Byl nádherný letní den 9.srpna 1996. Celý Betrix zaplavilo slunce a vzduch se líně tetelit nad rozpálenými střechami městských domků. Bílé fasády se chlubily pestrobarevnou záplavou květů, přetékajících z květináčů. Belgická dívka, Laetitia Delhezová, se celý den válela na koupališti a užívala si zasloužené prázdniny.
Toho muže potkala na rohu ulice, když se odpoledne vracela domů. Vystoupil ze staré bílé dodávky, galatně ji oslovil a dal se s ní do řeči. Chtěl vědět, kde najde nejbližší telefonní budku. Smál se a Laetitia se také smála. Pochválil jí opálení, což pro mladou čtrnáctiletou slečnu hodně znamenalo. Rozloučili se, Laetitia se k němu otočila zády a chystala se přejít přes ulici. Nemohla vidět, jak k ji potichu sleduje. Nad hlavou jí přeletělo pár vyplašených holubů. Vzhlédla k obloze a na chvilku ji oslnilo slunce. Přivřela své oříškově hnědé, dětské oči. K zemi se zlehka snášelo ztracené holubí pírko. Malé bílé pírko, na dlouhou dobu poslední věc, kterou viděla.
Náhle jí velká, potem páchnoucí dlaň překryla obličej. Chtěla vykřiknout, ale nedokázala to. Muž ji zezadu přitlačil obrovskou silou k sobě, zdvihl ze země a vlekl k dodávce. Bránila se, snažila vyprostit, ale marně. Kousla ho do ruky a pak, při první ráně, omdlela.
Když se probrala, měla svázané ruce i nohy, něco přes oči i ústa, možná lepící pásku. Slyšela zvuk motoru a vnímala pohyb. Ten muž ji někam odvážel. Odvážel ji daleko od domova, od rodičů, od prosluněné ulice v Betrixu a přátel na nedalekém koupališti. Nemohla se zbavit myšlenky na pachuť vlastní krve v ústech a bolesti hlavy, o které se domnívala, že je příšerná. Netušila, že to není nic ve srovnání s tím, co ji ještě čeká.
Nestačila se ani o nic pokusit, když auto zastavilo. Dveře dodávky zaskřípaly a on si pro ni přišel. I když ho neviděla, instinktivně se odtáhla a začala kopat nohama. Pevně ji chytil za kotníky, druhou rukou za zápěstí a přehodil si ji přes ramena. Roztrhnul jí při tom šaty. Někam ji odnášel. Po schodech nahoru, pak dolů, dveře, vypínač, ještě jedny dveře a pak… těžký uzávěr úzké kovové cely.
Muž po celou tu dobu nic neřekl. Slyšela jeho zrychlený dech, cítila pot a pach benzínu. Ani ji nerozvázal a hodil nešetrně do cely. Udeřila se o stěnu a zlomila si jednu ze svázaných rukou v zápěstí.
Pak zajistil uzávěr a odešel.
Ležela bez hnutí, svázaná, slepá a němá. S obtížemi se nadechla. Vzduch v cele byl zatuchlý a příšerně zapáchal. Začala zvracet, stále se zalepenými ústy a moc nechybělo aby se udusila. Do plic se jí dostaly žaludeční šťávy, zachvátil ji kašel. Další nekonečné hodiny jen tiše vzlykala. Měla strach, že ji ten muž takhle nechá, že se nevrátí a nechá ji umřít.
A pak se vrátil. Vytáhnul jí ven, rozvázal nohy a strhnul z ní poslední zbytky šatů. Od té chvíle se její obava, že se nevrátí, změnila v prosbu, aby se už nikdy nevracel. Vyškubla se mu, pokusila utéct, ale narazila slepě do kamenné stěny. Napůl omráčená se sesunula k zemi.
Došel k ní, pokleknul a vzal její krvácející hlavu do dlaní. Pohladil ji po vlasech se zvrhlou jemností pozorného milence. Potom jí strhnul pásku s úst. Chtěla vykřiknout, ale odporná špinavá dlaň ji opět utišila. Naklonil se k ní. Byl to ten stejný muž. Poznala jeho hrubou košili, páchnoucí benzínem.
„Pššt,“ zašeptal, „hodné holky přece nekřičí,“ a pak na okamžik svou ruku uvolnil. Než ale stačila vykřiknout, narval jí něco hluboko do krku, přidržel hlavu a donutil ji to spolknout.
Silná dávky rohipnolu zabrala rychle. Laetitia upadla do bezvědomí a proměnila se v bezvládnou, poslušnou loutku.
Když se později probudila, cítila se strašně. Ležela přikrčená k ledové stěně cely. Krvácela, zlomené zápěstí jí hrozivě nateklo a bolelo při každém pohybu. Celé tělo ji bolelo, ale nejhorší byla bolest na duši. Ležela tam nahá, ruce stále svázané. Všude kolem jen ocelové stěny úzké cely, ve které se nemohla pořádně ani postavit. Náhle si uvědomila, že jí zmizela páska z jejích očí i úst, i když viděla jen tmu. Když se pohnula, o něco zavadila nohou. Na zemi leželo bezvládné tělo jiné dívky.
A pak začala křičet. Řvala, volala o pomoc snad celé hodiny, dokud jí hlasivky nezradily a její volání se nezměnilo v bolestivý chrapot. Nikdo ji neslyšel, nikdo nepřišel, jen on.
„Volala jsi mě?“
Proklínala ten hlas. Propadla šílenství. Snažila se rukama prorazit z cely ven, uprchnout, ale marně. Úzký, kulatý uzávěr se otevřel a dovnitř se vkradlo šero. Muž ji za nohy vytáhl ven a udeřil přes tvář dřív, než stihla vykřiknout. Věděla, že má v úmyslu jí znovu omámit a příliš se nebránila. Moc dobře věděla, k čemu se chystá a nechtěla u toho být. Neměla už síly bránit se. Mohla křičet, ale nikdo ji neslyšel. Mohla plakat, ale nikdo ji neutěšil. Mohla se bránit? Ano, ale neměla proti němu žádnou šanci a všechno by pak bylo ještě horší. I když horší už to být nemohlo.
Přicházel někdy častěji a jindy se dlouho neukázal. Občas donesl kromě rohipnolu i nějakou vodu a jídlo. Dívka se změnila nejen vzhledem. Vybledlé, propadlé tváře, špinavé tělo zohavené šrámy a podlitinami.
Pak se ale neukázal opravdu dlouho. Laetitia se pokusila ve své chladné, ocelové cele obrátit na bok a schoulit do klubíčka. Provazy, pevně svírající úzké zápěstí jí v tom ale nemilosrdně bránily. Dávno už neplakala, nekřičela, nebušila marně drobnými pěstmi do studeného kovu s nadějí, že ji někdo zachrání. Vzdala se a podlehla bolesti. Jak dlouho už tu byla? Pár dní? Týden? A jak dlouho už nic nejedla? Nevěděla přesně. Tady, pod zámkem zrezivělé kobky, zahalena nekonečnou tmou ztratila pojem o čase. Nevnímala ani chlad, který s ní lomcoval, jen krutou, nesnesitelnou a přesto stále rostoucí bolest. Křeče už ovládaly celé tělo. Přicházely v nepravidelných vlnách a Laetitia začala pozvolna ztrácet vědomí. Přivítala to s úlevou. Netoužila už po ničem jiném než milosrdné smrti, ale ta přicházela jen velmi pozvolna a nechala na sebe čekat.
Po chvíli nahmatala ve tmě nohu té druhé dívky. Neznala ji. Ani neměla příležitost ji poznat. Ležela tam dole, v kaluži páchnoucí močí po celou tu nesnesitelně dlouhou dobu. Nebyla mrtvá. Občas procitla, blouznila a šátrala kolem sebe rukama. Laetitia se snažila držet ji při životě, dělila se s ní o to málo, co On přinesl. Za takových podmínek ale nikdo nemůže vydržet dlouho. Byly na tom obě stejně. Zneužíval je, mlátil, týral den co den, než konečně podlehly.
Jak ji ta bestie dostala? Tak jako mě? A kolik dalších bylo a kolik ještě bude? Zastaví to šílenství někdo?
Z úvah Laetitii vytrhla podivná záře. Slunce neviděla od chvíle, kdy jí sem zavřel. V cele byla tma a ve sklepě o málo světlejší šero. Ale teď viděla dívka maličké jasné světlo na zrezivělé stěně. Podívala se blíž a dotkla se ho zlehka rukou. Byl to malý hmyz. Podivný svítící pavouček. Pravděpodobně jen halucinace vyvolaná bolestí a únavou. Podívala se ještě blíž a všimla si, že to není svítící pavouk. Nesl v kusadlech mrtvou světlušku. Jako by si jejím tělem svítil na cestu. Ten podivný tvor něco hledá, napadlo Laetitii. Měla pocit, že si ji ten pavouk dlouze prohlíží. Spustil se po své pavučině trochu níž, jako by si na ni chtěl posvítit.
Usmála se na něj. Naposledy se usmála a pak omdlela.
…kolik dalších ještě bude? Zastaví to šílenství někdo?
Byl večer. V úplně jiné cele, daleko od umírajících dívek, se předběžně zadržený Marc Dutroux převalil na bok, poškrábal se na kníru a hlavu si spokojeně podložil loktem. Usmál se při vzpomínce na odpolední přelíčení. Dokonalý právní řád. Jak to říkal ten doktor? Asociální osobnost se sadistickými sklony bez jakýchkoli zábran, který se řídí jen svou perverzní touhou manipulovat lidmi.
Díky doktore! Sám bych to nevymyslel líp, pochvaloval si. Nikdy je nenajdou a budou mě muset propustit. Jak že se tomu říká? Nedostatek důkazů? Presumpce neviny? Neboť, na obviněného se pohlíží až do právní moci odsuzujícího rozsudku jako na nevinného. A i kdyby něco vyslídili? Psychopatického maniaka nemohou věznit. Pár dní ve vazbě, potom léčebna a za pár let? Pustí mě, vždyť už jsem tím jednou prošel.
Znovu se přetočil na bok a spokojeně usnul. Ani jediná jeho myšlenka nepatřila těm dvěma dívkám, které právě umíraly hladem a vyčerpáním v tajné sklepní cele jeho domu. Zatkli ho pře třemi dny a ještě pár týdnů si tu posedí. Marc Dutroux, zvíře z Charleroi, musel moc dobře věděl, že ty dívky zemřou a přesto neudělal nic. Ta bestie ukrytá v těle člověka si na ně ani nevzpomněla.
V šeru vězeňské chodby se mihnul stín temnější než ostatní a tiše přeběhl po stropě. Těžké dveře Detrouxovi cely se tiše otevřely a stejně tiše zavřely. Bez hluku se od stropu k zemi po pavučině spustila Ona.
Aniž by ho probudila, začala spřádat své sítě. Pomalu, ale pevně mu svázala nohy i ruce. Největší pečlivost však věnovala tváři. Ústa umlčela jemnými vlákny tak, aby mohl dýchat nosem a neudusil se. Když si byla jistá, že je bezmocný a všichni kolem tvrdě spí, rozsvítila.
Tak strašný sen měl Marc Dutroux ve svém životě vůbec poprvé. Zdálo se mu, že leží spoután podivnou, lepkavou hmotou na pryčně své cely. Nemohl se vůbec pohnout a dýchal jen s obtížemi. Nejhorší na celém tom hororovém snu však byla Ona. Obludná pavoučí žena, která stála bez hnutí u jeho postele a se zájmem si ho prohlížela. Měla lidské tělo, nahé, pokryté hustou hrubou srstí. Dlouhé, štíhlé končetiny a pak… zrůdnou pavoučí hlavu nakloněnou zvědavě trochu na stranu. Dvě velké nelidské šedé oči bez víček a tři další páry malých oček po stranách. Místo úst jen dva páry strašlivých kusadel.
Kdyby se mohl pohnout, otřásl by se hrůzou. Kdyby věděl, že to není sen, zešílel by.
Pavoučí zrůda se k němu naklonila. Skoro na dotek. Ucítil její odporný nakyslý dech.
„Podívej se na mě,“ zašeptala a kusadla se zběsile rozkmitala kolem bezertých úst.
Detroux mlčel. Nemohl odpovědět, měl ústa plná lepkavých vláken. Cítil, jak se ho zmocňuje strach. Krev mu tuhla v žilách, křeče se zmocnily svalů a bojovaly s pevnou pavučinou.
„Přišla jsem za tebou, Marcu. Přivedla mě touha,“ věnovala mu dlouhý zamilovaný pohled, chladnější než smrt.
„Kdo jsi?“ pomyslel si s hrůzou a pokusil se odvrátit hlavu od těch strašných bezedných očí.
„Já? Ty to nevíš, Marcu? Doufala jsem, že mi to řekneš právě ty,“ přečetla jeho myšlenku.
Další marné pokusy o vyproštění z pavučiny Dutrouxovi rychle ubíraly sílu. Pavoučí žena jeho snaze nevěnovala žádnou pozornost.
„Víš, někdy si říkám, jak tenká je hranice mezi dobrem a zlem, Marcu. Jak tenká je hranice mezi námi dvěma? Kdo z nás je zrůda?“ na chvilku se zamyslela.
„Je to jen sen,“ ujišťoval se, ale moc mu to nepomáhalo.
„Jsem z toho zmatená Marcu. Víš, moc ráda dělám špatné věci těm, kteří jsou jako ty. Je to ještě zlo, Marcu? Jsem zlá? Není to vlastně spíš dobro?“
Zavřel oči a doufal že ta nestvůra zmizí. Jenže ona mluvila dál. Její šepot byl nesnesitelný a ty šedé pavoučí oči se mu zaryly do paměti.
„Kdo jsem?“ opakovala jeho otázku, „Mohla bych být tvé Svědomí, co říkáš Marcu,“ vedla svůj vlastní dialog.
„Kdepak! Ty přece žádné svědomí nemáš! Možná jsem vyslyšenou prosbou těch dívek, které jsi zabil, Marcu. Ano, mohla bych být Nenávist.“
Dutroux začal křečovitě trhat hlavou ze strany na stranu.
„Odejdi!“ křičel ve svých myšlenkách.
„Pššt, hodné holky přece nekřičí, Marcu,“ naklonila se k němu a jedno z odporných kusadel se dotklo horkého ušního boltce. Její hlas se změnil, někoho mu připomněl.
„Pamatuješ na mě, Marcu? Ta drobná modrooká blondýnka. Nebyla jsem ještě mrtvá, když jsi mě pohřbil.“
„Odejdi, prosím,“ už nekřičel, spíš prosil.
„Ráda bych, ale ta jejich nenávist je velká, Marcu.“
„Nevím o čem mluvíš,“ zkusil zalhat.
„Ale já vím Marcu. Ony vědí. A poslaly mě, abych ti připomněla. Mám tu spoustu vzkazů. Je toho tolik, že ani nevím kde začít. Ovšem na jednom se všechny ty dívky shodly, do jedné.
Rozepnula mu kalhoty. Marc vytřeštil oči. Chtěl se bránit, ale obalený pavučinou byl úplně bezmocný. V ruce pavoučí ženy se objevila břitva.
„Copak? Bojíš se pořádné ženské, Marcu?“ podivila se a kusadla v její tlamě se při tom podivně zachvěla. Byla v tom podivná, nestvůrná smyslnost.
„Tak začneme, Marcu. Je toho hodně, ale nemusíš mít strach. Budu opatrná a stihneme všechno než odejdu.“
Pak jako by si na něco vzpomněla, ještě dodala:
„A promiň, zapomněla jsem s sebou vzít rohipnol.“
Ostří břitvy se mihlo v šeru noci a Dutrouxovo tělo ovládla bolestivá křeč. Řev zachytila pavučina v jeho ústech, takže výsledkem byl jen tlumený sten a rychle rostoucí kaluž krve na podlaze.
Marc Dutroux zemřel v noci 17.srpna 1996. Podle oficiální zprávy následkem šoku, dřív než vykrvácel. Nikdo nevěděl, jak se k němu do cely dostala břitva, ale v jeho případě se nenašel nikdo, kdo by té skutečnosti litoval. Sebevražda - stálo v oficiální zprávě, i když lékaři dlouho kroutili hlavou nad tím, jak šílený musel ten člověk být. Mnohočetné řezné rány po celém těle, zohavený obličej, útok na vlastní genitálie. O tom, že pitva prokázala stopy po škrcení a částečky zeminy v plicích, oficiální zpráva pomlčela. V jeho cele bylo nalezeno doznání psané vlastní rukou, které vedlo k rychlému a úspěšnému došetření případu. Zmínil se v něm také o tajné cele ve sklepě svého domu. Jen díky tomu se podařilo zachránit dvě dívky na pokraji smrti, které tam věznil.
Pozn. autora: Tento příběh je založen na pravdivých tragických událostech, ovšem některá fakta byla pozměněna. Marc Detroux, muž známý jako „zvíře z Charleroi“, nezemřel ve své cele, ale byl odsouzen na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Julie Lejeunová (8), Melissa Russovová (8), An Marchalová (17), Eejfa Lambrecková (19), Sabina Dardenneová (12), Laetitia Delhezová (14) a možná některé další byly až do setkání s ním zcela obyčejné belgické dívky. Ano byly, čtyři z nich už dnes nejsou.
|