„Budu manžel Ti, dokud smrt nás nerozdělí“:

 „Chci najít, co je cenné vskutku,

co získati je obtížné - a ztratit nenávratné,

co vlastnit značí blaženství, a ztratit - spoustu smutku,

čemu život zasvětit nemůže být špatné,

 Co má jasné obrysy - i dovede být matné,

div, že muž se nepomátne - však umí čelit nástrahám,

hledám volbu zřetelnou a sliby věčně právoplatné,

pro šanci cosi naplnit já velmi rád se namáhám,

 Pokud pít nechci alkohol, pak jedinkráte zaváhám,

a přestanu to býti já - padnou všechny přísné mravy,

moku se snad nebojím, pít se též ho nezdráhám,

chci vzorným však být manželem, tu chuť mi nikdo neotráví,

 Manželem, který zaručí, s jednou že jen život stráví,

jen tak sám sebe mohu ctít, že tím jsem, kdo se nepeleší,

že úplnou mám rodinu, dítě, na němž rod se staví,

na ženu svou spoléhám, nestálost já nemám bleší,

 Chci spásu najít konečnou, nebýt tím, kdo velmi zhřeší,

vizi mám své svobody - v dobrém s ženou jít - i ve zlém,

obejít se bez peněz, bez moci - i bez přístřeší,

zůstat s ní, děj se co děj - držet polibky ji, také žezlem,

 Chci děti naše zplodit s ní - a vést ji jak loďku veslem,

nepodlehnout nástrahám, by nezhynula naděj´, víra,

cítím se s ní blažený - však ve střevě jak, ve vyhřezlém,

se v mně cos hýbe bolestí - slast s úzkostí mé tělo svírá,

 Vždy zranitelný někde jsem, vždy se najde jakás škvíra,

já jí budu manželem, dokud smrt nás nerozdělí,

kritizuji manžele, z nichž každý slib svůj uzavírá,

a pak žijí bez sebe, s někým jiným uzardělí“,

 Už kněz je oddal, je z nich pár, do sebe se zahleděli,

zdaž zná nitro manžela, jeho zápal, žití smysl,

manželka ta překrásná, s níž muž se těší na neděli?,

zří pohled přímý, jiskrný, co odmítá, že kdy by zkysl,

 Autorita a vzpoura:

 „Tělo mé ženy je pro mne šperk,

že mám ho jen já, má cenu nedozírnou,

strach mám, že z šperku bude štěrk,

po němž s převahou kdekdo šlape mírnou,

 Cenné je, že není rohoží rozprostřenou před spižírnou,

že vnikám do ní s představou, že pouze já mám od ní klíč,

nejsem před ní ve střehu, peklem není mi, a ani psírnou,

dcerku už mi povila - živote tak nový, klič,

 Chci mít ji jistou, blaženou, proč by to měl býti kýč?,

má rodina ji přijala - kormidlem je, i mým kýlem,

katolík jsem dobrý snad - a nepletu si na se´bič,

heslo snad její není „nič“, problémy nemá s navíc kilem,

 Ať mne vždycky posílí, zvlášť když brodit mám se jílem,

ať v úsměvu tom roztomilém oddanost je bez mráčků,

nežiji snad se sopkou - a doufám, že ne se střechýlem,

královnu z ní nečiním - a nechci mít z ní žebračku,

 Je drahokamem ve váčku,

chci žít s ní, jako žil jsem dosud,

vést kroky její bez plačků,

s ní zůstat - jak už chce to osud“,

 „Můj muž žije chimérou - o obdiv stojí, také o cud,

věří, že je nejlepší, ode mne chce jenom chválu,

co nesmím a smím, říká mi - nechce za nic hnout se odsud,

věří, že je citový, rozhled má i pevných svalů,

 Snad lezu mu i na nervy, nežijeme bez kraválů,

snad mnou také pohrdá - že jeho jsem, tak mne se nevzdá,

bojí se, že zmařím sen, a vše mu řeknu bez obalu,

že zbořím mu ty nesmysly, v nichž já i on jsme jasná hvězda,

 Občas na pochybách je, spolkne však vše, co se mu nezdá,

o povinnosti mluví, bezpráví, o zradě i o principech,

často mne však přehlíží, uráží - aniž to sezdá“,

chtěla něco budovat, rozlet mít, ne vězet v slibech,

 „Tvé děti vychová jiný“:

 „Začal svírat mne a dusit zcela,

myslím obrazně to - o manželovi,

deptal psychicky mne - já krvácela,

nebyla věštkyní jsem, co, co bude, poví,

 Kočkou jsem nebyla, myš co loví,

chtěla manžela jsem, děti, vůli,

jsem mu trofejí jen, poklad snový,

mám jiného muže - konec smůly,

 Proč osud sdílela bych nuly,

jež vše unese, až tíhou padne?,

manžel pohrdá mnou a mne šulí,

žárlivý - a jinak z žuly - deptání to krutě pádné,

 Potřebuju oporu - to jeho ovšem nenapadne,

žije v tom, že oba máme snášet hrom i krupobití,

teď však vidím zřetelně, co jevilo se nenápadné,

proč ničena být pošukem, když milována mohu býti

 Žít z lásky chci - ne, že není zbytí,

žít bez podlostí, urážek, nebýt ke zdi tlačená,

nemusit se smiřovat, někomu že jsem snad k zblití,

olej nechci v oheň líti - nejsem ovšem kačena,

 Cestu svou si vyhledám - a nesnesu být vláčena,

on bojí se, že ztrácí vliv, chladná jsem však k jeho vznětům,

jeho žár mne prochladí, když suší mne, jsem zmáčená,

cítím, že dobrá s jiným jsem, chci smysl dát svým ještě letům,

 I k dětem přítel lepší je, než manžel věrný amuletům,

k nim modlí se, by vydržel,

já bráním se všem záměrům, jež se mnou má - vstříc spěji střetům,

v nichž zvítězit se musí, žel,

 Zahyne, kdo zhoubě přihlížel,

aniž se vzepřel, padne v hroby,

Tvé děti jiný vychová - kdybys to snad neslyšel“,

hlas se jí chvěl, plný strachu, zloby

 „Pro Tebe slib svůj neporuším“:

 „Můj slib nejsou žádná lejna,

já slíbil, že Tě nepustím,

já doufal, že jsi neprodejná,

svůj zrak já z Tebe nespustím,

 Že strádáš? - nechoď na mne s tím,

zříci se Tě - ztratím páteř,

necukej se mi v zápěstí,

řeš se mnou vše - a třeba láteř,

 Jsi žena má - mých dětí mateř,

připustit nesmím, bych kufry sklapl,

toleroval zločin Tvůj - a ponechal si jen Tvou kadeř,

byl srab bych, troska, nicka, rapl,

 Chci právo mít Tě udržet, ne být tím, kdo v lejno šlápl,

nechci si brát servítky, netoužím též po potlesku,

nejsem zcela netečný, možná přeješ si, bych skápl,

tím nenechám se zastrašit - v noci, ani za rozbřesku,

 As lvicí mi jsi - seschlou zřím i tresku,

mám Tě za kněžnu i za hostesku, čestný jsem a nechci selhat,

netoužím žít v pohodlí, v konvencích a vznosném lesku,

nemohu Tě nechat jít, chápeš snad, že toužím nelhat,

 Ztratím-li tvář před sebou, nemohu se dál než belhat,

bez víry v své slovo, v cíl, jímž morální je vítězství,

proč mám zradu posvětit? - což nesmím toužit neobelhat,

svou víru v svazek trvalý, jenž nemá za cíl obžerství?,

 Mám právo se Tě nezřeknout, mně nejde o vzduch, o čerstvý,

o mamon mi nejde též - já pro Tebe se nezaprodám,

to radš´ať v tělo Tvoje bodám, smiřujíc se se zvěrstvy,

než rozklad rodu dopustit, to raději Tě smrti podám,

 Já nejsem vzduch, já vím, proč hlodám,

vím, proč strach Ti do žil dodám, sám jsa pevný,

slib je pro mne totiž víc, než hold všem ódám“,

muž svou víru zřel - cit mezi břevny

 Výstřely znamenající smrt manželky:

 „Ty máš mít vše - a já jen rujny?,

chceš, bych v krbu Tvém byl nedopalkem?,

proč kov mám být - a Tebou kujný?,

dokážu být také bujný - nejen odsouzenec s špalkem,

 Já mám být Tvůj baldachýn - a Ty mi být chceš katafalkem?,

proč vzdát se mám svých hodnot všech, bez boje svou hrdost ztratit?,

co obětovat vše Ti mám, kde ustoupit, kde být Ti šálkem?,

šálkem, co pojme toho dost, a třísknutím lze mu služby splatit,

 Proč vzdát se mám tužeb? - mám dát se sklátit?,

mým posláním je setrvat, nedat se zviklat rozmary,

neutéct jak zbabělec - zrada - ta se nedá zvrátit,

radš´život Tvůj i hodlám zkrátit a starat se Ti o máry,

 Proč přát bych Ti měl milence - a nezřít ve vás komáry?,

kteří krev mou vysají - proč jiný muž má mít mé děti?,

já vlastně upsal jsem se Ti - a nemám to jen za čmáry,

pomyslný podpis ten žádá v oči pohleděti“,

 „Muž můj hrdost má jen svou, co nemůže mi nesmrděti,

na mě kašle zvysoka - a já už protrhla tu hráz,

kdy nemohu už změnit směr, mám už nové předsevzetí,

můj milenec mi není smetí, ani nepříjemný kaz,

 Nemohu ho odvrhnout, už jeho chci, je on - a sráz,

tam padnu, nebudu-li s ním - já nejsem žena do větru,

manžel můj už propás´šanci - manželství je zlomen vaz,

rozbito není mnoho váz, nebil mne nahou ani v svetru,

 Prý nedožiju soudu se - v práci bez duše a schlíplá v metru,

nikde nemám zastání - což právo má, mne deptat celou?“,

k soudu s svými dětmi šla, ke vchodu má to jen pár metrů,

tu manžel její přistoupil a nejednou ji zabil střelou,

 Možná ženu panovačnou, mírnou snad, i neprotřelou,

ženu, jíž se podobal, kry v ní zřel, i mocná vřídla,

oba drsný znali tón - oba větu znali vřelou,

slova ta však zatuhla, a v mlčení víc a více řídla

 Snaha po ospravedlnění:

 „Já nechtěl býti za slabocha,

by dle libosti mnou vorala,

já byl i ten, kdo jí se kochá,

to ona byla zkoralá,

 Se mnou si jen pohrála,

proč že jsem měl dát od ní pracky?,

byl věrný jsem, nebyl ožrala,

o víru mne obrala, z dětí nechtěl jsem mít fracky,

 Toužil jsem ji udržet, nikdy jsem jí nedal facky,

jednou vybrala si mne - v dobrém tom, i ve špatném,

s tím, že u ní setrvám, pořád, a to bez legrácky,

jen smrt směla nevšivácky slib smazat v aktu bezplatném,

 Já pro ni bych se i smířil s hnisem v těle zdravém, ve zdatném,

pro ni bych se i ponížil a vypil kalich příkoří,

s čím se ale nesmířím, je v životě žít neplatném“,

myslil, že má naději, i když v blátě je a živoří

 Doslov:

 Musí znát člověk studnu strachu?,

musí znát bič? - i po něm stopy?,

musí otročit, by jak otrok neznal bráchu?,

musí spalovat, dokud se neutopí?,

 Chtěl hledat i skrýt se pod poklopy,

úzkost zakrýval běsem, arogancí,

snil o lásce, to však nepochopí,

kdo cit nenajde v chlípném kanci,

 Kdo nezří v bídě eleganci,

nechápe, co je bezvýchodným,

nenajde krásu v usmrkanci,

myslí, že ví, co je být „hodným“,

 Co jednou má, být musí vhodným,

co a proč však cítí „druhý“?,

kdo poutá, má bič, je nesvobodným,