„Řád bílé lilie budete znát,
rytíře udatné národ má rád.
Co víc po nich chtít,
chrání náš klid.
Pro čest a slávu.
Pro ovace davu.“
Brancelot byl rytíř ze staré školy, bojovník bílé lilie. Muž čistého srdce, ryzího slova a vybraných mravů, který dbá o správný chod světa stejně pečlivě jako o svůj vzhled. Pro odhozený šátek spanilé dívky by bez váhání po hlavě skočil třeba do plamenů kotle pekelného a určitě by si nezapomněl plavky. Bezpráví a násilí trestal právem a ještě větším násilím a i když pevně věřil, že v každém je kus dobra, stejně dobře věděl, že vymlátit ho z něj není vždy snadné.
Brancelot putoval osaměle světem jen se svým koněm a na svých cestách pomáhal tam, kde bylo potřeba. Snad to byl osud, kdo vždy vedl jeho kroky tím správným směrem. Tu přiložil ruku k dílu, tu mečem svým strašlivou bestii skolil, tu bandu lapků rozehnal. Není proto divu, že se brzy zprávy o jeho hrdinství dostaly až na samotný královský dvůr.
Ve chvíli, kdy se po zemi roznesla ta strašlivá zpráva, byl už Brancelot dávno na cestě. Šestý smysl vedl kroky jeho věrného koně opět neomylně a v době, kdy se vladař chystal poslat pro něj posla, sesedal už rytíř ze sedla na nádvoří zámku.
„Ten Brancelot, to je výborný nápad, pane králi!“ klaněl se šašek a rolničky na jeho hlavě cinkaly tentokrát poněkud smutně. Dobře věděl, že když ten drak zítra sežere princeznu, má po práci a jinde ho jen těžko zaměstnají. Zkuste si do inzerátu napsat: „Povolání - Dvorní kašpar. Poslední pracoviště - Království věčného smutku.“ To už bude lepší, když tam uvede „Bez praxe“.
„Tak tu nešaškuj a sežeň toho rytíře!“ nařizoval král a netrpělivě přecházel trůním sálem sem a tam. Zastavil se u velikého okna. „Někoho pro něj pošli!“ rozhazoval v rozhořčení bezradně rukama, Mezi vrcholky vzdálených hor k nebi stoupal hustý dým.
„Počkej ještě! Co přesně nám vzkázal ten drak?“ zeptal se šaška zahleděn do dáli.
„Mluvil s ním starý bača, co tam pod kopcem pase ovce. Drak ho prý poslal rovnou k nám na zámek. Vzkázal po něm, že letí za tamty kopečky a že sežere tady naši komtesku. Když mu ji nedáme, tak si pro ní prý sám přijde a spálí celou zem,“ vysvětloval kašpar, jak slyšel.
Dívka, o které mluvil, doposud jen mlčky postávala vedle trůnu. Její svět se právě hroutil. Ještě včera se proháněla s podkoním Jankem stájemi a bezstarostně přemýšlela o tom, zda se jednou vdá pro peníze nebo z lásky. A teď byla plně zaneprázdněna tím, jaké to je, když vám čelisti desetimetrového ještěra drtí kosti po celém těle a jeho slizký jazyk je vaším jediným, navíc velmi intimním společníkem.
Náhle se dveře sálu rozlétly a dovnitř odhodlaně vstoupil rytíř Brancelot, který už nějakou chvíli tajně naslouchal. Na škole ho učili zásadě, že okázalé „antré" je polovinou úspěchu a tou druhou polovinou je bezchybná image. Dobrý účes, naleštěná zbroj a charismatický pohled vám dokáží otevřít každé takové dveře. Usmál se a bez zbytečných prodlev spustil:
„Já ženu se k vám z velké dáli,
abych přesvědčil se o tom zdali,
pravdou jest a nebo fámou,
že drak by se rád nasytil dámou.“
„To je on,“ vzdychla tiše komteska a začala litovat, že na nátlak služebné dnes ráno zvolila tu černou róbu. Nejen, že jí příliš nesluší, ale je až přehnaně upjatá. Ten ubohý střih zeštíhluje tam, kde by měl přidávat, a bohužel i naopak. Popravte krejčího!
„Vítej nám, rytíři Brancelote,“ uklonil se šašek.
„Ano, vítej,“ přitakal s nadějí ve tváři král, zavzpomínal na svou dávnou rytířskou minulost a spustil rovněž ve verších:
„Posluž si, jistě po cestě si hladný,
čeká tě úkol ani trochu snadný,“ přizval ho gestem ke stolu a jemným kývnutím naznačil komtesce, co se od ní očekává. Když se dívka nesměle přiblížila k rytíři a cudně sklopila zrak, ukázal král k oknu a pokračoval:
„Hleď drakův dým zloby,
tam bílý stoupá k nebi.
tam v kopcích se vine,
a dcera má omdlívá,
smrt v tlamě strašlivá,
zařiď ať zítra ji mine.“
Brancelot posunkem odmítl pozvání ke stolu, tasil svůj meč a poklekl před krále.
„Nabízím vám služby své a ostří mého meče,
nestvůra strašlivá před mou zlobou neuteče,
postavím se do cesty jejím choutkám žravým,
nežádám si odměny, hrdina jsem pravý.“
Král nedokázal skrýt své překvapení. Právě ve chvíli, kdy přemýšlel o tom, kolik ho celá ta nepříjemnost bude stát, zda se rytířům platí mzda úkolově či hodinově, jak je to vůbec s cesťáky (říkal přece, že jede z daleka) a hlavně na vrub jakého účtu se všechny ty náklady vůbec evidují v účetnictví. Usmál se a uchopil komtesku otcovsky kolem ramen.
„Neměj obavy rytíři, ať netratíš,
pokud se vítězně z výpravy navrátíš,
nemine tě její ruka a půl království,
vyhov mě a já zas tobě,
schopný zeťák v dnešní době,
ten jest vzácností.“
Brancelot se zvedl z kolen a uklidil svůj meč s dech beroucí grácií. Komteska byla dívka vskutku vnadná, ovšem jeho zásady byly v tomto směru velmi pevné: „Dopřej si všeho dobrého po málu a nikdy nepij stále stejné víno, neb o jeho kvalitách začneš záhy pochybovat a po chutích jiných zatoužíš.“ Musel tedy královu nabídku odmítnout. Nebylo to poprvé, kdy mu zákazník místo poctivě vydělaných peněz nabízí platbu v naturáliích. Naštěstí měl připravenou osvědčenou odpověď.
„Tak teď jsem se trochu zalek,
svatbě, králi, já jsem dalek,
nevím nic o panování,
jistě lepší jsou tu k mání.
Nežádám víc než pořádné kopí,
Čím pro mě bohatství, zlaťáků kopy?
Jen cesta je mým věčným osudem,
A dál už se o tom bavit nebudem.“
Král jen uznale pokýval hlavou a komteska se rozplývala na rytířovou odvahou i skromností. Vždycky to zabralo a Brancelot tím dosáhl všeho. Hrozící vdavky zažehnal, královu přízeň k sobě podpořil a ložnici komtesky na noc odemkl. Při té příjemné myšlence ukončil celé jednání:
„Hle, však slunce se rychle chýlí k západu,
vidím, že nikdo už nemá více nápadů.
Rád bych teď odešel, spočinul na loži,
a zítra netvora na máry položil.“
Jeden pohled králi, jeden komtesce, skromná úklona a konečně postel.
* * *
„Ráno raníčko, ach má matičko,
v noci já jsem vstala, rytíři jsem dala,
všechno své zlatíčko...„
Královsky odpočatý a posílen tou nejčistší drogou, známou v širokých odborných kruzích jako post coitum, směřoval směle udatný rytíř Brancelot k horám. Ranní vánek si svěže pohrával s jeho vlasy i hřívou statného koně. Ocelový hrot zánovního kopí se leskl v prvních slunečních paprscích a v horách v dáli stoupal k nebi bílý dým.
Cestou míjel obrovské karavany, tak jako osamělé vozy obchodníků i obyčejné vandráky. Ti všichni měli namířeno opačným směrem, tedy na zámek. V podzámčí se totiž dnes koná velký trh. Když se daří, tak se daří, napadlo Brancelota. Až se bude vracet, dav lidí, který ho přivítá s ovacemi, bude opravdu velký.
Jak čas plynul, cesta se stále zužovala, až se nakonec nepozorovaně vytratila a později odpoledne už rytíř projížděl horskými pastvinami. Na své výpravě si chtěl nejprve promluvit s bačou, který přiběhl do zámku s tou zprávou o drakovi jako první. Netrvalo dlouho a našel ho, jak leží ve stínu velkého stromu mezi pasoucími se ovcemi.
„Dobrého dne přeji,“ pozdravil uctivě.
Bača si sundal klobouk z obličeje a zamžoural do sluníčka.
„Aha, no jo, nejí, nejí,“ odpověděl nesmyslně, „Ony ráno napásly, teď moc nejí...“
„Co? Hm,“ váhal Brancelot, „Víte, chtěl jsem se zeptat, kudy se jde k drakovi?“
„Že vám nic nepoví? Mé ovce? To opravdu ne, ale já vám to řeknu, když budu vědět...“
Tak to nebude vůbec snadné, pochopil rytíř. Zvýšil pro jistotu hlas.
„Asi jste mě špatně slyšel, ptám se, kudy tudy cesta?“
„Jo tahle vesta, říkáte? Pěkná vesta, že jo…“ blábolil bača a ukazoval na svou halenu.
„Cesta, ne vesta. Víte, já bych rád věděl, kudy se mám dát?
„To ne, panáčku, tu vestu já potřebuju, tu vám nemůžu dát…“
„Chlape, to si špatně rozumíme.“
„Že vyměníme? Ne, ne, tu já za nic nevyměním…“
„Já to vzdávám, to nemá cenu!“ mávl rytíř rukou a obrátil koně.
„Cenu? Ne, ne, tu neprodám, za žádnou cenu…,“ smál se ještě dlouho pro sebe nahluchlý bača, zase si lehnul a přikryl tvář kloboukem.
Po tom komunikačním fiasku s bačou se Brancelot rozhodl už dál neotálet. Draka přece najde snadno i bez pomoci místních starousedlíků. Pobídl koně ke klusu a zamířil přímo k jeho sluji. Našel ji bez problémů. Široko daleko okolo temného ústí jeskyně ležela bílá clona hustého kouře. Štípal ho nesnesitelně do očí, znesnadňoval mu orientaci, ale především - svou nádhernou koženou kamizolu může rovnou vyhodit, sirný zápach z ní už nikdy nevyčichne, povzdechl si. Zastavil se před dračí slují a zvolal hlasitě:
„Hej, vylez na světlo denní, odporné zvíře,
neskrývej své ohavné tělo v zatuchlé díře!“
Tam uvnitř se něco velmi velkého velmi pomalu pohnulo. Z jeskyně vyšla vlna hustého dýmu.Unavený vzdech předcházel hlubokému a zmoženému dračímu hlasu:
„Další? To snad ne, už zase! Ani chvilka klidu.“
Brancelotův kůň byl neklidný. Rytíř pro jistotu přitáhl otěže a pevněji sevřel ratiště kopí. Z jeskyně se vynořila ještěrova odporná hlava. Velké zelené šupiny na temeni odrážely sluneční paprsky. Úzké rudé oči mžouraly v denním světle. Otevřel tlamu a vypustil další oblak bílého kouře.
„Alespoň že jsi rytíř, ti sice strašně píchají do krku, ale nevřeští jako princezny. Není nic horšího, než když jeden příliš brzy polkne a pak mu týden ječí ženská v břichu,“ promluvil plaz.
Brancelot využil drakova dlouhého projevu, aby si otipoval jeho slabá místa. Kůže na krku nevypadala na pohled příliš pevně a pokud by dokázal použít potřebnou sílu, má s trochu štěstí vyhráno. Před tím, než podráždil slabiny koně, dodal si ještě odvahy odhodlanými slovy.
„Mě nesežereš, ohavný plaze,
Chtěl jsi pannu zhltnout a to tě přijde draze,
Za svoje chutě tvrdě zaplatíš,
No tak, ty zbabělče, opusť svou temnou skrýš!„
A teď to může začít, blesklo Brancelotovi hlavou, když se kůň vzepjal a vyrazil. Nastavil ke krytu svůj štít pro případ, že by se plaz pokusil nečestně použít ohnivý dech. Drak ovšem překvapivě naklonil hlavu do strany a prudkým manévrem se vyhnul jeho pokusu o zteč.
„Já že chtěl někoho zhltnout? Co s tím vy lidi pořád máte? Doufal jsem, že tady to bude jiné, že tu najdu trochu klidu, ale je to pořád ten stejný příběh. Jen co přistanu a trochu poklidím, ani mi neoschnou křídla a už se mi u dveří začnou hromadit ukřičené baby a blázni v plechovkách mě píchají do žeber.“
Brancelot nedbal na jeho výmluvy. Obrátil koně a nasadil kopí k dalšímu výpadu. Pak mu ale přeci jen drakova slova nedala. Na chvíli zaváhal.
„Ale ty jsi přece drak? A vzkázal jsi po bačovi do zámku, že sežereš princeznu?“
„Já? A proč bych to asi tak dělal? Myslíš, že mi to nějak chutná? Lesy všude kolem jsou plné té nejlepší zvěřiny. Přiznávám, že jsem jich pár snědl, ale to bylo v nouzi, co taky s nima? Jsou samá kost, maso vesměs žádný, ale kdyby ti od rána do noci vřískaly u dveří, nakonec bys to taky udělal, věř mi,“ vysvětloval drak a vůbec se nechystal k lítému boji, o kterém by se jednou vyprávělo v legendách..
Rytíř opustil svou bojovou pozici. Svěsil štít a srovnal kopí, které mu začínalo těžknout v ruce. Přesto nespouštěl draka z očí. Slyšel, že tihle, co umějí mluvit, bývají mazaní.
„Tak proč jsi ale vzkázal do zámku?“
„Já ale přece vzkázal, ať mi dají pokoj a hlavně, ať nikoho neposílají!“ řekl rozmrzele drak a položil si ztrápenou hlavu na velké skalisko.
„Ten bača králi řekl něco jiného!“ trval na svém Brancelot a v tu chvíli si vzpomněl na svůj rozhovor s pomateným pasákem ovcí. Začal mít jasno.
„Co jsi mu přesně řekl?“ zeptal se draka a otevřel hledí své přilbice.
„No jen, že má moc hezké ovečky.“
„..letím za ty kopečky,“ doplnil Brancelot bačovu verzi, „a dál?“
„Dál jen, že hledám trochu klidu.“
„..že si pro ní přídu,“ zašeptal rytíř.
„Poprosil jsem ho taky, ať nikdo neleze sem.“
„..nebo spálím celou zem,“ pokyvoval chápavě.
„A protože jsem dobře věděl, jak to zase dopadne, upozornil jsem ho důrazně, ale jak se zdá zbytečně, že mu na princeznu ser...“ rozčílil se drak.
„...chci královu dceru,“ přerušil ho Brancelot dřív, než stihl dopovědět. Odložil kopí i štít, sesedl z koně a sundal si přilbu.
„Takže ty komtesku vlastně vůbec sežrat nechceš?“
„Rozhodně ne!“ ujistil ho drak, „Pokud mi ji tu ovšem zase přivážou ke kůlu a bude pár dní ječet, pak ze sebe neručím.“
„Tak tím se všechno vysvětluje,“ zvolal nadšeně Brancelot, „Myslím, že tu došlo k trapnému nedorozumění.“ Posadil se vedle draka na skalisko, vytáhl zpoza ocelového záňadří jeden ze svých vítězných doutníčků a chvíli marně pátral po kapsách.
„Oheň?“ zeptal se chápavě drak a přes veškerou snahu tím nejmenším uplivnutím sežehl pět pěkně rostlých stromů poblíž.
„Díky,“ odpověděl s úsměvem rytíř Brancelot a připálil si hořící větví, která mu spadla k nohám. Nějaký čas si tam tehdy ti dva pěkně poseděli a povyprávěli. Rychle se však blížil večer a tak Brancelot dál nemeškal. Rozloučil se s příslibem, že se někdy staví, až bude mít cestu kolem, a vyrazil tryskem zpět do údolí. Musel ještě stihnout ten dnešní trh v podzámčí. Opravdový rytíř řádu bílé lilie totiž pro svůj vítězný návrat potřebuje početný dav.
|