vrátili dávno zapomenuté vzpomínky. Vzpomínky na dobu, kdy byla ještě malé štěně. Ne štěně, dítě! Kim si po letech, poprvé od své proměny vzpomněla na to, jaké to bývalo být člověkem.
Nechala srnce pro ten okamžik běžet, však se jí nemá kam schovat a jeho zdechlinu najde snadno i později. Vydala se po nové stopě. Pach byl silný a čerstvý, plný a neopatrný. Co také čekat od lidí. Většina z nich se pohybuje lesem jako slepá a zbloudilá ovce.
Zastavila se u velkého ostružiní. Moč byla cítit už z velké dálky. Takže skutečně člověk, ale kde se tu vzal? Tak daleko od vesnice. Zřejmě velmi mladý, možná dítě. Krev? Skutečně! Nedaleko ležela na zemi lněná košile. Vlčice se k ní opatrně přiblížila. Látka byla nasáklá krví, krví malého dítěte. Věděla teď o vetřelci víc než potřebovala. Zvedl se vánek a vzduch prořízl pach kouře. Takže zraněné lidské mládě, které táboří nedaleko, jak snadný cíl. Kim polevila ve své přehnané ostražitosti.
Lež, nebo tě na místě podříznu!
Ta cizincova slova se neustále vracela do mysli malému Petremu. Věděl, že statečný syn kováře jako on nikdy nepláče, ale právě teď na to kašlal. Vzlykal, a slzy se mu valily po tváři, řezná rána na hrudi ho nesnesitelně pálila, jak se mísila s potem. Provaz na nohou ho tlačil do kotníků a obě zápěstí měl od něho rozedřená do krve. Už hodiny se marně snažil vyprostit. Všechno se dnes ráno seběhlo tak rychle. Hrál si u potoka s ostatními dětmi jako obvykle, pak se rozběhl po břehu za lodičkou z kůry, když narazil na toho podivného cizince v plášti. Stačil jeden pohled do jeho chladných černých očí a Petre věděl, že je zle.
Svázal ho a odtáhl hluboko do lesa. Ale proč? Nechal ho ležet uprostřed noci na vlhké trávě. Je mu zima, košili ztratil a kalhoty má promočené. Oheň moc nehřeje, spíš ho dusí hustý dým.
Ztěžka polkl a bezmocně se rozhlédl kolem. Zdálo se mu, že tam v nočních temnotách lesa zahlédl pár rudých oči. Jako by nemohlo být ještě hůř, napadlo ho, ten starý šílenec snad čeká, až si pro mě přijdou vlci. Táto, bože táto, kde jsi?
Kim se právě v tu chvíli chystala opustit svůj nedaleký úkryt a zaútočit na chlapce. Zatoulané dítě na mýtině uprostřed hvozdu, uprostřed noci. Jak zvláštní dar od jejího boha. Náklonnost osudu výměnou za oběti, které mu přináší. Dnes večer ukojí svou věčnou touhu po krvi tím nejlepším a než skončí nezapomene bohu poděkovat.
Ne! Na poslední chvíli se stáhla zpět. Něco tu nehraje. Ucítila pach druhého člověka. Zbystřila své smysly a všimla si sítě, rozložené v trávě. Takže past? Pátrala jen okamžik. Ten druhý muž nebyl daleko, skrýval se mezi stromy a Kim zahlédla jeho nehybnou siluetu. Věděl o ní a vyčkával. Rozhodla se přistoupit na jeho hru a využít momentu překvapení.
Prudce vyrazila přímo do pasti, ale než stačila sklapnout, odskočila vlčice stranou a síť se tak stáhla na prázdno. Přikrčila se v trávě jen několik kroků před neznámým mužem. Kluk na zemi se tisk tváří do hlíny a dovolával se v pláči svých rodičů. Žádný člověk nemá sebemenší šanci, když se pokusí postavit do cesty vlčím tesákům. Vítězství bylo otázkou jednoho skoku, rutinního výpadu, při kterém si její zuby pohrají s krkem oběti. Bláhový člověk! Nestihle ani vykřiknout! Při té úvaze se vlčice mírně rozechvěla vzrušením.
„Čekal jsem tě! Tvá snaha je marná, dcero vlka,“ narušil klidný hlas ticho nočního lesa.
Kim zaváhala, ale jen na okamžik. Skončím to s ním hned, rozhodla a odrazila se.
Pak se však stalo něco podivného. Ve chvíli, kdy se mu Kim chtěla v letu zakousnout do krku, srazila ji k zemi podivná síla. Ani statný los by tohle nezvládl, a že už jich skolila desítky. Dopadla bolestivě na záda a svalila se do trávy. Nějakou chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala a dostala zpátky na nohy. Cizinec stále jen stál a tiše odříkával podivná slova:
„Při síle větru a věčnosti kamene,
při žáru ohně a hlubinách vod,
sežehni síly zlé očistným plamenem,
na věčnost povolej prokletý rod.“
Vystoupil ze stínu noci. Nevysoký muž v dlouhém černém plášti. Na jeho mrtvolně bledé tváři se odrazily slabé paprsky měsíce. Měl by se třást hrůzou a prosit Kim o slitování, ale vypadalo to, že se jen dobře baví. Jeho holá, divoce tetovaná lebka umocňovala ostré seveřanské rysy a vystouplé lícní kosti byly nedosažitelnou hranicí pro úsměv drobných a nevýrazných rtů.
Kim byla zmatená. Ještě nikdy se nestkala s neznámou silou, která jí teď stála v cestě. Muž vypadal tak bezbranně a přesto... Rozhodla se k dalšímu útoku, když ji náhle zachvátila prudká bolest. Začala v její hlavě a rychle se šířila. Nakonec se jí v křečích podlomily nohy a obrovská vlčice se ve své majestátnosti schoulila do trávy jako bezbranné štěně. Zavyla bolestí, jak jí podivný vnitřní žár spaloval vnitřnosti. Cizinec udělal první rozvážný krok jejím směrem.
„Tvá snaha je marná dcero vlka,“ zopakoval tiše a žár ještě zesílil.
Vlčice propadla agónii. Bolest ji úplně ovládla a nebyla schopna čehokoli. Znovu zoufale zavyla a v mysli prosila tajemného muže, aby ji ušetřil toho trápení. Tušila, že dokáže snadno číst každou její myšlenku. Prosila o smrt a volala do noci svého boha, své bratry. A bratři tam v lesích ji slyšeli.
Muž pomalu a s rozvahou tasil dlouhou úzkou dýku a svázaný Petre sebou na zemi trhnul, když zaslechl ten známý zvuk. Z chladného ostří zbraně cítila Kim jen jediné. Ocel páchla smrtí. Cizinec k ní poklekl a chystal se jí podříznout hrdlo. Naposledy se pokusila postavit jeho moci, ale bez úspěchu.
Starý Dram byl ze všech vlků tu noc nejblíže. Když zaslechl hlas Kim zrovna odpočíval v nízkém mlází. Před chvílí vyplašil zajíce, ale neměl štěstí. Byl při svém pokročilém věku už příliš pomalý a ušák se mu ztratil.
Na mýtinu ovšem doběhl právě včas. Zorientoval se rychle a při prvním útoku snadno srazil nic netušícího muže k zemi. Nedal mu šanci. Dýka skončila na zemi a cizincův pobavený úsměv se zkroutil do bolestivé grimasy. Chytil se za krvácející rameno. I když byl Dram o polovinu menší než Kim, tajemná magická moc na něj zjevně nepůsobila. To co platilo na zlé síly a prokletý rod vlkodlaků, nezmohlo nic se starým prošedivělým vlkem. A Dram byl jen zvíře, obyčejné hladové zvíře. Než se muž postavil na nohy, už mu vlkovi čelisti pevně sevřely loket a trhaly maso na kusy. Ještě okamžik se cizinec bránil, křičel a mlátil vlka do hlavy volnou rukou. Marně. Pak se mihly okolním lesem další stíny, Marifova smečka, jednooká Ver a obě její mláďata. Vlci se sešli k hostině právě včas. Ve vteřině roztrhali cizincovo tělo za živa.
Zraněná Kim se mezitím doplazila k Petremu. Chlapec stále ležel tváří k zemi. Třásl se hrůzou a neodvážil se podívat, co se děje. Slyšel všechny ty zvuky a hlasy a teď ucítil, jak tělo velké vlčice těžce kleslo na zem hned vedle něho. Dál už se nedělo nic. Vlci se nasytili a stáhli zpět do svých brlohů. Kim zůstala ležet vedle Petreho až do rána. Byl si jist, že ho sežere, ale ona jen ležela a zahřívala ho svým vlastním, chladnoucím tělem. Její dech pomalu slábl. Už ho nechtěla zabít, měla s ním jiné plány, o kterých zatím nic nevěděl.
Petre netušil kolik času uteklo, ale nakonec usnul. Zdál se mu tu noc velmi podivný sen. Pobíhal lesem uprostřed noci bok po boku s vlky a byl jako oni. Ne, on byl jedním z nich. Když se ráno vzbudil, bylo po všem. Pouta mu zjevně někdo překousal a rána na hrudi přes noc skoro zarostla. Cítil se náhle silný, svobodný, jako znovuzrozený. A smutný, protože Kim už nebylo pomoci. Zemřela a Petre zůstal na mýtině uprostřed hvozdu sám. Zbavil se teď už zbytečných kalhot, ještě naposledy se rozloučil se svou novou matkou a pak zavětřil. Přes noc se stal se součástí prokletého rodu. Teď poprvé pocítil hlad a touhu po krvi. Jakmile zachytil stopu, nezaváhal. Jediným skokem zmizel ve stínu lesa a rozběhl se zběsile vstříc svému prvnímu lovu.
|